Vzpomínka za mrtvé. Bludný Holanďan ve Skotsku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Marseillaisa. Krátký, ale emotivní proslov dirigenta Marka Minkowského ve směsi tří jazyků připomněl oběti útoků v Paříži předešlého dne (13. listopadu), především v divadle (dnes koncertním sále) Ba-ta-clan, kde Jacques Offenbach uváděl svoje komorní operety. Minuta ticha za mrtvé. To byl neplánovaný začátek prvé ze šesti repríz Bludného Holanďana v Theater an der Wien.

Marc Minkowski (foto © Marco Borggreve)
Marc Minkowski (foto © Marco Borggreve)

Emocemi nabitý úvod, který vyvolal u některých francouzských členů orchestru i diváků slzy, přešel v emotivně silný večer. Bohužel, dávno jsou pryč časy, kdy se revoluce v devatenáctém století dělaly ještě s velkými gesty právě v opeře. Dnes je jen možné zajmout nevinné a nic netušící diváky v divadle jako rukojmí a pak je popravit. Nedělejme si iluze – umění dnes již dnes nemá žádnou možnost politického tlaku. Skutečné „velké“ ekonomické a pseudonáboženské zájmy jsou v přímém rozporu s tím, co jsme dosud chápali jako civilizační kulturnost.

Opera Bludný Holanďan představuje v díle Richarda Wagnera zásadní zlom, ve kterém dochází k hudebnímu i literárnímu osamostatnění vůči vzorům hudebním i literárním. Bludný Holanďan pak především syntetizuje stylové i formální výdobytky z žánru německé romantické opery autorů jako Spohr, Weber a Marschner a z francouzské velké opery (Meyerbeer) do působivého hudebně-dramatického tvaru, k vyšší hudebně-dramatické jednotě, která charakterizuje Richarda Wagnera jako hudebního básníka. Ruku v ruce s wagnerovským mýtem, který sám umělec od mládí budoval, se právě k této opeře váže legendární příběh inspirace během cesty z Rigy do Paříže, při které nevelká loď Thetis, na kterou se Richard Wagner nalodil 19. července 1839 v Bad Mittau, prošla strašlivou bouří, při níž mohla pomoci jen modlitba. Na palubě malé lodi mu pak příběh Ahasvera oceánu prý vyprávěli sami námořníci jako tradovanou námořnickou legendu.

Richard Wagner (Ernst B. Kietz)
Richard Wagner (Ernst B. Kietz)

Výběr této látky umělce Wagnera propojuje s evropským romantickým hnutím těsněji, než by se na první pohled zdálo. Látka naplňuje více než bohatě tradiční rysy romantických děl: použití bájí a legend v širokém okruhu, fascinace zázračnem – s rysy buď lidově magickými, anebo křesťansko-židovskými (jako rysy „vyšší“ víry), příroda není jen pouhým prostředím děje, ale vystupuje jako jednající síla. V romantické opeře je výrazná tematizace živlů, a to buď přímo jako posvátný ambivalentní vztah člověka k moři v Bludném Holanďanovi (strach i obdiv), nebo pomocí postav – zřejmě ne náhodou ve třech nejvýznamnějších německých romantických operách jsou nápadníci hlavní hrdinky lovci – Max (Čarostřelec), Konrád (Hans Heiling) a zde Georg/Erik jakožto spojení člověka se zemí. Obrací se poměr forma a výraz, kdy citový výraz nabývá převahy nad formou samou. Působivá Wagnerova osobnost s výraznými hysterickými a histriónskými rysy navíc dodávala „tvůrčím legendám“ značnou věrohodnost. Samozřejmě nemůžeme podceňovat roli emocionální paměti u citlivého umělce, jímž Wagner byl: Již v těchto letech pozoroval budoucí příznaky neurastenie a plavba byla silným emocionálním impulsem; opera možná byla i určitým vnitřním „poděkováním“ za přežití. Dámy v salónech celé Evropy pak později napjatě čekaly na Mistrova vyprávění, jak se dostavila náhlá inspirace, a příběh se zhmotnil před očima prozřelého tvůrce.

Ve skutečnosti poznal skladatel látku již dříve, před vlastní inkriminovanou cestou z Rigy, kdy již poněkolikáté potřeboval uniknout před věřiteli, protože i zde, jako většinu celého života, žil nad svoje finanční možnosti. Právě za kapelnického působení v Rize přečetl novelu Heinricha Heineho Aus der Memoiren des Herrn von Schnabelewopski / Z pamětí Pana von Schnabelewopského (1834, první svazek spisů s názvem Salon), která obsahuje takřka již úplnou dějovou osnovu budoucí opery. V sedmé kapitole slouží příběh Bludného Holanďana za rámec pro vyprávění erotického dobrodružství. Příběh věčného mořeplavce, bloudícího nekonečným mořským živlem, jehož může vykoupit jen nevyšší oběť čisté mladé ženy. Právě motiv vykoupení vždy imponoval Wagnerovi jako autorovi a objevuje se jak v rané opeře Víly, tak v dílech středního období (v Tannhäuserovi zachrání Alžběta titulního hrdinu svou čistou láskou před věčným zatracením), a především ve finálním Parsifalovi, kde je vykoupení centrálním motivem celého hudebně-dramatického díla, včetně několika rovin a opakovaných pokusů, jak k němu mohou hrdinové dospět.

Wagner ovšem z Heineho prózy nepřevzal částečně ironický přístup a látku hodlal zpracovat jako baladu s výraznou tematizací moře jako činitele děje. Výsměšný tón Heineho prózy se ale přesto ukazuje v Sentině baladě ve druhém dějství, v souladu se sarkasmem, kterým popisuje svět podzemních duchů také lovec Konrád ve své pijácké písni v Marschnerově Hansu Heilingovi (1833), dílu, které Wagnerově opeře bezprostředně předchází a s nímž má řadu společných rysů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Der fliegende Holländer (Theater an der Wien)

[Celkem: 5    Průměr: 4/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na