Weak women: Jak si dovolit slabost

Společnost nám, ženám, často podsouvá názor, že musíme být za každou cenu silné. Postavte se samy za sebe, nepřestávejte tvrdě pracovat, protože jedině tak dosáhnete chtěných výsledků a jedině tak si vaší práce bude někdo vážit. V tanečním světě to dle mého názoru platí dvojnásob. Umělkyně pohybující se v tanečním prostředí jsou často poháněny neustále se rozšiřující konkurencí, zvyšováním nároků a podrýváním práce ze stran politiků a bohužel i političek.

Dvě slovenské nezávislé umělkyně Eva Priečková a Zuzana Žabková spolupracují už několik let. Využívají tvořivé metody současného tance, pomocí intence, improvizace a interpretace bádají, tvarují a choreografují taneční inscenace tak, aby co nejlépe komunikovaly s divákem. Jedním z inspiračních zdrojů v jejich výzkumu pro dílo weak women byla starší generace žen, nejen ve vnímání jejich úlohy ve společnosti, ale práce s jejich vlastní slabostí. Ačkoliv žena musela často mlčet o svých pocitech, zejména pokud byly negativní, nebo pokud jí nebylo fyzicky dobře, tělo nikdy nelže. Zatnuté pěsti nebo čelisti, změna způsobu pohybování se po místnosti. To vše se odráží na těle a s tím vším začala dvojice umělkyň pracovat, protože vše uložené v lidském těle se více či méně přenáší na další generace. Tento vliv se, kromě pohybového slovníku, odrazil také na výběru hudby, zazněla stará lidová píseň vybraná z mnoha kazet jejich příbuzných, které spolu autorky vyslechly.

Již od příchodu diváků do prostoru Nové Cvernovky působily Priečková a Žabková, jako by uběhly půl maraton nebo spíš jako by se s někým právě popraly. Jejich tělesný stav prodělané námahy maximalizovaly potrhané látkové šaty, batikované tmavě růžovou barvou, což vzbuzovalo dojem zasychající krve (odstín na šatech působil jako směs umělé krve, která nezasychá dohněda, a růžové barvy). V průběhu se pohybovaly uličkou rozdělující diváky, obuté v obyčejných teniskách, a přestože je kvůli sloupu nebylo vždy vidět, jejich pohyb dokázal mírně rozkývat hlediště a signalizoval, kde se právě nacházejí. Na růžovém koberci na scéně se jejich těla proplétala, zaklesnuté končetiny je vzájemně podpíraly. Samy tvůrkyně v rozhovoru s Hanou Polanskou (podcast PLUS si můžete poslechnout zde) zmínily častý dojem, že jakmile se dvě těla navzájem dotýkají, v lidech to může vzbuzovat erotický podtext. Ať už se o něj jednalo nebo ne, napětí mezi ženami bylo jasně znatelné. Rychlé pohyby se střídaly s pomalými, postrkování s objetím a balancování na červených cihlách střídal pomyslný společenský tanec.

Kromě staré nahrávky lidové písně nebo šumění jako z gramofonové desky v průběhu zněly zvuky (připomínající ASMR videa) na místě přímo vytvořené sound artistkou Antonií Beeskow. Přejížděním mikrofonu po světle růžovém chlupatém koberci, po vlastním těle nebo například mírným poklepáváním skládala Beeskow zvukové smyčky doplňující zpěv nebo vyplňující ticho. Přestože hudebnice na začátku seděla mimo koberec, do performance se příležitostně zapojila i pohybově. Stírání hranic jednotlivých a pomyslně předem určených rolí není v současných inscenacích žádnou novinkou. Beeskow se k performerkám přidávala tak přirozeně a nenápadně, že jsem její vklad nejprve téměř nezaznamenala. Inscenaci uzavřely všechny tři umělkyně společným oddechem v sedu a se zvětšujícím se úsměvem, čímž jen podtrhly hlavní myšlenku celého díla.

Taneční inscenace weak women vznikala tvořivým procesem a výzkumem, proto by si diváci dle mého názoru zasloužili znát některé podrobnosti z inspiračních zdrojů nebo ze získaných poznatků. Zpětně po dohledání všech možných informací jsem měla až husí kůži z významu některých momentů inscenace. Oceňuji však snahu autorek zvýraznit důležité téma, že je naprosto přirozené necítit se fyzicky dobře, přijmout to jako prostý fakt a dále s ním pracovat a nesnažit se tyto stavy pouze překonat nebo je ignorovat. Těším se na další znovuuvedení, kterého se snad dočkáme, ať už v Česku nebo na Slovensku.

weak women
Koncept a performance: Eva Priečková, Zuzana Žabková
Hudba: Antonie Beeskow
Kostýmy a scénografie: Nik Timková, Vojtěch Hlaváček 
Svetlá: Bohdana Sýkorová
Produkce: Klaudia Klembarová, co.labs Brno
Premiéra 19. 12. 2023
Psáno ze slovenské premiéry 28. 5. 2024, Nová Cvernovka Bratislava