Weill v Národním? Ano, ale v činohře…

Macheath (Vojtěch Dyk) a jeho děvky

Žebrácká, neboli též Třígrošová, Braková, zkrátka Šuntská opera, jak uvádí podtitul současné inscenace, měla premiéru v roce 1928 a Bertolt Brecht se v ní inspiroval Gayovou Žebráckou operou (poprvé uvedenou dvě stě let předtím – 1728), jež parodovala jak tehdejší poměry, tak třeba italskou operu: o souboji operních zpěvaček Bordoni a Cuzzoni jsme psali i my (pátrejte zde). Hra měla neuvěřitelný úspěch a bylo tomu i díky Weillově hudbě – Morytát o Mackie Messerovi zná dodnes skoro každý. V ND paradoxně zazní jen krátce a z nahrávky.
Současná inscenace ND byla téměř jednomyslně ztrhána. Nový překlad se nepovedl, režisér Ivan Rajmont chtěl především šokovat, z jeviště se nesla záplava vulgarismů, někteří přehrávali, jiní podehrávali, zpívat neuměl skoro nikdo, téměř čtyřhodinové představení neuvěřitelně nudilo a nebylo jasné, proč se vlastně hraje. Velmi jsem proto váhal, zda některé představení navštívím. Z nahrávek mám Žebráckou operu velmi rád, mé zkušenosti se scénickým ztvárněním jsou však spíše negativní. Asi před třemi roky jsem viděl na festivalu v Městském divadle v Brně inscenaci z německého Budyšína a odešel jsem o přestávce, nedalo se vydržet. Neodbytný pocit nudy mne provázel i při hostování Berliner Ensemble v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka na podzim 2008. Tam jsem zůstal z větší části proto, že u mne převážil intelektuální snobismus velící: „z Wilsona se neodchází“. Výtvarně skvělá inscenace s vynikajícími hereckými výkony se však vlekla stejně a ani tam nebylo všem jasné, „o čem se hraje“, jak si posteskla i jistá kritička (Karel Král to v článku v SADu okomentoval jako „zbytečnou upřímnost“) a vyprovokovala tak dramaturgyni Národního divadla (a nyní autorku nového překladu) k reakci, že „kritici, kteří se nesnaží o formulaci obsahu, jsou „zbytní“. Nebudu se o to snažit ani já, neboť dost na tom, že fušuji do hudby a rozsah příspěvku původně označeného jako glosa stejně překročím.

Macheath (Vojtěch Dyk)

Vojtěch Dyk ztělesňuje Mackieho jako mladičkého metrosexuálního asexuála. O své eskapády skutečný zájem nejeví, o ty mužské zvlášť, takže označení bisexuál bych nevolil. Jeho nezúčastněnost je záměrná, stejně jako vyhraněné polohy ostatních. Peachumová (Eva Salzmannová) skutečně – skvěle – přehrává, Jan Novotný jako Peachum je vzorem šedivého a nevýrazného mafiána, bohužel i v řeči, takže mu někdy není rozumět. Polly Magdalény Borové, jež do inscenace vstoupila za Antonii Talackovou, je mladá, hloupě zamilovaná holka, prostitutka Jenny (Sabina Králová) naprosto vyprahlá, kamenná osobnost, tvář i hlas. Ale možná kdyby na to šli přes Stanislavského, tak sklidí větší úspěch.
Zatímco jedna kritička napsala, že „(herci) vesměs zpívají technicky výborně“, jiná se domnívala, že kromě Dyka všichni ostatní zpívají zoufale falešně a „Weillova hudba jim klade nezvládnutelné překážky, intonací počínaje a ponětím o stylu této hudby konče.“ Zapravdu musím dát druhému názoru. Výkony na úrovni podal jen Viktor Dyk a ještě Sabina Králová, přičemž zejména Dyk čněl nad ostatními jako Everest. Eva Salzmannová si je svých nedostatků vědoma a snaží se je skrýt, dává přednost deklamaci, protože ve zpěvu je o poznání horší. Borová však pěje o sto šest a předvádí doslova orgie falešného zpěvu, evidentně však nejde o záměr. Kromě Dyka a Králové nikomu při zpěvu nebylo příliš rozumět – nejsem si jist, zda vinou nedbalé výslovnosti či nazvučení. Písně též utrpěly zdůrazňováním neslušných slov a rytmickou neobratností překladu (songy převedl Jan Tošovský). Externí orchestr činohry Národního divadla pod vedením Petra Kofroně nemá lehkou úlohu, neboť musí být kvůli různým jinglům a mezihrám ve střehu a až na pár míst hrál dobře.

Žebrácká opera v Národním divadle není skvost, ale není to ani takový zmetek, jak se mi zdálo po přečtení několika kritik, kvůli kterým jsem tentokráte do divadla málem nešel. Ještě u večerní pokladny jsem váhal: Žebrácká opera nebo Čekání na Godota , jenž se hrálo současně na Nové scéně. Volby nelituji, na Godota půjdu jindy.

Na okraj: činohra ND k inscenaci připravila i velice pěkný program o rozsahu 240 stran (do kapsy se vejde pohodlně) obsahující Brechtův životopis v datech, stať o Weillovi, Gayově Žebrácké opeře, několik příspěvku o Brechtově díle, historii uvádění hry u nás, portréty inscenátorského týmu a celý text hry, vše proloženo množstvím historických fotografií. K tomu ještě 16 stran barevné (!) přílohy s fotografiemi z inscenace. To vše za 65,- Kč. Podobné bych rád viděl v opeře ND.

Bertolt Brecht/ Kurt Weill: Žebrácká opera
Překlad: Daria Ullrichová
Režie: Ivan Rajmont
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Michaela Hořejší
Dramaturgie: Martin Urban
Překlad songů: Jan Tošovský
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Pohybová spolupráce: Rostislav Novák / Lenka Vagnerová

Macheath – Vojtěch Dyk
J. J. Peachum – Jan Novotný
C. Peachumová – Eva Salzmannová
Polly – Magdaléna Borová
Brown – Alexej Pyško
Lucy – Eva Vrbková
Jenny – Sabina Králová
Pastor Kimball – Karel Pospíšil
Smith – Milan Stehlík
Filch – Filip Rajmont
Matyáš: Jan Bidlas
Děvka – Alena Bazalová / Marcela Holubcová / Anita Krausová / Kristýna Kudrnáčová / Týna Průchová / Anna Schmidtmajerová / Barbora Vyskočilová
Policista – Boris Hybner
Macheatova banda – Michal Dudek / Jiří N. Jelínek / Vlastimil Přáda / David Steigerwald / Milan Tomeš
Premiéry 10. a 11. prosince 2009 v Národním divadle
(psáno z reprízy 18. října 2010)

www.narodni-divadlo.cz