Wonderland: I mobil si zaslouží dovolenou

Podaří se autorce a interpretce navodit kýžený stav offline?

V umném střídání žánrů stand-upu, fyzického divadla a dokumentu kombinuje performerka v prázdnému prostoru černých stěn Eliadovy knihovny tělesný pohyb, práci s textem a s hlasem. Malá světlá krychle na zemi a motouz visící ze stropu, který snad odkazuje k dřívějšímu analogovému telefonu, hned v úvodu zhmotňují „propojenost“. Omšelá a zašlá scéna připomíná prázdné nitro, které je třeba ustavičně plnit informacemi, aby bylo tímto fluidním a prchavým smyslem stále uspokojováno. Útlá postava Sáry Arnstein sedí vprostřed jeviště v barevné péřovce, legínách a teniskách, které už mají svá nejlepší léta za sebou. Hypnotizována displejem telefonu je zcela odpojena od divadelního časoprostoru. Pohledem střídavě ulpívá na divácích a na mobilním zařízení. Obraz doprovázejí nervózně zpytavé komentáře herečky zoomující sebe sama jako člověka, který se ocitá v začarované smyčce impulzů a podnětů, na něž neví, jak reagovat.

Divák si v prologu není jistý, zda představení takto „odpojeně“ a mimoděk začalo záměrně, nebo jde o jakousi rozpačitou hříčku a nahodilé „intro“. Naštěstí se po chvíli obraz rozpohybuje v objektovou hru, zdrženlivost střídá zvědavost a nabíledni je i odpověď. Diváci dostávají za úkol telefon na scéně důmyslně schovat, tak, aby jej performerka neviděla, zároveň jej však mohla najít. Přihlásí se dobrovolnice a po krátkém prozkoumání scény mobil před zraky diváků schová. Při následném neurotickém hledání mobilu vykazuje performeka ambivalentně symbiotický vztah přátelství i závislosti k poptávanému objektu. Expresivním prožíváním a silnou jevištní existencí umožňuje divákům reflexi svého vlastního vztahu k chytrému telefonu.

Charismatická Arnstein staví jeden pohyb na druhý, vzájemně je od sebe odvozuje, přičemž usilovně zkoumá a pozoruje sama sebe a prostor kolem. S nově nabytými podněty ze svého okolí okamžitě a spontánně interaguje buď se zápalem a entuziasmem, nebo s deziluzí. A zatímco one-woman show pomalu rozeznívá známý a tancem doprovázený song Relax od Frankie Goes To Hollywood, vzápětí se ukáže, že jde o vyzvánění hledaného telefonu, který v tu ránu celé snažení a koncentraci vyruší. Mobil je opět na scéně. Ale co dál? Zatímco hra na schovávanou působí autenticky, do písně se performerka spíše nevžila. V rozpačitém meziprostoru se ptá diváků, co si naposledy googlili, a snaží se reflektovat fenomén prožívání přítomnosti skrze „připojenost“ a intenzivní používání smartphonů. I tato etuda se však rozjíždí jaksi šroubovaně.

Nejistý úvod hlavní části, v němž performerka rozehrává „trendy“ téma internetové doby a nesčetněkrát diskutované závislosti na mobilním telefonu, vyvolává prvoplánový dojem. Populární songy repetitivně znějící z reproduktorů (Relax, Can’t Take My Eyes off You) zní napotřetí již ohraně a čím inscenace postupuje, Arnstein okatěji prozrazuje očividné vnitřní pnutí opět „zčeknout“ displej mobilu. Náhodně skáče od tématu k tématu a skládačka vytváří dojem, že je sestavena násilněji, než by bylo s ohledem na „profláklost“ tématu zdrávo. Diváci tuší, kam se snaží aktérka dospět, mnohem dříve, než tam dospěje, a tak výsledná akce působí předvídatelně, někdy i schematicky.

Když v dalším intermezzu sedí na krychli a unylým hlasem chladně a bez emocí předčítá headliny a novinové titulky převážně ze Seznam zpráv, divák vnímá jakési cynično a apatii, s níž se sám ztotožňuje, reflektuje-li své osobní scrollování senzacechtivým internetovým obsahem a clickbity. „Zpravodajská“ pasáž je ale příliš dlouhá a divák po chvíli začne propadat nezaujatému bezvýrazu a jednolitosti. Že jde nejspíš o imanentní cíl, si lze uvědomit až ke konci performance. Tu korunuje jeden z pomyslných vrcholů – song od Céline Dion All by Myself. V písni doprovázené tancem performerka exceluje pro tentokrát opravdu skvělým provedením po stránce výrazu i pohybu. Její tělo navíc vypráví příběh – od palce, přes prsty, dlaň, i celou rukou se postupně celé zapojí k expanzi pomyslného mobilu. Pohybem ovládne celý prostor a rozehrává i předměty kolem sebe.

S ohledem na poctivě vystavěnou taneční etudu i na proměnlivost a různorodost pohybově-mluvních akcí je první část představení živější, akčnější a temporytmus plyne lépe než v té následné. Ústřední myšlenka se však repetitivně variuje, a koncept je příliš snadno čitelný, takže se téma v jeho předvídatelnosti brzy vyčerpá. Jako by diváka napínala, Arnstein v posledních minutách „zachraňuje“ inscenaci přerodem v druhou část, která méně zapojuje slovo, podstatně více tělo i hlas performerky v prostoru a je méně prediktibilní i díky intenzivnějšímu dialogu s diváky.

Když jdu spát, setmí se, telefon zhasne poslední. První mě ráno probudí mobilní budík a seznam věcí – TO-DO list – co mám dělat… Jsem roztěkaná, nevím, co chci…Tyto a podobné motivy prostupující inscenací se nyní opakují se stoupající intenzitou. Postupně z nich začne střípkovitě prosvítat charakter ženy se dvěma malými dětmi, která neví, co dřív. Nejde však o modelový charaker nebo o náznak stereotypizace či škatulkování té či oné skupiny lidí. Příklad se zdá být zvolen čistě autobiograficky a jde o přikrok od abstrakce a obecnosti ke konkrétnímu charakteru, s nímž je možné se lépe ztotožnit a poukázat také na skutečnou a faktickou problematiku ve specifických situacích (jak si bez telefonu vyhledat informace, uskutečnit jakoukoliv uměleckou událost, pracovat, obstarat základní denní agendu aj.).

Co jsem to vlastně doopravdy chtěla? Co to potřebuji? Dá se to vypátrat, nebo na to přijít? Performerka zobrazuje impulzy, které tepají v pravidelném rytmu mezi lidmi a zařízeními neodlučitelně propojenými ve dne i v noci. Záměrně odbočuje od hlavní myšlenkové linky a roztáčí kruhy protismyslů, vnitřních rozporů, jež ji paralyzují k úzkosti. Psycho-fyzicky tím napojuje publikum, které jí „přeje“ aby se zastavila, napojila se na sebe i na všechny přítomné a našla klid. Aby opustila své virtuální vězení, do kterého se z touhy, z nezbytnosti, z praktických důvodů, z potřeby, ze setrvačnosti nebo nevědomky uchyluje.

Diváky akce vede k zamyšlení, jak velké úsilí je třeba v dnešní životním tempu vyvinout, abychom se vědomě zastavili a našli činnost, které se chceme věnovat, a dokázali se jí oddat.

Po celou dobu performance je Arnestein civilní a autentická. Její pohled je uhrančivý a obdivuhodný tělesný výkon dominuje především tehdy, když mluvené pasáže dosahují absurdního vrcholu – není v nich kladen hlavní důraz na obsah řeči, ale na formu provedení. Mozaikovitě a klipovitě poskládaný syžet však zapřičiňuje, že konkrétní plnění fabule je místy bohužel zmatené. K tomu, aby mohl divák jednotlivé detaily zachytit a prožít, by bylo nasnadě důmyslněji propojit taneční, mluvené i performativní části po stránce temporytmu i co se týká logického uspořádání.

Překvapivě pojatá je nicméně část závěrečná. Scéna se postupně obsadí a zabydlí (nejen) díky divákům, kteří jsou na ni přizváni. Zadní část jeviště se otevře, objeví se malý pohyblivý obraz praskajícího umělého krbu a nad ním nápis: Make your phone relax. Před miniaturou plápolajícího topeniště jsou rozmístěná trpasličí mikro-lehátka. Vskutku důvtipná a netradiční instalace dosavadní scénu prosvětlí, občerství a odlehčí stávající dění nečekaným humorem. Závěrečný scénický wow-efekt miniaturních lehátek pro takzvaný mobilní „oddych“ tak představuje zlatý hřeb inscenace.

Arnstein diváky vybízí, aby své mobily umístili do „dovolenkových křesílek“, dopřáli jim zasloužený relax a sami svobodně nakoukli do útrob scény. Více jak polovina publika šance podrobněji prohlédnout prostory jeviště a jeho zákoutí využije. Prozkoumává taje a detaily umně zhotovených mini-rekvizit a drobných, nahodile rozmístěných panáčků a dochází k dokonale imerzivnímu zapojení diváků. Muži i ženy oproštění od telefonů, které mezitím odpočívají v plážových křesílkách, studují malé až titěrné objekty vprostřed i po obvodu scénického prostoru a podpořeni pozorností ostatních diváků prožívají vlastní sebe-zpřítomnění. Kdo se nebál vystoupit z komfortní zóny svého sedadla a vyjít na scénu, zde zažívá Wonderland jakopodiv nad sebou samým a nad běžnou každodenní realitou, praktický „workshop“ vědomého stavu mysli i mobilní dovolenou v jednom.

Wonderland
Koncept, performance: Sára Arnstein
Dramaturgie: Lucia Kašiarová
Asistentka režie a dramaturgie: Ana Nežmah
Scénografie: Eszter Koncz
Lightdesign, technika: Matouš Ondra

Psáno z představení dne 21. listopadu 2024, Eliadova knihovna, Divadlo Na zábradlí