Bachovy suity pro sólové violoncello jsou dílem, které provází každého violoncellistu po celý jeho život. Od jejich znovuobjevení, kdy je zavedl do běžného violoncellového repertoáru Pablo Casals, se prováděly na různých místech i při všelijakých okamžicích a příležitostech. Nejznámější z nich jsou koncert Mstislava Rostropoviče u příležitosti strhnutí Berlínské zdi v roce 1989. Sám Bach by byl jistě velmi překvapen, jakého významu nabyly jeho violoncellové suity, které ve své době sloužily pouze jako technická cvičení.
Tato událost slibovala díky krásnému místu konání i významnému interpretovi mimořádný zážitek. Původně měla být scéna u Slovanského ostrova jen místem, kde by se promítal koncert probíhající v Rudolfinu. Nicméně hra naživo na plovoucím pontonu je mnohem lepší koncept a svědčí také o dobrodružnosti hudebníka a pořadatelů.
Při vstupu uvítala každého návštěvníka silueta ne příliš vzdáleného Pražského hradu a červený koberec, který přiměl diváka ucítit luxusní atmosféru akce a uvedl ho přímo na ponton. Tento den se zářijové počasí vydařilo a koncertu skutečně přálo. Sezení bylo zhruba pro tisíc návštěvníků. Davy lidí stály na mostě Legií i podél nábřeží před Národním divadlem. Dokonce i jednotlivci, kteří lemovali ponton na lodičkách a šlapadlech, byli patrně také návštěvníci koncertu, protože pořadatelé uváděli tuto možnost zhlédnutí koncertu ve svých prospektech.
Umělec připlul na ponton v lodičce společně s kapitánem. Řešení, které bylo mimořádně efektní, praktické a dodalo začátku své kouzlo. Praktické z toho důvodu, protože bylo jistě nutné zajistit bezpečí interpretovi a jeho nástroji. Začátek nebyl nijak slovem uvedený, Yo-Yo Ma usedl na pódium a violoncellový „maraton“ začal Preludiem 1. Suity pro sólové violoncello G dur. Pro diváky v zadních řadách, kteří neviděli pořádně na pódium, to byl velký skok a šok. Vhozeni do vln všem známého Preludia a příjemně nazvučeného zvuku violoncella, jsme byli svědky, jak se Praha rozezněla. V plném nasazení přitahoval nádherný zvuk basových tónů violoncella veškerou pozornost, naproti tomu vyšší tóny působily v ozvučení ostřeji. Tempo Preludia bylo přiměřené a interpretace tak, jak ji od Yo-Yo My známe. Bohužel bylo díky technice slyšet úplně vše, tedy i občasné nechtěné smýknutí smyčce, které způsobí zaskřípání struny. Allemande působila hravě a tanečně, také ve svém obvyklém tempu. Mezitím se nad diváky vznášeli racci a labutě a umocňovali tak kouzlo Bachovy hudby.
Courante začala v rychlém tempu a ve velmi lehkém a tichém pianu, později se dynamika řídila přirozeně podle frází. Zřejmě vtáhla do sebe i racky, protože také zahájili svůj zvukový projev a vznikla tak příjemná syntéza Bacha a přírodních zvuků. Yo-Yo Ma se projevil jako mistr osobitého výrazu a dynamiky. Do interpretace přidával někdy nátryly a s dynamikou pracoval velmi plasticky. Když hrál ve velmi subtilní tiché dynamice, ozvaly se zvuky motorů kolem projíždějících aut nebo motorek. Tudíž musel dynamiku hry rychle přizpůsobit svému okolí. Saranbande hrál spíše v arpeggiovém stylu, Gigue v pomalejším tempu, než na jaké jsme v jeho podání zvyklí.
Druhá suita vdechla koncertu atmosféru varhanního charakteru a violoncello znělo jako v opravdovém kostele. Zasmušilá Sarabande perfektně pasovala k západu slunci. V Gigue se Yo-Yo Ma opět držel tempově zpátky, ale na konci každé repetice zrychlil. Po druhé suitě pronesl českou větu, kde si pochvaloval nápad umístit koncert na hladinu Vltavy, která mu také připadá úžasná. Nasvícení již bylo zapnuto a třetí suita byla v plném proudu. S politováním musím konstatovat, že čas rychle kvapí, když posloucháte tak okouzlující hudbu.
Čtvrtá suita překvapila svojí interpretací. Na začátku Preludia byl první takt ve forte a následující takt chápe Yo-Yo Ma jako ozvěnu až do místa, kde téma přechází do složitějších tónin. U Allemande melodie lehce přitančila za pomocí trylku a nátrylů a každá repetice se končila dokonalým diminuendem. I zde je znát, že Bach byl především také varhanník.
Před pátou suitou pronesl Yo-Yo Ma větu: „Další suita je věnována lidem, které jsme ztratili. Nikdy nezapomeneme.“ Tóny této suity vkročily do úplné tmy svým smutečním charakterem a za pomocí nádherných basů jistě v každém divákovi vyvolala pocity pomíjivosti a zamyšlení. Pomalejší tempo fugy v Preludiu tomu napomáhalo. Deklamace v Allemande byla velmi srozumitelná a již zde si mohl posluchač všimnout, že Yo-Yo Ma je jeden ze světových interpretů, který umí na svém nástroji nejen zpívat, ale i mluvit. Čím více se blížil konec koncertu, tím více k nám jeho nástroj promlouval.
Koncert uzavírala šestá a poslední suita, která je přímo magická. Rychlá tempa se zaskvěla právě v této části, která byla více než důstojným finálem celého slavnostního večera a naplnila veškerá očekávání diváků. Konec koncertu byl očekáván ve 21:30 hodin, nicméně poslední tón šesté suity zazněl v 21:20 hodin. Díky ohromnému potlesku diváků přidal další úpravy písní Amazing Grace a Modlitbu pro Martu. Během dalšího aplausu naskočil do osvícené loďky a mával svým příznivcům, kteří ho toužili zahlédnout zblízka a nahrnuli se na jednu stranu až se ponton povážlivě zhoupl. Chvíli si užíval ovace diváků a poté odplul směrem k Pražskému hradu.
Tento večer předčil veškerá očekávání a byl nezapomenutelným životním zážitkem. Doufám, že Praha se stane místem, kde se budou takovéto koncerty konat i v budoucnu.
