Yoshi Oida: Inscenovat Idomenea je velmi obtížné

Podruhé v realitivně krátké době se v Praze objevuje uznávaný japonsko – francouzský režisér Yoshi Oida, aby po úspěšné Brittenově Smrti v Benátkách ve Státní opeře (únor 2009) teď nastudoval v Národním, resp. Stavovském divadle Mozartova Idomenea, jehož premiéra je naplánována na 6.května.
Oidův dosavadní profesní životopis je velmi obsáhlý, svědčící o všestrannosti tohoto charismatického umělce. Připomeňme alespoň, že vystudoval filosofii na japonské Univerzitě Keio v Tokiu. Jako herec pak vystupoval v mnoha inscenacích významného režiséra Petera Brooka, které byly uváděny v řadě zemí Evropy a Ameriky. Hrál i v řadě Brookových filmů, z nichž nejslavnější je Mahabharata. Vyhledávaná a oceňovaná je i Oidova literární tvorba.
Divadelní režii se Yoshi Oida věnuje od roku 1975, a to jak opeře, tak i činohře, ale i projektům tanečním. Jeho inscenace uvedla řada významných scén, například vídeňský Burgtheater, pařížský Théâtre des Bouffes du Nord, berlínská Schaubühne, či festivaly v britském Aldeburghu, v rakouském Bregenzi a francouzském Aix-En-Provence.
Uoshi Oida je držitelem řady ocenění, mimo jiné francouzskými vyznamenáními Rytíř řádu umění a literatury a Nositel řádu umění a literatury. I přes nynější náročné závěrečné zkoušky Mozartova Idomenea si našel čas na rozhovor pro Operu Plus.

O čem hlavně bude váš pražský Idomeneo? Jaká z aktuálních témat v něm chcete zdůraznit?

Příběh Idomenea se točí kolem postav zažívajících mimořádné události. Tyto události mohou být vykládány jako osud, nebo jako události zapříčiněné bohy, či také jako čistá náhoda. Pro mě je zajímavé hlavně to, jak jednotlivé postavy bojují s faktem svého vlastního morálního selhání ve veřejném zájmu.
Na konci opery odevzdává Idomeneo svou moc a postavení, přijímá jemu přidělené nové místo ve společnosti a začíná skutečně hledat svůj vlastní smysl života. To je nadčasové téma, a mým cílem je představit tento příběh jako konflikt osobních a veřejných zájmů.

Už jste v minulosti na nějakém Mozartovi pracoval?

Ano, dělal jsem Dona Giovanniho pro Operu Fuoco ve Francii. Produkce byla oživením začínající sezóny ve zrekonstruovaném zámeckém divadle v paláci Versailles.

Jaké jsou podle vás hlavní důvody toho, že Idomeneo je tak trochu ve stínu jiných Mozartových oper?

Idomeneo není pro publikum tak bezprostředně přijatelným a jasným příběhem jako, řekněme, jiné Mozartovy opery s Da Ponteho náměty. Postavy nejsou na první pohled sympatické a události, kterým čelí, si lze jen těžko představit. Proto je také obtížné tuto operu inscenovat, protože konflikty mezi jednotlivými postavami jsou vnitřní. Emocionální stimulace posluchačů této opery je také obtížná, protože hluboké emoce jsou obsaženy průběžně v celém díle. Udělal jsem nějaké změny v uspořádání jednotlivých scén, které pomohou objasnit vnitřní směřování postav a zvyšují dramatický účinek díla. Idomeneo je však překrásně napsaný a obsahuje pro mne to nejdramatičtější z Mozartovy hudby.

V Praze pracujete v krátké době už podruhé. Z toho, co jste tu poznal, co hlavně vás tady zaujalo, ať už v divadle nebo ve městě?

Praha pro mě má zvláštní kouzlo. V době květnových pařížských demonstrací v roce 1968 jsem přijel z Japonska do Paříže pracovat s Peterem Brookem. Viděl jsem tam energii mladých lidí. Krátce nato přišly události Pražského jara a já jsem nadšeně poslouchal, jak mladí lidé v Čechách také bojují za lepší politiku. To mě přimělo přemýšlet o jedinci, hledajícím své místo ve společnosti. O čtyřicet let později jsem byl zvědavý, jak se po těch dramatických událostech změnila kultura a lidé. Je zajímavé pracovat ve městě, které je z hlediska kulturního dědictví tak věhlasné. V loňském roce jsem režíroval první české provedení Smrti v Benátkách ve Státní opeře, a letos studuji Idomenea na místě tak úzce spjatém s Mozartem. Město je nádherným klenotem a stalo se mi na čas skvělým místem pro život i pro práci.

Jak tedy vůbec došlo k tomu, že jste se po příjezdu z Japonska v Paříži usadil?

V divadle máte za sebou projekty činoherní, operní i taneční. Asi to bude těžké, ale přece jen: Který z těchto žánrů je vám nejblíž a proč?

To, co chci ve svých režiích odrážet především, je lidský život na jevišti, jeho tajemství, zápasy. Ať už prostřednictvím hudby, pohybu nebo mluveného slova – na žánru mi nezáleží.

Kam se chystáte z Prahy? Co dalšího vás čeká?

Budu režírovat novou operu Zrození Křtitele (Birth of The Baptist) skladatele Jyrkiho Linjamy – letos v létě v Rakousku pro Festival Ossiach. Připravuji také další soudobou operu, L’Ombre de Gutenberg , složil ji Philippe Manoury. Premiéru bude mít v opeře National du Rhin ve Štrasburku. A pro Opéra Comique v Paříži budu režírovat Bizetovy Lovce perel.

Děkujeme pane Oido za rozhovor a držíme palce vašemu pražskému Idomeneovi.

www.yoshioida.com