Šest tanečníků se v době, kdy se hlediště zaplňovalo diváky, již vyjímalo na scéně. I přesto, že jejich přítomnost byla tichá, ničím zvláště nezvýrazněná, přece poutali pozornost svébytným napětím, ve kterém se mísila melancholie, úsměv i výčitka. Ve vzduchu visela tajemství a spiklenectví. Cosi nedořečeného se rozechvělo, když první gesta proklála prostor. Masivní, variabilní zeď, objektová dominanta jinak minimalistické výpravy, zřetelně upomínala minulost, a to svými vybledlými a oloupanými, celkově omšelými tapetami, pevnou telefonní linkou, z druhé strany běžnou poštovní schránkou. A zatímco se některé postavy z přítomného bodu ohlížely nazpět, jiné v destinaci prošlých kalendářů setrvávaly. Setkávání a konfrontace s odžitým, leč nevysvětleným, poznamenaným bolavým žitím vnášelo do prostoru tísnivě palčivou atmosféru.
Svět jeviště působil jako taneční melodram, v němž si dveře podávalo vytěsněné s vyjevovaným, ve kterém bloumaly osoby stižené snad ztracením někoho – zapomenutím na někoho, možná nedostatkem lásky a pochopení, rozhodně nesoucí si náklad na ramenou i v dlaních. Krajinu emocí jitřilo také Wolff Bergenovo zvukové pojetí. Často setrvávalo na přidušeném vibrujícím tónu. Stmelovalo ruchy a chvílemi, jako by se mezi tóny a melodiemi obrazně prosívalo dusno. Jindy jako by se stávalo písečnou bouří, nutící vše lidské mhouřit oči, nebo je naopak dokořán otevřít a všemu čelit. Velmi výraznou rovinou byl dále světelný design Karlose Šimka. Řešení pro funkční přechody mezi přítomností a minulostí nacházel v dialogu teplých a studených tónů, v ukrajování prostoru stíny a šerem. A možná s určitými propady do temnoty zůstaly všímavosti skryty některé detaily. Oko například zachytilo nenápadný průlet papírové vlaštovky oknem tam i zpět, jiné význam nesoucí drobničky patrně dovolí, aby byly objeveny, až při dalším setkání se scénickým dílem.
Choreografie v sobě nesla prvky fyzického divadla a současného tance s průniky do moderny. Cenným vkladem hostujících umělců byla příležitost pro každého z tanečníků projevit se v sóle, duetu a samozřejmě skupinově. Díky vzájemné odlišnosti choreografických rukopisů obou tvůrců se prolínaly roviny intimních pohybových frází kombinovaných s fyzicky dramatickými plochami. V obou přístupech do popředí vystupovala kvalita doteku a zračila se technická přesnost, důraz na plasticitu gesta plynoucího z naladění se na představovanou postavu a ve vztahu k obklopující realitě – chce se napsat až k dramatické situaci – v níž se osoby jako jepice u lampy stmelovaly v bezvýchodnosti a vyvazovaly se z ní nadějí, ti silnější konfrontací. Kroužily například kolem sebe navzájem, přibližovaly a vzdalovaly se, tu na délku natažené ruky, jinde o chodidlo. Udržovaná distanc na jejich oběžné dráze byla prolamována smeknutím se jednoho po druhém, jako když se zavadí o hrot či hranu, a přitom se dlaň svezla o loket, či klouby prstů obepnuly čelist. Jednalo se o variace pohlazení, o něhu či zahlazování útrap? Strohá artikulace chvílemi vynášela surovost, podtrhovala úsečnost a vzájemné působení protichůdných sil. Na jedné straně tu byl systematicky až matematicky organizovaný pohybový projev, na druhé fyzicky hutná textura asociacemi vnikající do živých obrazů, které připomínaly starobylá malířská plátna, ateliérové fotografie, rodinné momentky v toku dějin. Princip pozastavení či zpomalení v tekutosti pohybu napomáhal rozplynutí předchozího nebo prolnutí v navazující. Tvrdost rozmělňovala jemnost, měkkost tlumila nárazy. Dynamika vztahů a díla se střetávala jako útržky tehdejších a dnešních novin a na bedrech nesly tíhu nikdy neodeslaných dopisů a neuspokojených tužeb. Taneční slovník charakterizovala úspornost, nikoli virtuózní samoúčelnost. Náročný materiál nelineárního charakteru nechával vyniknout jak individualitu vykreslenou do citových pohnutek, tak maloval hořko-smutný portrét rodinného klanu.
A právě s ohledem na tvůrčí různorodost se odhalovala poutavě vizuální výloha postav až dramatického rozměru, nikoli však expresivně afektivního, nýbrž citelně niterného čili vnějškově neokázalého, a vnitřně drásavého. Touto perspektivou by bylo možné dílo přirovnat k čechovovským hrdinům, pro něž však odvaha k činu na rozdíl od těchto zůstala němou. Od Dürenmatta někteří převzali sveřepost, ze severské pak dramatiky štiplavou hloubavost… lépe však vzdálit se asociacím vedoucím intelekt do činoherní pasti. Bylo to zejména tělo, které procházelo pomyslnými časovými pásmy, stavy vzrušení i útlumu. Gesty, pohybovým jazykem promlouvalo mnohem výmluvněji než jakákoli slova. Fyzické ztělesnění emocionálního stavu obecně zastiňovalo chvílemi až pateticky pronášený text, který začal soupeřit o pozornost s pohybem v poslední části díla.
Inscenace Your Ghosts, My Shadows pootevřela prostor všeobecně známému, komunikovala rozhodnutí odejít. Nastínila odluku i mezidobí pochybností spjatých s „co by“ – „kdyby“ – „mohlo-li by“, a nejspíš také připustila možnost návratů. Nic z předloženého se naštěstí neukázalo jako snadno čitelné, předvídatelné, ani jednoznačné. Představení pak bylo mnohovrstevnatým děním a jeho pozorování procesem zanořování se, případně dobrovolné aktivní rezistence vůči vlně emocí. Zvolené téma a způsob vyprávění příznačně rozšířilo repertoár souboru, a současně obohatilo českou taneční scénu o perspektivní kus.
Your Ghosts, My Shadows
Scénář a režie: Pascal Marty & Emilie Leriche
Choreografie: Pascal Marty & Emilie Leriche ve spolupráci s tanečníky
Hudební a zvukový design / originální hudba: Wolff Bergen
Kostýmy: Simona Rybáková (kreativní spolupráce Barbora Kotěšovcová)
Světelný design: Karel Karlos Šimek
Účinkují: Adam Sojka, Leo Terris, Lukas Lizama Garrido, Jana Hampl Maroušková, Paula Morejón García, José Guzmán
Světla: Jan Hugo Hejzlar
Zvuk: Eva Svobodová
Premiéra: 14. září 2025, Divadlo Komedie
