Z archivu: Slovanské tance v baletu a Igor Mojsejev

Dneškem otevíráme novou slibovanou tématickou řadu nahlédnutí do tiskových archivů z dob více i méně vzdálených, reflektujících někdejší dění v opeře, baletu či vážné hudbě. První zastavení je věnováno baletu – ztvárnění Dvořákových Slovanských tanců v pražském Národním divadle choreografem Antonínem Landou, s někdejší taneční legendou Zorou Šemberovou (1913) coby jednou z hlavních interpretek, s premiérou v prosinci 1956. Z prvního čísla někdejšího týdeníku Kultura, ročníku 1957, navíc přidáváme i autorský text ruského choreografa Igora Mojsejeva (1906-2007), považovaného za jednoho z největších choreografů 20.století v oblasti lidového tance, jehož soubor byl na turné po tehdejším Československu právě v době zmíněné premiéry Dvořákových Slovanských tanců v baletu ND.

***

Slovanské tance v baletní podobě

Balet Národního divadla v Praze se začal poslední dobou slibně rozvíjet. Práce se sovětským choreografem A.R.Tomským soubor stmelila, upevnila jeho techniku a podnítila jeho ctižádost. Když se ještě k tomu po pětiletém studiu v Moskvě vrátili naši první odborně vyškolení choreografové, dalo se očekávat, že nyní začne v Národním divadle zlatá baletní éra: ušlechtilé soutěžení choreografů, uskutečňování zajímavých a závažných úkolů. Místo toho přichází balet Národního divadla v této sezóně – s nastudováním Dvořákových „Slovanských tanců“. A další představení, sestavené ze tří symfonických básní, se chystá pro Smetanovo divadlo – jako by nejnaléhavějším úkolem divadelního baletu bylo taneční přehodnocování koncertních symfonických skladeb!

Nelze říci, že by „Slovanské tance“ v podobě, jakou jim dal choreograf A.Landa, získaly na ceně. Zkomponovat pohybově všech šestnáct tanců, není-li dán žádný dramatický obsah, znamená pro choreografa tvrdý oříšek, zvláště nemá-li s podobným žánrem zkušenosti. A tak jsme svědky vlažného, jednotvárného řešení tanců, které po sobě následují během necelých dvou hodin i s přestávkou ráz naráz bez podstatného odlišení, bez choreografického vtipu, sice úhledné a úhledně, až salónně kostýmované J.Kropáčkem, ale zdaleka nevyjadřující plnokrevnou Dvořákovu hudbu, ani neposkytující diváku hlubší taneční zážitek. Z celého nastudování se vryje do paměti jen desátý tanec v podání Z.Šemberové, která je mistryní tohoto tanečního žánru a jímavě, vroucně a s lahodnou plavostí vyjadřuje tušený obsah skladby. Schopností laureáta st.ceny M.Kůry v závěrečném duetu s V.Šilhanovou není ani zdaleka využito. O premiéře bylo pak na celku patrné nedostatečné nastudování, nepřesnost a rozkolísanost, které ve srovnání s vybroušenými výkony právě u nás hostujícího Mojsejevova souboru nepůsobily pro náš balet zrovna příznivě. Příště tedy lépe: i ve volbě baletu i v provedení!

V.Petříková
(Kultura č. 1/1957)

***

Igor Mojsejev o československém zájezdu

Je to již po třetí, co jsme navštívili spřátelené a pohostinné Československo. Po prvé jsme zde vystupovali koncem roku 1945, brzy po skončení Velké vlastenecké války, a po druhé v roce 1947 ve dnech Světového festivalu demokratické mládeže. Uplynulo deset let od naší první návštěvy Československa a jak mnoho se změnilo v životě země za tu krátkou dobu. Hluboká změna společenského řádu se kladně projevila v životní úrovni obyvatelstva. Kulturní život dosáhl velkého rozmachu a příznivé podmínky lidově demokratického zřízení umožnily rozkvět československého umění, s nímž jsme měli příležitost se seznámit nejen v době našich zájezdů do Československa, ale i u nás doma ve vlasti, při pohostinských vystoupeních československých umělců.

Viděl jsem v Praze představení Žebrácké opery v nastudování známého českého režiséra E.F.Buriana. Toto představení na mne hluboce zapůsobilo originálním a smělým režisérským pojetím a vysokou úrovní hereckého projevu.

Po Praze jsme navštívili Ostravu, kde jsme s velikou radostí ukázali své umění pracujícím nejdůležitější průmyslové oblasti v Československu. V létě letošního roku jsme pohostinsky vystupovali v Donbase. Besedovali jsme s horníky. Seznámili jsme se s tím, jak se dobývá uhlí, sfárali jsme do šachet. Předali jsme ostravským havířům srdečný pozdrav našich donbaských horníků.

Z Ostravy jsme jeli do Gottwaldova, slavného města obuvních továren. Stejně jako v Ostravě nestačil koncertní sál pojmout všechny zájemce, kteří chtěli vidět náš koncert. Každé číslo bylo provázeno bouřlivým potleskem. Mnoho tanců jsme museli několikrát opakovat. Umělci našeho souboru byli zahrnuti květinovými dary.

Přeplněný rozvrh našich vystoupení, časté cesty z jednoho města do druhého, ale hlavně naše společné přání předvést umění a kulturu sovětského lidu co největšímu množství diváků nám bohužel nedovolovalo seznámit se podrobněji s historickými památkami měst, v nichž jsme vystupovali.

V Brně jsme si stačili prohlédnout jen pochmurné cely Špilberku a znovu se obdivovat nádheře přírody v propasti Macochy.

Navštívili jsme také výstavu Václava Rabase, jehož krajinářské umění mě přesvědčilo jeho velkém a svérázném malířském nadání.

A již jsme v hlavním městě Slovenska Bratislavě, rozloženém na břehu Dunaje. S velkým potěšením jsme si prohlédli město, spleť jeho starých uliček a domků. V Bratislavě jsme vystupovali dvakrát, a ačkoli• jeden koncert byl vysílán televisí, zájemců bylo opět tolik, že Divadlo parku kultury a oddechu nestačilo všechny uspokojit.

Při naší návštěvě v Československu jsme se s opravdovým potěšením seznámili se členy dvou uměleckých kolektivů. Nezapomenutelné bylo naše setkání s kolektivem Československého státního souboru písní a tanců. Tento soubor byl vytvořen roku 1948, po zájezdu našeho souboru do Prahy, a jeho členy se stala talentovaná mládež ze závodů a vesnic, která za ta léta prošla velkou profesionální školou a získala si zaslouženou popularitu doma i za hranicemi. Déle než dvě hodiny trval program, který nám tento kolektiv předvedl na naší přátelské besedě. Měli jsme možnost se seznámit s nádhernými českými a slovenskými písněmi i tanci, z nichž mnohé, zvláště valašské hry na nás hluboce zapůsobily a chtěli bychom je nastudovat s naším souborem. Strávili jsme ve zkušebním sále souboru několik hodin, besedovali o československém a sovětském umění a vyměňovali si pracovní zkušenosti.

Ke druhé tvůrčí schůzce došlo v Bratislavě s kolektivem Lúčnice. Viděli jsme bohatý program, z jehož tanečních čísel zaznívala mužná síla a udatnost chlapců, něžná grácie dívek, jemné pochopení národního folkloru. Členové Lúčnice zas na oplátku byli přítomni na našich zkouškách a koncertech. Dlouho budeme vzpomínat na nadanou mládež svobodného Slovenska, která k nám svým uměním donesla vůni lidové poesie a jejímž prostřednictvím jsme poznali svěží a radostné umění slovenského lidu. Odjíždíme z Československa s pocitem hluboké vděčnosti za srdečné a laskavé přijetí. Přejeme československému lidu, aby jeho úsilí v budování nového svobodného života došlo svého cíle a aby se přátelství mezi našimi národy stále upevňovalo.

Igor Mojsejev
národní umělec SSSR
(Kultura č. 1/1957)