Z autorské tvorby členů FOK vznikl zajímavý multižánrový koncert

Není patrně nic překvapujícího na tom, že doba covidová přeje kreativcům a v kulturně-umělecké sféře se to ukazuje čím dál tím víc. Mnohé aktivity, které fungovaly setrvačností, ustaly nebo byly okleštěny, ale samotný tvořivý duch vanout nepřestává. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK je toho příkladem.

Ve FOKu se rozhodně do kouta zahnat nenechali. Už od loňského dubna vymýšlejí různé formy prezentace online (FOK ON, podcasty se členy orchestru, seriál Orchestr bez pódia apod.) a nápadům není konec – v pátek večer nabídli originální sestřih ze skladeb zkomponovaných členy orchestru a v jejich interpretaci, neobyčejně zajímavý pohled na hudební realitu současné doby (teď už nehledě na koronadiktát), v níž se stírají rozdíly mezi styly, žánry a škatulkami a prosazuje se životaschopnost hudby jako bytostné potřeby, prostředku komunikace, zdroje radosti, ventilu sdílitelných emocí.

Sestřih dostal podobu komorního koncertu, který by se ovšem naživo takto sotva mohl uskutečnit, protože by to bylo, lapidárně řečeno, značně nerentabilní. Devět skladeb bylo „co pes, to jiná ves“, každá v podání jiných interpretů. Osvícená foková dramaturgie z nich nicméně sestavila nádherně soudržný a formálně – s citem pro kontrast a barvu – proporční celek. Hned úvodní hornová fanfára Tomáše Kirschnera byla příslibem, že u monitorů svých počítačů nejspíš prožijeme příjemný večer, navíc s hudbou, kterou jsme dosud patrně neměli možnost slyšet a v několika případech ani mít nebudeme, protože je spojena například s některým specializovaným festivalem (to je zrovna případ zmíněné fanfáry, ale také třeba dvou částí z Tří kusů pro hornové kvarteto od Daniely Valtové Kosinové) nebo s odvrácenou stranou hudebního života členů klasického orchestru. Tam patří skladba pro smyčcové trio Za pět minut dvanáct od Vladana Malinjaka, která byla na programu jako druhá, i po ní následující písně Daniely Valdové Kosinové – Modlitba a Pocta Janu Werichovi.

Součástí běžného koncertního repertoáru se zřejmě nestane ani Koncert G dur pro hoboj a orchestr od Michala Nováka – ne proto, že by to nebyla dobrá hudba (naopak!), ale dramaturgům by asi dost zamotávala hlavu. Autor ji totiž zkomponoval v duchu barokních mistrů, čímž se nám vyjevil jako další „poslední žijící“ barokní skladatel po Františku Xaveru Thurim, nicméně mimo hlavní proud a to je vždycky problém. Novákův Hobojový koncert zazněl v rámci streamu jako jediná z uvedených skladeb v premiéře, v hodinovém pásmu se mu dostalo pozice pomyslného zlatého řezu. Sólistka Liběna Séquardtová, jíž Michal Novák kompozici dedikoval, svůj part přednesla za doprovodu smyčcového kvarteta, kontrabasu a varhanního pozitivu. K akcentaci tektonického vrcholu celého pásma byli všichni v koncertním oblečení (ostatní účinkující přednesli příslušné skladby v „slušném civilu“). Po Obrazech pro marimbu, skladbě, jejímž autorem i interpretem byl David Řehoř, následovaly dvě skladby obloukem vracející výstavbu koncertního pásma tam, odkud vyšlo – Rondo Funk pro smyčcové kvarteto od Tomáše Krejbicha a Bystřina pro hornové septeto od Tomáše Kirschnera.

Jednotícím prvkem koncertu bylo prostředí: k provedení všech skladeb přišli hudebníci na pódium kostela sv. Šimona a Judy, pro celkový záběr byla zvolena perspektiva s auditoriem v pozadí (tedy obráceně než jsme zvyklí), audiovizuální zpracování bylo svěřeno produkční společností Movie Factory a mělo špičkové profesionální parametry. Každý z tvůrců vždy stručně svou skladbu uvedl, poté kompozice zazněla, švy byly plynulé a přirozené. Netřeba široce rozvádět, že všechny zařazené skladby zazněly v dokonalém ztvárnění – participovala celá hornová sekce orchestru, ze smyčcových sekcí Alexej Aslamas (housle), Vladan Malinjak (viola, v Krejbichově Rondu Funk housle), Tomáš Krejbich (viola), Šimon Marek (violoncello) a Petra Malíšková (violoncello), v Novákově Hobojovém koncertu smyčcové kvarteto Jakub Marek (výborný!), Matěj Vlk, Jan Nykrýn a Petr Malíšek a u kontrabasu autor skladby. Pohostinsky byli přizváni Zdeněk Klauda u varhanního pozitivu a zpěvačka Jarmila Kosinová.

Detailní záběry umožňovaly bezprostředně vnímat energii, jíž hudba muzikanty nabíjí, ať jde o quasi barokní figurace v Novákově koncertu, vitální pulzaci hornových frází ve skladbách Tomáše Kirschnera nebo na nonartificiálním břehu zakotvené skladby Vladana Malinjaka a Tomáše Krejbicha. Všechnu tuto hudbu je očividně radost hrát, nejednou z ní jako koření probleskla i schopnost improvizace – arciže zde velmi držená na uzdě, všechny skladby na mne působily jako zápisem fixované nebo fixovatelné, ale několik jich interpreti provedli zpaměti a obohatili je o prožitek napojení na přítomný okamžik – vitalitou v Malinjakově Triu, introspekcí v Řehořových Obrazech. Součástí této skladby byly ve finálním režijním sestřihu fotografie obrazů, které autorovi poskytly inspiraci, s podobným doplněním byla koncipována i Pocta Janu Werichovi. Písně Daniely Valdové Kosinové mne upoutaly formální čistotou zpracované emoce – jako rozhlasové redaktorce se mi setrvale těžko vybírají k poslechu vokální vážnohudební skladby od 19. století výš tak, aby nepůsobily pateticky, trapně, chtěně, nudně (výjimkou jsou – některá – zpracování lidových písní), se zařazením těchto dvou Danieliných písní bych váhat nemusela.

Všechno – skoro – byla hudba, která se nejen dobře hraje, ale i dobře poslouchá, a o to, myslím, jde. Do hloubi nitra mne uspokojilo vědomí jakéhosi návratu, kontinuity nebo připomínky časů, kdy hudebníci různých dvorních a zámeckých orchestrů dosti často zároveň i hudbu skládali, vnímali veškerou hudební realitu kolem sebe a „nesli“ hudebního ducha doby. Tenkrát by se hudba, kterou hráli, neoznačila jako vážná/artificiální tak, jak ji prezentujeme dnes. Byla to ušlechtilá zábava. Dnes na vážnohudebních pódiích sice tento přístup nedominuje, ale to neznamená, že se vytratil. Muzicírování žije a to je určitě skvělé.