Z Cardiffu do Brna přivezli silnou operní výpověď Janáčkova díla

Svou divadelní hru Věc Makropulos označil Karel Čapek jako komedii, ale nebyla to komediálnost, co oslovilo Leoše Janáčka natolik, že žádal o svolení k zhudebnění. Napoprvé je nedostal, teprve druhá žádost a dramatikovo ujasnění autorských práv rozhodlo: „Čekal jsem na svého zástupce, který byl na cestách a bez něhož jsem nechtěl nic podnikat. Tedy myslím, že americký agent (majitel světových práv) nemůže činiti námitek proti zhudebněni v jazyku českém. Je Vám tudíž volno užíti mého kusu k zhudebnění. A poněvadž sám bych se naprosto nedostal k nějakému přepracování, nebo úpravě, dávám Vám právo upraviti si můj text, jak budete potřebovati. Rád bych Vám dal k zhudebnění něco lepšího, než zrovna tenhle kus. Ale táhne-li Vás to k němu, jistě z toho něco velikého uděláte, a já Vám k tomu z celého srdce a co nejvřeleji přeju hodě štěstí…P.S. Podmínky račte dohodnout s mým zástupcem, ing. Fr. Kohlem.“

V tom čase hledání syžetu osmé opery doporučil Janáčovi Max Brod drama Dítě F. X. Šaldy. Skladatel se rozhodoval o letní dovolené na Štrbském plese v roce 1923. Text estétského spisovatele jej nezaujal – „To není živelné, to je strojené.“ Fascinovalo jej Čapkovo drama a porozumění mu rozhodně nedělala příbuznost dnů, sám totiž právě navštěvoval advokátní kanceláře pro vyřešení sporu, který nastolila vdova po Karlu Kovařovicovi o autorská práva doplňků v Její Pastorkyni. Janáček našel hledanou živelnost a inspirační tah opět v ženě, zde třistasedmatřicetileté krasavici Emilii Makropulos.

Své dceři narozené v roce 1585 dal otec, dvorní lékař císaře Rudolfa II., vypít na zkoušku elixír života. Lektvar fungoval a nyní, v roce 1922 tato pozoruhodná žena přichází do Prahy, aby vzácný, tajný recept znova získala. Janáček neuvěřitelně napínavě, emotivně a sdělně rozehrává a rozeznívá všechny detaily jejího jednání, všechna dvoření, jímž je operní diva vystavena. Se svou hrdinkou jako vždy naplno, empaticky žije: „Chytlo mne to. Víte, to hrozné, ono citové člověka, které nikdy nebude mít konce. Neštěstí holé. Nic nechce, nic nečeká. Z toho musí něco být. Třetí dějství, na tom si zakládám: ten spád, ten sráz! To jsem cítil, to jsem chtěl! Dělal jsem to asi rok. Chodil jsem s tím, napřemýšlel se – ale pak se psalo! – jako stroj!“, svěřil v interview pro Literární svět. Dokončení hlásil pak paní Kamile Stösslové: „S Věcí Makropulos jsem hotov! Ubohá třistaletá krasavice! Lidé ji měli za zlodějku, lhářku, za necitné zvíře. Bestii, kanálií jí nadávali, škrtit ji chtěli – a její vina? Že dlouho musela žít. Lítost jsem s ní měl.“

Premiéra opery byla hned několik měsíců po dokončení v prosinci 1926 v Brně, v rukou Janáčkova obdivovatele a propagátora Františka Neumanna. Janáček byl už persona grata, právě v lednu ve foyeru brněnského Národního divadla byla slavnostně odhalena skladatelova busta, dílo sochaře Jana Štursy. Premiérový úspěch Věci Makropulos byl obrovský – u publika, u recenzentů.

Na festivalu Janáček Brno 2022 jsme byli svědky nové inscenace Věci Makropulos v podání Welsh National Opera z Cardiffu. Režijní angažmá režisérky Olivie Fuks jdou napříč Evropou, světem. Její afinita k české operní tvorbě je zřejmá, za Dvořákovu Rusalku v Sydney Opera House obdržela australskou prestižní cenu Helpmann Awards i Green Room Awards za nejlepší režii 2008. V repertoáru má Janáčka hojně, Osud a Šárku, pro Longborough Festival Opera nastudovala Příhody Lišky Bystroušky, pro oblíbenou londýnskou scénu Opera Holland Park v roce 2018 Káťu Kabanovou.

Fuks rozehrála Věc Makropulos v žádané realitě, takřka detektivní odkrývání života podivuhodné ženy, která svou identitu nikterak netají – Elina Makropulos, Ellian Mac Gregor, Eugenia Montez, Jekatěrina Myškina, Elsa Müller. Režisérka dala všem jedenácti postavám opery (mužský sbor je za scénou) zřetelný charakteristický pohyb, gesta, výraz, hrají a zpívají naplno v dikci dohadů, otázek, pátrání a hádek a nejeden dialog má hrot až komediální.

Scéna Nicoly Turner je realistická s prvky iluze, už v předehře má projekci Sama Sharplese, velký ciferník, nedopočitatelný čas Emiliina života, projekci ženské postavy, z níž prozařuje i kostra, sepjaté ruce, lidské oko, kaligrafická inkoustová písmena E. M. Divák nápovědu domýšlí. Prostor scény a plynutí děje ozvláštňují průhledné závěsy. Když v prvém jednání vstupuje Elina Makropulos do advokátní kanceláře, sloupy listin sjedou ze stropu a jasně napoví, kolik času a práce takový stoletý právnický proces generuje a zanechá. Ve druhém jednání podlahu pokrývá halda květů rudých růží, ve kterých se všichni brodí. Třetímu jednání vévodí Emiliina ložnice v bílém s velkou manželskou postelí, hodinami v záhlaví, závěsy, kufry s iniciálami E. M.

Emilia Marty je zcela originální dramatická postava a snad každá sopranistka, která ji kdy ztvárnila, ji řadí mezi své nejmilejší role. S Welsh National Opera přijela Španělka Ángeles Blancas Gulín. Její curriculum je mimořádně plné nejzvučnějších jmen dirigentů, operních domů a zajímavých rolí, včetně Janáčkovy Emilie Marty a Kostelničky. Obě předvedla už před lety v gesci režiséra Roberta Carsena, s ním nastudovala dřív i Dvořákovu Rusalku v Turíně. Emilii zpívala prvně v roce 2013 v benátském La Fenice. Zajisté přijet zpívat do Janáčkova města je umělcům zadostiučinění.

Ángeles Blancas Gulín je Emilia resolutní, živelná až brutální, bez zábran, suverénně panovačná. Vypjaté pasáže výšek měly sice drobné šrámy, ale její energicky zjitřený projev nepozbyl na působivosti. Emiliiny žádosti a reakce dávají možnost břitkým odezvám všech, kdo se s ní postupně setkávají, Albert Gregor se okamžitě bezhlavě a nekontrolovaně zamiluje.

Nicky Spence, kterého jsme před několika dny slyšeli v Brně v dokonalém Zápisníku zmizelého, je zde opět jako janáčkovský pěvec par excelence. Jeho Gregor je naplno v oblouku zoufalce, zlověstného v nesmyslně krutém dobývání lásky i v katarzním pochopení, kdo Emilia je. Zpívá v plné dramatičnosti a záviděníhodné plnosti tónu a samozřejmé interpretační lehkosti.

Solicitátor Vítek – Mark le Brocq je výrazný tenor se samozřejmým uchopením moderního partu, akční v gestech, jasný v tónech. Vítek také s vtipem slovně komentoval v čase přestavby celou právní kauzu Gregor-Prus i genealogii rodu. Pro Gustáva Beláčka je advokát Dr. Kolenatý něco jako kariérní samozřejmost, známe jej z Prahy, znají jej diváci z inscenací zejména v Německu. Britský pěvec zvučného hlasu David Stout je Baron Prus zcela suverénní ve všech fasetách, které v náročné stručnosti plnokrevná role vyžaduje. V Janáčkově repertoáru je též poněkolikáté (byl Harašta v Lišce Bystroušce, Vězeň Don Juan v opeře Z mrtvého domu).

Svůj stříbrný mezzosoprán dala Kristě Harriet Eyley (v repertoáru má i Lišku Bystroušku). Její Krista má důvtipné rozlišení role v scénkách milostných i zápalu pro asketickou dráhu pěveckou – „Ne, nelíbat…já mám teď jiné starosti…viď ta Marty je úžasná!“ V konfrontačních výstupech s Emilií Marty, od vstupního bezmezného obdivu dozraje k moudře fatálnímu soucitu s nebohou heroinou i odmítnutí elixíru. S milým Jankem byli dvojice atraktivně vyrovnaná, tenorista Alexander Sprague zaslouží povšimnutí. Nedávno s velký úspěchem zpíval Kudrjáše v Kátě Kabanové v leedské Opera North.

Janáček profiluje všechny postavy dokonale v charakteristice jasné, stručné, výstižné a soubor všech pěvců byl kompletně sehraný a vyvážený, včetně vtipné postavy pominutého dávného milence Hauka Šendorfa. Zpíval jej s patřičně komediálním nadhledem Alan Oke (z Janáčka má v repertoáru i Rechtora a Komára v Lišce Bystroušce). O tom, že nejsou malé role, svědčil i Strojník, mladý dosud studující basista Dafydd Allen, Poklízečka Monika Sawa i Komorná Julia Daramy-Williams. Česká výslovnost pěvců byla příkladná, zajisté zásluhou šéfdirigenta, který vypomohl. Ostatně nedává jen nástupy, s pěvci mimicky i vyslovuje.

Tomáš Hanus diriguje kritické vydání opery, na kterém spolupracoval. Jeho znalost díla je tedy víc než důvěrná, to bylo jasně znát. Výrazné vstupní fanfáry otevřely děj započatý v dávné historii, fanfáry dokreslují také kulminaci třetího jednání, „Ego Hieronymus Makropulos iatros kajsaros Rudolfú“ pocta tvůrci věci Makropulos, zde hráli žestě nikoli za scénou, ale na bočním balkóně. Tomáš Hanus netlumil ani výbušné tympány, ani vypjatá střídání pasáží lyriky, detailní rytmizace nesla tah díla. V tomto nastudování zněla také žádaná viola d´amore – byla pro Janáčka zvýrazněním ženské přitažlivosti a Emilii Marty je charakterizačně připsána. Zejména sólo na konci prvého jednání (primárius David Adams) znělo úchvatnou vřelostí.

Mužský sbor za scénou opakuje v závěru sukus Emiliina životního kréda – „Jsme věci a stíny! Umřít nebo odejít – vše jedno, vše stejné! Hlupci, my jsme tak šťastni. Chtít víc nemůžeme!“ Emilia Marty umírá v okamžiku, kdy se její zpěv spájí s melodií orchestru „Ale ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste! A nemůže dál. Ta hrozná samota. Omrzí být dobrý, omrzí být špatný. Omrzí země, omrzí nebe. A pozná, že v něm umřela duše.“ Poslední slova Eliny Makropulos jsou slova modlitby Otče náš – Pater hemon.

Modernistickou historickou operu, Janáčkovo sugestivní životní vyznání, přivezli z Cardiffu v nezastřené, naplno silné operní výpovědi. Další Janáčkův triumf, zásadní festivalový zážitek.

Leoš Janáček: Věc Makropulos – Festival Janáček Brno
18. listopadu 2022, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo

Inscenační tým:
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: Olivia Fuchs
Scéna a kostýmy: Nicola Turner
Světelný design: Robbie Butler
Video designer: Sam Sharples

Účinkující:
Emilia Marty: Ángeles Blancas Gulín
Albert Gregor: Nicky Spence
Solicitátor Vítek: Mark Le Brocq
Kristina, jeho dcera: Harriet Eyley
Baron Jaroslav Prus: David Stout
Janek, jeho syn: Alexander Sprague
Advokát dr. Kolenatý: Gustáv Beláček
Hauk-Šendorf: Alan Oke
Strojník: Dafydd Allen
Poklízečka: Monika Sawa
Komorná: Julia Daramy-Williams
Orchestr Velšské národní opery
Sbor Canticum Ostrava