Z dějin divadelní klaky (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zesnulí divadelní umělci už se nemohou těšit z věnců a poct, jimiž navíc následující generace obdarovávají pouze ty historií vyvolené. Tím víc jim v aktivním životě záleží na uznání, jaké publikum projevuje aplausem, voláním bravo či házením květin na jeviště, na projevech, které jsou oceněním výkonu a viditelným znamením úspěchu. Pokud se aplaus nedostaví, nastoupí pochybnosti. Aby se premiéra nestala současně derniérou, aby se publikum rozehřálo, nasměrovalo žádoucím způsobem a zajistilo se příznivé přijetí třeba i slabšímu výkonu, vznikla v průběhu 19. století instituce divadelní klaky. Její členové fungovali jako placení organizátoři úspěchu, i když přitom byli častováni posměšnými nadávkami jako „podnikatelé v oboru aplausu“, „tleskači za odměnu“, „rukodělníci“, „najatí nadšenci“, „nažehlovači úspěchu“, „mávači prackami“ a podobně. Živnou půdou pro klaku byla především opera, jak o tom svědčí řada dobových zpráv. Klaka působila pochopitelně také negativně, neboť i neúspěch a fiasko bylo možno objednat. Existovala řada pokusů o její vymýcení – Gustav Mahler tak učinil okamžitě po svém nástupu na místo ředitele vídeňské Dvorní opery. Svědectví o řádění klaky nalezneme v dobovém tisku, ve vzpomínkách jevištních umělců, divadelních ředitelů i autorů, a také samotných reprezentantů této „ruční práce“.

Kikeriki, 10.6.1873: Poté, co šéf vídeňské klaky odešel do jiného, lepšího světa, představuje Kikeriki skromným dramatickým umělcům návrh nového „tleskacího stroje“, který by byl umístěn na galerii a v určitých okamžicích mohl být uveden do pohybu.

Autor vídeňské frašky Adolf Bäuerle zveřejnil roku 1806 několik postřehů o „vděčném“ a „nevděčném“ publiku: „Vděčné publikum je to, které se přidá, když někdo začne tleskat – a herci se podivují, proč se vlastně tleská a komu. Naproti tomu nevděčné publikum se žádným způsobem nedá k potlesku přimět. Umělci se pak snažíme namluvit, že je ‚tichý souhlas‘ nejcennější.“ Bäuerle nepochybně znal Mozartův výrok o „tichém souhlasu“ vztahující se k přijetí jeho Kouzelné flétny. Avšak Bäuerle, dobrý znalec divadelní mentality, pokračuje: „Jenže herci spíše říkají: ‚Co mám ze ‚souhlasu‘, který neslyším.“

Jako argument pro vznik klaky se uváděla letargie publika, které si, jak říká divadelní žargon, „sedí na rukou“. Klaka prý měla funkci „překladatele“, zprostředkovatele mezi publikem a jevištěm. Jeden ze „šéfů“ klaky vídeňské opery tvrdil: „Publikum je prostě líné. Musí se do něj pořádně strčit, aby svou lenivost překonalo. My vlastně publikum vychováváme.“

K takovému sebevědomí by klaka jistě nedospěla, kdyby nenašla spolehlivého spojence v ješitnosti divadelních umělců. Proto mohli příslušníci klaky vystupovat sebevědomě a beztrestně, a dokonce necouvli ani před vydíráním. Umělcům, kteří si chtěli zajistit úspěch, se dostávalo rady, aby si pěstovali dobrý vztah k šéfovi klaky příslušného divadla. Leckdy vyšel impuls od šéfa klaky samotného. Tolik vzpomínka jedné herečky v souvislosti s jejím vídeňským debutem: Několik dní před prvním vystoupením ji navštívil v bytě podsaditý, dobře oblečený pán a bez okolků přešel k účelu své návštěvy:

„‘Pojďme si něco říci k vašemu prvnímu vystoupení,‘ řekl a vytáhl text hry, chvíli v něm listoval a ukázal na červené čáry a vykřičníky. ‚Už jsem text prošel a označil místa, kde se bude tleskat a smát. Je jich dvanáct. S trojím potleskem po každém vašem výstupu patnáct. Kolik byste si to nechala stát?‘ Aniž by počkal na odpověď, vytáhl z kapsy inkoustovou tužku, olízl ji a začal počítat. Vyslovil poměrně vysokou částku a ve mně se zpěnila krev. Samozřejmě si toho všiml a honem dodal: ‚Samozřejmě se můžeme dohodnout!‘“

Základní dohoda mezi umělcem a šéfem klaky znamenala určitý počet volných lístků pro její členy. Ujednání se netýkalo pouze herců a hereček, podléhali mu pochopitelně operní zpěváci, dramatičtí autoři, skladatelé, dirigenti i divadelní ředitelé. Ačkoli občas docházelo ke groteskním scénám, zvláště když proti sobě bojovala klaka a protiklaka, nebo když jakási malichernost vyvolala bouřlivý aplaus, kde se s ním nepočítalo, byla přesto dlouhé roky trpěna jako nutné zlo, neboť tu byla od toho, aby „zachraňovala nevalný divadelní večer“.

Kde se vlastně vzala?
Organizovaný aplaus znal sice už starověk, ale novodobá klaka má původ ve Francii, jak už konečně napovídá i samotné označení – claque. Zajímavé jsou definice projevů libosti publika v historických slovnících. Jeden z nich (z roku 1849) uvádí v hesle „aplaus“, že severoevropské národy vyjadřují nadšení tleskáním do dlaní a nanejvýš voláním bravo, zatímco publikum jižnějších zemí (k němuž patří i Francouzi) se projevuje rukama i nohama – tleská a dupe. A nalezneme zde už i popis klaky: „Ve Francii jsou zaměstnáni tleskači (claqueurs), kteří – podplaceni penězi nebo volnými vstupenkami – vyvolávají na určených místech potlesk. Jsou organizováni vrchním tleskačem. Rota, příslušně rozmístěná po divadle, se k jeho potlesku přidá a ostatní publikum tím vyprovokuje.“

K tomu sloužily i triky samotných herců, jako například takzvaný „zdánlivý odchod“, kdy se „herec vydá směrem k portálu (dveřím, otvoru v kulisách ap.) a obloukem se vrátí. Celkem spolehlivě to vyvolá – i když pro tu chvíli neoprávněný – potlesk“.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na