Z dějin divadelní klaky (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Tenorista Leo Slezak vypráví ve svých vzpomínkách a s humorem sobě vlastním o zkušenostech, jaké učinil s operní klakou v jednom velkém operním domě v Itálii. Jakéhosi dne se u něj ohlásil muž, z jehož vizitky bylo zřejmé, že je šéfem divadelní klaky, a Slezakovi vychvaloval výhody této instituce. Slezak už byl varován svými kolegy a vyplatil šéfovi klaky, známému pod přezdívkou „pericoloso“ (nebezpečný), za první večer dvě stě lir a za každý další slíbil sto lir. Hodinu nato byla Slezakovi doručena další vizitka, na níž stálo „Cavaliere Oreste Crachelotti, chef de claque“. Když Slezak prohlásil, že už šéfovi klaky dvě stě lir vyplatil, dozvěděl se, že se stal obětí podvodníka. A navíc cena není dvě stě lir, nýbrž tři sta padesát. Slezak, který se nedal jen tak obalamutit, ho odkázal na později – a už ho nikdy neviděl.Podobná pamětihodná setkání zažili mnozí umělci a umělkyně vídeňské Dvorní opery. Podle četných soudobých zpráv svým vlivem a organizací klaka tohoto divadla ostatní scény značně zastiňovala. Existovaly četné pokusy ji odstranit či alespoň kontrolovat. Tak se dějiny klaky zároveň stávaly dějinami jejích zákazů.

Místa k stání v parteru. Klika a klaka ve vídeňské opeře
Vídeňským divadlům se v létě 1862 věnoval fejetonista politického listu Der Botschafter Friedrich Uhl. Novinář Uhl, tchán Augusta Strindberga, byl několikrát sám navrhován na místo ředitele dvorních divadel, avšak vždy odmítl.

Hned na začátku jeho fejetonu stojí, že „i v horkých dnech publikum značně zaměstnává kalamitní situace divadel a opera by nám způsobila méně utrpení, kdyby ji zavřeli rovněž.“ Protože hlavní představitelé buď nebyli k zastižení, nebo byli indisponováni, stáli na jevišti téměř každý večer (většinou jen málo kvalifikovaní) hosté, takže „cedule jsou jakýmsi soupisem cizinců“. Zpěvačky, které v posudcích všude propadly, se nemohly v letních měsících snadněji dopracovat k aplausu než ve vídeňské opeře, „pokud znaly ty správné cestičky“, to je, pokud si dokázaly zajistit klaku.

Noviny nás ujišťovaly, že je klaka oficiálně odstraněna – znamená to snad, že existovala oficiálně? Je-li tedy klaka mrtvá, byla-li odstraněna příčina, jak to přijde, že stále působí? To snad aplaudují ruce nějakých duchů? Kdepak, jsou to stále tíž mládenci v ohnivé peci operního divadla, co tu tleskají, křičí a šílí při bezhlasosti a netalentovanosti ‚upalovaných‘, zatímco těch několik diváků, kteří zaplatili vstupné, se po sobě udiveně ohlíží, krčí rameny, pak se někteří zvednou a zachovají se tak ‚nezdvořile‘, že hosta nechají o samotě. Avšak ne, on sám nezůstane, zůstane s ním jeho věrná klaka, tleskáním mu vsugeruje úspěch a utvrdí ho v tom, že své schopnosti vůbec nepřecenil. A tak způsobí, že se dalšího dne může říkat: Slečně X bylo velmi tleskáno a byla tolikrát a tolikrát vyvolána. Takovému hostu se pak jakýkoli nestranný úsudek musí jevit jako zločin proti majestátu jeho talentu a hlasu.“

Pryč s klakou!“ žádá autor a hrozí, že vyzradí jméno šéfa klaky, pokud se situace nezmění. Panující poměry ilustruje aktuálním případem. Jakási bezvýznamná zpěvačka byla zasypána tolika květinovými dary, že se o tom všude žertovalo. Na konci jednoho z představení jí prý měl divadelní sluha přinést na jeviště velkou kytici. Chtěli ho přesvědčit, aby kytici předal jiné zpěvačce než té, pro niž byla určena, ale k tomu se ten dobrý muž nedal pohnout. „Mám za úkol předat ty kytky slečně XY.“ – „A kdy jí je máte dát?“ – „Až se na konci objeví v černém – a umře.“

Ještě téhož dne, kdy vyšel Uhlův fejeton, na něj zareagoval policejní sekční rada a napsal dopis, v němž poznamenává, že je nutné tu hanebnost v podobě klaky veřejně odhalit, avšak doporučoval vyčkat, dokud nebudou k dispozici pádné důkazy, „jimiž vyzbrojeni můžeme vystoupit“. To se však zřejmě nestalo.

Návrh reformy – kontrolor
Jinému žurnalistovi nešlo ani tak o odstranění klaky, jako o její reformu. V tomto smyslu sepsal dotyčný dr. Justus Eisner patnáctistránkový elaborát určený intendantovi Dvorních divadel. Eisner pocházel z Terstu, byl literárně činný, překládal italská libreta do němčiny a německá do italštiny a byl dopisovatelem německých i italských listů. V úvodu označil za „politováníhodné“, jestliže existují lidé, kteří platí respektive si nechávají platit za to, aby se uměleckému produktu či výkonu dal připravit úspěch. „Přesto je instituce klaky, tento odporný vynález importovaný z Francie, za dnešní situace adekvátní a také smutná nutnost, tak jako nevěstince v přístavech“. Umělci i publikum jsou už na klaku tak zvyklí, že ani ti nejlepší sólisté bez ní nechtějí vystoupit a publikum samo nejeví iniciativu tleskat, vždyť k tomu je tu přece klaka. Za těchto okolností je jen potřeba pokud možno zamezit zneužívání umělců a obtěžování publika, a na druhé straně dbát na to, aby byl zajištěn úspěch celého souboru, nikoli pouze uspokojena ješitnost jednotlivce.

Na šesti stranách elaborátu Eisner vylíčil Pravdivý popis současné klaky c. k. dvorních divadel. Jmenovitě uvádí tři šéfy klaky – Heilmanna staršího, který začal už před třiceti lety v Divadle U Korutanské brány, ale pro vyděračské metody a aroganci ztratil u mnoha umělců důvěru, Schöntaga z Pešti, jemuž se podařilo díky protekci zpěváků Amalie Maternové a Leonarda Labatta postupně Heilmanna st. vytlačit, ale byl tu ještě Heilmann mladší, synovec výše jmenovaného. Eisner znal detailní údaje o jejich „honorářích“, totiž o úplatcích, jaké od umělců požadovali. Nejvíc byli postiženi hostující umělci: „V dohodě s vrátnými hotelů, v nichž bývají hosté ubytováni, k nim hned po příjezdu přicházel starý Heilmann a umělce vydíral. Znám případy, kdy umělci, v cizině velmi oslavovaní, zde museli obětovat téměř polovinu honoráře. Ani Adeline Patti nezůstala ušetřena.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na