Z filmového plátna na operní jeviště aneb Opery podle filmů (1)
Opera inspirovala filmové tvůrce již záhy v němém filmu, a tak přešly nejslavnější náměty jako třeba Carmen, Komedianti, La traviata, Thaïs a další, trochu paradoxně, tedy beze zvuku, mezi náměty více či méně úspěšných němých filmů. Některé fotogenické operní hvězdy se objevily jako herci i ve filmech nejen s operními náměty ještě v němé éře, například americká sopranistka Geraldine Farrar. Na druhé straně začali skladatelé uvažovat o začlenění filmu jako vyjadřovacího a narativního prostředku do operních kompozic – například Kurt Weill počítal se zařazením projekce do Mahagonny. Songspiel (1927, první samostatné verze námětu Vzestup a pád města Mahagonny), Alban Berg tak řešil v hudebně-dramatické zkratce proces a věznění Lulu ve stejnojmenné opeře (1937) nebo Bohuslav Martinů ve Třech přáních (komponováno 1928-1929) používá filmařské prostředí jako vnější rámec vyprávění (a vlastně příběh v příběhu) a též symfonickou formu doprovázenou filmem jako způsob přemístění hrdinů na jiný kontinent.
I partitura Zimmermannových Vojáků (1965) předepisuje detailní použití filmových projekcí.
Spojené státy americké
Film je pro obyvatele Spojených států stále hlavní múzou, které nemůže divadlo (i vinou značně nerovnoměrné sítě činoherních i operních souborů) konkurovat, proto se největší počet zhudebnění operních námětů rekrutuje právě z řad amerických skladatelů. Filmy, promítané nejprve v kinech, později masově rozšířené televizí a nyní přístupné na pevných a dnes již jen datových mediích, představují v americké kultuře obrovskou základnu možných látek.
Filmové prostředí se v opeře objevuje spíše výjimečně. Patrně jedinou známější operou zasazenou do skutečného filmařského prostředí, v tomto případě do Hollywoodu, je The Dream of Valentino (Valentinův sen), dvouaktová opera s epilogem (premiéra Kennedy Centrum, Washington 1993) amerického skladatele Dominicka Argenta (1927) na libreto Charlese Nolteho (také filmového scénáristy). Film vychází z obecně známých biografických dat slavného milovníka Rudolpha Valentina, včetně jeho nejisté sexuální orientace. Vedle Valentina (tenor) vystupují v díle i další skutečné osoby – například herečka Alla Nazimova (alt) nebo filmařka Natacha Rambova (mezzosoprán), s nimiž byl spojován tento herec v letech 1919-1926, kdy se děj opery odehrává. Opera je považována za zásadní mezi Argentovými scénickými díly a monodramaty. Dominick Argento zamýšlel využít jako základu pro operní libreto také scénář Geparda Luchina Viscontiho.
Několik soudobých skladatelů použilo film v kombinaci s vlastní operní kompozicí, takže snímek je promítán synchronizovaně s živou hudební produkcí. Především americký hudební minimalista Philip Glass (1937) použil toto spojení v opeře La Belle et la Bête (Kráska a zvíře; 1994), známé i z provedení v Národním divadle v Praze, kdy prvá uvedení spojovala promítání původního filmu Jeana Cocteaua (1946) beze zvuku s koncertním provedením Glassovy kompozice. Výsledek se pak ukázal jako poněkud diskutabilní a sám skladatel upřednostnil scénické předvedení klasického příběhu podle filmového scénáře, hraného a zpívaného operními představiteli bez použití filmu. Kráska a zvíře ale představuje až střední část Glassovy cocteauovské trilogie, protože již předtím využil námět filmu Orpheé (Orfeus; 1949) téhož režiséra pro operu (premiéra 1993, American Repertory Theater, Cambridge, Massachusetts).
Poslední Glassovo zhudebnění Cocteauovy předlohy, v tomto případě původního románu (1929, česky 1931) i scénáře pro film Les Enfants Terribles (Strašné děti; režie Jean-Pierre Melville, 1950), bylo provedeno roku 1996 jako taneční opera, přičemž většina rolí komorního příběhu byla zdvojena jako party pro zpěváky a tanečníka. Dílo poznali diváci v provedení Národního divadla v prostorách opuštěné Vývařovny bohnické Psychiatrické léčebny roku 2010. Je zajímavé, jak si exaltovaný svět Cocteauových postav, filmový střih i časté detailní ulpívání na tvářích hlavních představitelů, v podstatě „recitujících“ filmové repliky Cocteauových scénářů, rozumí s Glassovými repetitivními strukturami. Stejným způsobem jako střední část trilogie má být provozováno Glassovo multimediální hudební dílo Dracula podle klasického upírského hororu Toda Browninga z roku 1931. Hudba je hrána z orchestřiště a zároveň je promítán film. Dracula měl premiéru roku 1999 v Royal Festival Opera v Londýně se souborem Kronos Quartet, který řídil skladatel. Téhož roku bylo dílo o sedmadvaceti číslech (cca 67 minut) nahráno v témže obsazení pro label Elektra Nonesuch a v následujícím roce byl vydán film původním studiem Universal ve verzi s Glassovou hudbou. Oba nosiče se velmi dobře prodávaly. Průběžná a velmi úspěšná spolupráce s filmem přivedla skladatele k dalším možnostem použití nejrůznějších filmových postupů i technických prostředků v dalších hudebně-dramatických kompozicích.
Časově souběžně, ale myšlenkově nezávisle došel k totožnému propojení koncertního provedení z orchestřiště a současně promítaného filmu Richard Einhorn (narozen 1952) ve svém filmovém oratoriu Voices of Light (Hlasy světla; 1994, Academy of Music, Northhampton).
Během osmdesátých let se autor zabýval kompozicí rozsáhlé vokálně-symfonické skladby na téma Johanky z Arku. Když mu byla promítnuta kopie legendárního němého filmu La Passion de Jeanne d’Arc (Utrpení Panny Orleánské; 1928) Carla Theodora Dreyera, rozhodl se stejně jako Glass spojit film s vlastní hudbou, kdy pěvecké party (na libreto skladatele na středověké texty, především podle historických záznamů z procesu s Johankou z Arku) jsou interpretovány z orchestřiště. Dílo samo se těší dnes určité kultovní proslulosti a zastiňuje několik dalších pokusů o vytvoření hudebního doprovodu k tomuto filmu jinými skladateli v posledních dvaceti letech.
První operou, tradičně zmiňovanou odbornou literaturou, která vznikla na základě filmu, je opera La Forfaiture (český překlad patrně jako Propadlá zástava) francouzského skladatele Camilla Erlangera (1863-1919). Opera vznikla na základě němého filmu The Cheat (Podvod) amerického klasika, režiséra Cecila B. DeMilla, natočeného roku 1915.
Hodinový snímek měl ale mnohem větší úspěch v obnovené premiéře roku 1917. Námětem dramatu je příběh mladého páru, který finančních potíže dovedou ke zpronevěře charitativních peněz. Manželé pak využijí nabídky japonského boháče na urovnání dluhu, ale ten žádá, aby mu manželka byla po vůli. Trojúhelník skončí jeho vraždou a dramatem v soudní síni. Opera eklektického skladatele, který nejvíce proslul souběžným zhudebněním Polského žida (Le Juif Polonais; 1900) vedle světově úspěšné verze českého skladatele Karla Weise (1901), byla uvedena až posmrtně v Paříži roku 1921. Libreto podle filmového příběhu napsali Paul Milliet a André de Lorde.
Dlouhá léta pracoval americký skladatel Henry Humphreys-Rauscher (1909-1991), narozený ve Vídni, na opeře podle amerického thrilleru Night of the Hunter (Lovcova noc; režie Charles Laughton, 1955). Hlavní postavou filmového příběhu s fascinující atmosférou, který je přiřazován ke stylu film-nour, je ďábelský zloduch v podání charismatického Roberta Mitchuma, jenž pátrá po skrýši s lupem v rodině bývalého spoluvězně. Opera zůstala nedokončena a neprovedena.
Počátky skutečného trendu zhudebňování filmových předloh spadají do začátku devadesátých let dvacátého století. Tehdy se začínají objevovat opery podle velkých filmových příběhů i kasovně úspěšných filmů.
Jednou z nejúspěšnějších moderních amerických oper se stala A Streetcar Named Desire (Tramvaj do stanice Touha) dirigenta a skladatele, aranžéra a klavíristy Andrého Previna (narozen 1929). Dílo vzniklo na objednávku vedení San Francisco Opera z roku 1995. Skladatel požádal o libreto renomovaného spisovatele a libretistu Philipa Littella (narozen 1964). Ten oficiálně vyšel ze stejnojmenného dramatu Tennesseeho Williamse, ale ovlivnění skvělou filmovou verzí Elii Kazana (1951) bylo příliš zjevné již od prvého uvedení opery. Libretista se důsledně inspiroval scénosledem i dramatickými vrcholy filmového scénáře. Opeře k úspěchu pomohlo i velmi atraktivní premiérové obsazení a přístupná Previnova hudba. Premiéra (19. září 1998) patřila ke „zlatým“ společenských událostem americké kultury. Neurotickou Blanche zpívala diva Renée Fleming, Rodney Gilfry ztvárnil násilníka Stanleyho, koloraturní sopranistka Elizabeth Futral pak jeho manželku Stellu a Anthony Dean Griffey hrál Mitche. Sám skladatel řídil orchestr sanfranciské opery a režie byla svěřena Colinu Grahamovi.
Opera se brzy dostala i na další americká jeviště: New Orleans, San Diego, Washington, Los Angeles, Austin (Texas), Virginia, Chicago naposledy v roce 2015 Cleveland. V roce 2003 byla opera uvedena i v Evropě, nejprve v kontinentální premiéře ve Štrasburku a pak v polojevištní podobě v londýnské Barbican Hall, kdy jako Stella vystoupila místo Elizabeth Futral Janice Watson. London Symphony Orchestra opět dirigoval sám Previn. Následovala nastudování v Dublinu a v Theater an der Wien, kde Janice Watson již vytvořila hlavní roli Stelly vedle Teddy Tahu Rhodes jako velmi tělesného Stanleye. V Evropě nastudovaly dílo i soubory v St. Gallenu, Turíně nebo Giessenu. Opera byla inscenována i na dalších kontinentech – v Tokiu a pak v Austrálii ji provedl soubor Opera Australia v Sydney a Melbourne (2009). Tam byla skvělou Blanche australská koloraturní pěvkyně Yvonne Kenny pod řízením Richarda Hickoxe. Původní americká premiéra byla nahrána na kompaktní disky, byl pořízen snímek pro televizi i komerční videozáznam. Významný britský dokumentarista Tony Palmer natočil dokument o skladateli a vzniku opery. Role Blanche se stala zásadním motorem další kariéry Renée Fleming, která tak zároveň dala najevo, že operní zpěvačka belcantových partů může vystoupit v soudobém operním díle (byť hudebně značně umírněném). Jediná opakovaná výtka k dílu – poněkud nadměrná délka (záznam: 166 minut) – vedla autory k určitým krácením, která byla součástí sanfranciské reprízy opery v roce 2007.
Celosvětový úspěch Tramvaje do stanice Touha přivedl skladatele Andrého Previna k další filmové látce jako opernímu zdroji. Tentokrát si zvolil komorní příběh dvou lidí, z jejichž náhodného setkání na londýnském nádraží se vyvine hluboký milostný cit. Ačkoliv jsou muž i žena vázáni v manželství, i nadále se scházejí. Oba dva se nakonec vracejí ke svým milujícím rodinám obohacení o mimořádný platonický životní zážitek. Jemný citový příběh napsal přední britský dramatik Noël Coward. Dílo existuje také jako úspěšná divadelní hra, respektive jedna (Still Life / Klidný život) z krátkých jednoaktových her pod souborným názvem Tonight at 8.30 (Dnes večer o půl osmé), které Coward jako scénárista (ve spolupráci s režisérem Davidem Leanem a dvěma dalšími autory) přepracoval s použitím jiných motivů z tohoto souboru do šestadevadesátiminutového filmu. Ten se následně stal absolutní anglickou filmovou klasikou. Film Brief Encounter (Krátké setkání, nebo častěji pod českým názvem Pouto nejsilnější) z roku 1945 byl nominován na tři Oscary. Skladatel André Previn požádal o libreto režiséra Johna Cairda, který vytvořil působivý operní text o dvou aktech, kdy vyšel jak z původní aktovky, tak i z filmového scénáře. Previn komponoval s přihlédnutím k umění a schopnostem konkrétních pěvců, v tomto případě protagonistů předchozí premiéry a dalších nastudování – Elizabeth Futral a Nathana Gunna, představitele milostného páru Laury Jesson a Aleca Harveye. Opera vznikla na zakázku souboru Houston Grand Opera a premiéra 1. května 2009 byla stejně jako v předchozím případě uměleckou událostí společenské sezony.
Dílo bylo přijato vlídně už pro melodičnost a přístupnost Previnovy partitury, ale předchozí megaúspěch se neopakoval. V premiérovém obsazení zachyceno na nahrávce Deutsche Grammophon (dirigent Patrick Summers).
Údiv vzbudila zvolená látka opery The Lost Highway rakouské skladatelky Olgy Neuwirth podle stejnojmenného filmu Davida Lynche z roku 1997. Jedná se o mysteriózní příběh s motivem vraždy, který se nicméně zdál být pro přepracování na operní libreto poněkud obtížným. Skladatelka, jež studovala a pracovala v USA a je také obdivovatelkou americké kultury, ale požádala o zpracování libreta rakouskou kontroverzní spisovatelku a dramatičku Elfriede Jelinek, s níž spolupracovala už dříve. Premiéra se uskutečnila Grazu na Štýrském podzimním festivalu nové hudby v roce 2003 za významné účasti Institut für Elektronische Musik und Akustik, rakouského prominentního centra pro moderní hudbu při univerzitě v Grazu.
Centrum spolupracuje s hostujícími skladateli během různě dlouhých stáží a mezi prvními pozvanými umělci se objevila i Olga Neuwirth. Opera sklidila slušný ohlas u kritiky. V následujících letech byla inscenována v USA v Oberlinu (Ohio) a v New Yorku (stejný soubor 2007) a později ji provedl i soubor English National Opera v divadle Young Vic. Dílo ovšem pro náročnost technického provedení zůstává výlučnou záležitostí. Jeho propagaci ale bezesporu prospělo, že libretistka necelý rok po premiéře obdržela Nobelovu cenu za literaturu.
Rok poté (2004) byla na jeviště uvedena jiná opera podle významného filmu – A Wedding (Svatba) amerického skladatele Williama Bolcomba (narozen 1938). Ten už ale měl za sebou jedno operní dílo vzniklé na základě němého filmu Greed (Chamtivost; 1924) velikána světové kinematografie Ericha von Stroheima. Opera McTeague z roku 1992, pojmenovaná podle hlavního hrdiny, zhudebňuje totiž námět klasického němého filmu Ericha von Stroheima. Tento velkolepý filmový opus, dnes dochovaný jen v producentském sestřihu, je odhadován na původní režisérskou délku čtyř až devíti hodin. Příběh hrubiánského dentisty McTeaguea a jeho ostýchavé manželky Triny je působivým podobenstvím o chamtivosti a moci peněz. Ve své operní verzi byl interpretován v hlavních rolích Benem Heppnerem (McTeague) a Catherinou Malfitano (Trina). Filmový režisér Robert Altman a Arnold Weinstein podstatně zjednodušili zápletku a Altman zároveň režíroval celou divadelní produkci, dirigentem pak byl Dennis Russell Davies.
Bolcomova opera A Wedding (Svatba) zažila skvělou premiéru v Lyric Opera v Chicagu v prosinci 2004. Dílo bylo jedním ze dvou objednaných jevištních inscenací, které zadala chicagská opera tomuto skladateli po úspěchu jeho prvních dvou oper McTeague a A View from the Bridge (Pohled z mostu). Pro provedení se podařilo získat výkvět amerických zpěváků: Lauren Flanigan, Catherine Malfitano, Jerry Hadley, Mark Delavan, ale také dnes populární koloraturní pěvkyni Annu Christy nebo Kathryn Harries. Námětem je stejnojmenná satira amerického režiséra a scénáristy Roberta Altmanna z roku 1978. Pozoruhodný film bývá čas od času uváděn na ČT art nebo ČT 2 v nočních hodinách se znamenitým českým dabingem. Film ani opera nemají děj v pravém slova smyslu. Jde o sled situací a mikropříběhů, které se přihodí během svatební oslavy, při níž dojde k fúzi tradiční staré americké rodiny z Illinios a novodobých zbohatlíků. Více než dvouhodinový film obsahuje neméně než sedmdesát postav (operní verze je redukuje zhruba na dvě desítky), přičemž se pracovalo s obdobným týmem jako při inscenaci McTeagueho: režisér filmu připravil i divadelní režii a dirigoval Dennis Russell Davies. Opera byla provedena i v dalších amerických městech v univerzitních divadlech a v roce 2008 připravil skladatel komorní verzi s redukovaným orchestrem (premiéra Santa Barbara 2008).
Opera jako politikum je dvouaktovka Američana Davida Bishopa Esperanza (Madison, University of Wisconsin Music Hall 2000) podle scénáře Michaela Wilsona k filmu Salt of the Earth (Sůl země; režie Herbert J. Biberman, 1953-1954), který vycházel ze skutečných událostí – stávek mexických horníků v roce 1951. Pro svou výbušnou látku byl ale v době studené války v USA zakázán a mohl být uveden až roku 1965. Film i opera s centrální postavou silné mexické ženy slibují vděčnou úlohu, v divadelní verzi se jí stala americká sopranistka Theresa Santiago. Opera podle dostupných pramenů již nebyla znovu inscenována.
Jen výjimečně se přihodí, že autor původní filmové hudby je zároveň skladatelem opery podle téhož námětu. To se stalo v případě díla The Fly (Moucha) Kanaďana Howarda Shoreho (1946), jednoho z nejproslulejších tvůrců filmové hudby našich dnů (mimo jiné trilogie Pán prstenů). Základem zhruba dvouhodinové opery ve dvou aktech je dnes již klasický vědeckofantastický horor o vědci, zdokonalujícím vlastní vynález teleportačního zařízení. Při nahodilém pokusu dojde ke smíchání jeho genového profilu s geny mouchy. Vědec Seth Brundle se pak postupně mění v obrovitou mouchu za bezmocného přihlížení své milenky, novinářky Veroniky. Práce na dnes proslaveném filmu (1986) kanadského režiséra Davida Cronenberga, který se svým oblíbeným skladatelem úzce spolupracoval, přinesla množství hudebního materiálu, jejž ovšem Howard Shore nevyužil ani v doprovodném soundtracku. Libreto opery zpracoval přední americký dramatik a libretista David Henry Hwang na základě scénáře i filmu (ale ani ten nemá původní námět, kterým je stejnojmenná krátká povídka Georgeho Langelaana a béčkový film Kurta Neumanna z roku 1958 podle této povídky). V kompozici využil skladatel mnoho ze svých předchozích hudebních skic. Původní režisér filmu – David Cronenberg – byl i divadelním režisérem světové premiéry v pařížském Théâtre du Châtelet v roce 2008 (divadlo bylo také objednavatelem tohoto díla).
Obě hlavní role vytvořili přední pěvci: kanadský basbarytonista Daniel Okulitch a rumunská mezzosopranistka Ruxandra Donose. Za vnějším úspěchem premiéry stála i vynikající výprava, kterou navrhl přední filmový a divadelní scénograf Dante Ferretti. Dirigentem premiéry i inscenace přenesené do Los Angeles byl tehdejší místní hudební ředitel Plácido Domingo. V roce 2014 byla opera uvedena v Trieru.
Pulitzerovu cenu za nejlepší dílo z oblasti vážné hudby získal v roce 2012 skladatel Kevin Matthew Puts (narozen 1972) za dvouaktovou operu Silent Night (Tichá noc) podle námětu koprodukčního filmu Joyeux Noël nebo Happy Christmas z roku 2005 režiséra a scénáristy Christiana Cariona. Film, na jehož vzniku se podíleli kinematografie Francie, Velké Británie, Německa a Belgie, vypráví dojemný příběh na základě skutečné události z dějin první světové války. Na Štědrý večer roku 1914 vyšli vojáci v jedné frontové oblasti ze zákopů beze zbraní, potřásli si s protivníky rukou a pak společně v zákopech zazpívali vánoční píseň. Scénář doplňuje příběh vojáků ještě milostnou historií operní pěvkyně a jejího partnera (tenor), který narukuje na počátku války. Opera začíná prologem, ve kterém je přerušeno operní představení v Berlíně vyhlášením válečného konfliktu, který oba milence rozdělí. Zjednodušený filmový příběh převzal Mark Campbell, který napsal pro tuto první Putsovu operu libreto, které je stejně jako scénář vícejazyčné, zaznívá zde angličtina, němčina, francouzština, v menší míře také italština a další jazyky. Opera samozřejmě vykazuje emocionální vrchol právě ve scénách ze zákopů během Štědrého večera 1914 se zpěvem, který se ozývá z obou stran bojové linie.
Dílo vzniklo na objednávku Minnesota Opera a od premiéry (2011) si dobře vede i na dalších amerických a kanadských scénách: Philadelphia (Academy of Music 2013), For Worth Opera (2014), Calgary (2014), Cincinnati (2014), Montreal (2015) a Kansas City (2015). Navíc překročilo i oceán – v roce 2014 jej wexfordský operní festival uvedl v evropské premiéře.
Komorní filmové příběhy lákají moderní skladatele, kteří ve snaze komponovat pro menší prostory již příliš často nepíší díla vyžadující mohutný prováděcí aparát. Švédský film Persona Ingmara Bergmana z roku 1966 byl uveden jako komorní opera v National Sawdust v Brooklynu, New York, na podzim roku 2015 v komorním divadle zhruba pro sto dvacet pět diváků.
Skladatelem pětaosmdesátiminutového díla je Američan Keeril Makan (1972). Libreto velmi přesně sleduje scénář filmu i dialogy, pokud je to tak možné označit, protože znepokojující filmový příběh má jen minimum dialogů v pravém slova smyslu. Námětem je totiž zvláštní interakce dvou žen: zhroucené úspěšné divadelní herečky Elisabeth, která trpí skutečnou nebo předstíranou ztrátou řeči, a mladé ošetřovatelky Almy, která se o ni stará. Film i opera obsahují ještě několik drobnějších rolí (v opeře jsou představovány dvěma pěvci ve více partech). Těžkou roli Almy, která odezpívá většinu představení sama, ztvárnila mezzosopranistka Amanda Crider a postavu oněmělé herečky Elisabeth hrála Lace Dorey. Elisabeth ve filmu ostatně pronese jediné slovo – a tím je výkřik „Ne!“. Dirigentem představení byl Evan Ziporyn, který řídil komorní orchestr o osmi nástrojích.
Postupné sbližování žánru opery a muzikálu přivedlo například úspěšného muzikálového autora Stephena Schwartze (narozen 1948), tvůrce několika oceňovaných broadwayských titulů, k debutu na poli vážné hudby. Jeho dvouaktová opera Séance on a Wet Afternoon (Seance za deštivého odpoledne) byla provedena v září 2009 v Theater of Opera v Santa Barbaře, která dílo také objednala.
Námětem je stejnojmenný britský film Bryana Forbese z roku 1964. Thrillerem pojednává o únosu dítěte bezdětným párem, který chce získat finanční obnos na zajištění nového života. Hlavní hrdinka Myra je ovšem jasnovidkou a právě tato její „profese“ hraje důležitou roli v jejich záměru. Ne vše ale vychází podle zdánlivě dokonalého plánu. Důmyslná zápletka nabídla výjimečnou roli velké hvězdě amerického divadla Kim Stanley, která se objevovala ve filmu jen velmi sporadicky. Postavu Myry Foster ztvárnila velká dáma americké opery Lauren Flanigan, která se na soudobá díla specializuje. Inscenace pak byla v rámci společné koprodukce uvedena v New York City Opera (2011) a v australském Queenslandu (2012). Další díla, jež vznikla na základě filmů, stojí na pomezí žánru opery a muzikálu, jsou zpravidla odbornou literaturou označována jako operní muzikály. Spadá sem především komorní dílo pro tři zpěváky Bed and Sofa podle němého filmu Abrama Rooma Treťja meščanskaja (1927) americké skladatelky Polly Pen z roku 1996. Námětem je milostné soužití trojice v jediné místnosti v Moskvě v době největší bytové krize. Skladatelka a libretista označili výsledek jako „silent movie opera“. Premiérové obsazení je zachyceno na komerční nahrávce Varèse Sarabande z roku 1996. Stejně tak se dnes již klasik amerického muzikálu Stephen Sondheim (narozen 1930) svým operním muzikálem Passion (Vášeň) výrazně přiblížil hranicím pucciniovského milostného operního dramatu. Námětem mu byl i u nás uvedený italsko-francouzský film Passione d´amore (Vášeň lásky; 1981) předního italského režiséra Ettoreho Scoly. Režisér zfilmoval kratší román Fosca (1869) Igina Tarchettiho. Námětem je nezdravé milostné pouto mezi beznadějně ošklivou Foscou a krásným důstojníkem Giorgiem, který přichází na odlehlou vojenskou posádku. Nemocná a hysterická Fosca ho zmanipuluje a odvrátí ho od jeho krásné přítelkyně Clary. Ale jakoby se chorobný stav Fosciny duše přenesl i na dosud zdravého Giorgia. Prvé uvedení tohoto hudebního díla v Plymouth Theater v New Yorku mělo velký ohlas a nastudování obdrželo čtyři muzikálové ceny Tony (včetně cen za nejlepší muzikál sezony). Další nastudování potvrdila nejen úspěch, ale i náročnost partů. Pro hudebně oceňované druhé nastudování v Minnesota Opera byla zajištěna i dnešní hvězda Metropolitní opery Patricia Racette (Fosca) a americký operní tenorista William Burden (Giorgio) nebo americká koloraturní sopranistka Evelyn Pollock (Clara). Dílo by jistě mělo úspěch na českém jevišti, bohužel provozovací práva jsou finančně nedostupná.
(Pokračování)
