Z filmového plátna na operní jeviště aneb Opery podle filmů (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Horalka, Krakatit, The Lost Highway, Moucha, Persona, Rozvod po italsku, Silnice, Sluha, Svatba, Teoréma, Tramvaj do stanice Touha, Vášeň, Zázrak v Miláně a mnoho dalších. Ne, opravdu jste si nespletli internetové stránky. To jsou názvy jen některých oper, které vznikly zhudebněním filmových látek nebo filmových scénářů. Vztah opery jako hudebního dramatu a filmu jako média má mnoho rovin. Jedním ze zajímavých trendů posledních tří dekád je černé zhudebňování námětů a scénářů úspěšných filmů, jako plnohodnotných látek pro operní libreta, často s přímým přihlédnutím k dramaturgii vlastních filmů.

Opera inspirovala filmové tvůrce již záhy v němém filmu, a tak přešly nejslavnější náměty jako třeba Carmen, Komedianti, La traviata, Thaïs a další, trochu paradoxně, tedy beze zvuku, mezi náměty více či méně úspěšných němých filmů. Některé fotogenické operní hvězdy se objevily jako herci i ve filmech nejen s operními náměty ještě v němé éře, například americká sopranistka Geraldine Farrar. Na druhé straně začali skladatelé uvažovat o začlenění filmu jako vyjadřovacího a narativního prostředku do operních kompozic – například Kurt Weill počítal se zařazením projekce do Mahagonny. Songspiel (1927, první samostatné verze námětu Vzestup a pád města Mahagonny), Alban Berg tak řešil v hudebně-dramatické zkratce proces a věznění Lulu ve stejnojmenné opeře (1937) nebo Bohuslav Martinů ve Třech přáních (komponováno 1928-1929) používá filmařské prostředí jako vnější rámec vyprávění (a vlastně příběh v příběhu) a též symfonickou formu doprovázenou filmem jako způsob přemístění hrdinů na jiný kontinent.

Bohuslav Martinů: Tři přání aneb Vrtkavosti života - Jorge Garza (Serge Eliacin Adolf), Veronika Holbová (Černoška Dinah) - NDM 2015 (foto Martin Popelář)
Bohuslav Martinů: Tři přání aneb Vrtkavosti života – Jorge Garza (Serge Eliacin Adolf), Veronika Holbová (Černoška Dinah) – NDM 2015 (foto Martin Popelář)

I partitura Zimmermannových Vojáků (1965) předepisuje detailní použití filmových projekcí.

Spojené státy americké
Film je pro obyvatele Spojených států stále hlavní múzou, které nemůže divadlo (i vinou značně nerovnoměrné sítě činoherních i operních souborů) konkurovat, proto se největší počet zhudebnění operních námětů rekrutuje právě z řad amerických skladatelů. Filmy, promítané nejprve v kinech, později masově rozšířené televizí a nyní přístupné na pevných a dnes již jen datových mediích, představují v americké kultuře obrovskou základnu možných látek.

Filmové prostředí se v opeře objevuje spíše výjimečně. Patrně jedinou známější operou zasazenou do skutečného filmařského prostředí, v tomto případě do Hollywoodu, je The Dream of Valentino (Valentinův sen), dvouaktová opera s epilogem (premiéra Kennedy Centrum, Washington 1993) amerického skladatele Dominicka Argenta (1927) na libreto Charlese Nolteho (také filmového scénáristy). Film vychází z obecně známých biografických dat slavného milovníka Rudolpha Valentina, včetně jeho nejisté sexuální orientace. Vedle Valentina (tenor) vystupují v díle i další skutečné osoby – například herečka Alla Nazimova (alt) nebo filmařka Natacha Rambova (mezzosoprán), s nimiž byl spojován tento herec v letech 1919-1926, kdy se děj opery odehrává. Opera je považována za zásadní mezi Argentovými scénickými díly a monodramaty. Dominick Argento zamýšlel využít jako základu pro operní libreto také scénář Geparda Luchina Viscontiho.

Několik soudobých skladatelů použilo film v kombinaci s vlastní operní kompozicí, takže snímek je  promítán synchronizovaně s živou hudební produkcí. Především americký hudební minimalista Philip Glass (1937) použil toto spojení v opeře La Belle et la Bête (Kráska a zvíře; 1994), známé i z provedení v Národním divadle v Praze, kdy prvá uvedení spojovala promítání původního filmu Jeana Cocteaua (1946) beze zvuku s koncertním provedením Glassovy kompozice. Výsledek se pak ukázal jako poněkud diskutabilní a sám skladatel upřednostnil scénické předvedení klasického příběhu podle filmového scénáře, hraného a zpívaného operními představiteli bez použití filmu. Kráska a zvíře ale představuje až střední část Glassovy cocteauovské trilogie, protože již předtím využil námět filmu Orpheé (Orfeus; 1949) téhož režiséra pro operu (premiéra 1993, American Repertory Theater, Cambridge, Massachusetts).

Philip Glass: Orpheé - American Repertory Theater 1993 (zdroj americanrepertorytheater.org)
Philip Glass: Orpheé – American Repertory Theater 1993 (zdroj americanrepertorytheater.org)

Poslední Glassovo zhudebnění Cocteauovy předlohy, v tomto případě původního románu (1929, česky 1931) i scénáře pro film Les Enfants Terribles (Strašné děti; režie Jean-Pierre Melville, 1950), bylo provedeno roku 1996 jako taneční opera, přičemž většina rolí komorního příběhu byla zdvojena jako party pro zpěváky a tanečníka. Dílo poznali diváci v provedení Národního divadla v prostorách opuštěné Vývařovny bohnické Psychiatrické léčebny roku 2010. Je zajímavé, jak si exaltovaný svět Cocteauových postav, filmový střih i časté detailní ulpívání na tvářích hlavních představitelů, v podstatě „recitujících“ filmové repliky Cocteauových scénářů, rozumí s Glassovými repetitivními strukturami. Stejným způsobem jako střední část trilogie má být provozováno Glassovo multimediální hudební dílo Dracula podle klasického upírského hororu Toda Browninga z roku 1931. Hudba je hrána z orchestřiště a zároveň je promítán film. Dracula měl premiéru roku 1999 v Royal Festival Opera v Londýně se souborem Kronos Quartet, který řídil skladatel. Téhož roku bylo dílo o sedmadvaceti číslech (cca 67 minut) nahráno v témže obsazení pro label Elektra Nonesuch a v následujícím roce byl vydán film původním studiem Universal ve verzi s Glassovou hudbou. Oba nosiče se velmi dobře prodávaly. Průběžná a velmi úspěšná spolupráce s filmem přivedla skladatele k dalším možnostem použití nejrůznějších filmových postupů i technických prostředků v dalších hudebně-dramatických kompozicích.

Časově souběžně, ale myšlenkově nezávisle došel k totožnému propojení koncertního provedení z orchestřiště a současně promítaného filmu Richard Einhorn (narozen 1952) ve svém filmovém oratoriu Voices of Light (Hlasy světla; 1994, Academy of Music, Northhampton).

Richard Einhorn při zkoušce Voices of Light (zdroj richardeinhorn.com)
Richard Einhorn při zkoušce Voices of Light (zdroj richardeinhorn.com)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Milan V.

Díky za zajímavý článek. Škoda, že právě třeba Previnova Tramvaj do stanice Touha u nás nebyla uvedena. Je to moderní, široce přístupné, hudebně pěkné dílo na atraktivní, i u nás dobře známé téma: Williamsova hra se u nás uvádí často (momentálně třeba v Činoherním klubu) a i filmové verze u nás známe. A jistě by se daly vybrat i jiné zajímavé soudobé opery s náměty z filmů, které by do operních domů mohly přitáhnout publikum. Jenže to by naše operní domy musely být trochu progresivnější a taky si trochu “vychovávat” diváky. Ale to u nás bohužel asi příliš nehrozí.