Z hlubin víry k nejvyšším kvalitám hudby – Zelenka, Bach a Collegium 1704 na Salzburger Festspiele

Václav Luks a jeho ansámbly Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 zaujali prestižní Salcburský festival hned napoprvé jako vůdčí bachovský interpretační soubor, a to Mší h moll; byli okamžitě pozváni znovu, uvést grandiózní Missu Salisburgensis, autentické dílo v autentickém prostředí – Heinrich Ignaz Biber ji napsal právě pro salcburskou katedrálu. Kolosální dílo nadchlo beze zbytku, loni úspěšně uvedli oratorium San Giovanni Battista Alessandra Stradelly, letošní festivalový koncert v koncertní řadě Ouverture Spirituelle byl znova úspěch triumfální.

Koncert se odehrál v Mozarteu; historizující budova z počátku 20. století nabízí zlatě klasicistní zdobený Velký sál s dobrou akustikou právě pro ansámbly komorní. Václav Luks poměrně často uvádí v jednom koncertu Johanna Sebastiana Bacha a Jana Dismase Zelenku, různá díla spřízněná genialitou obou tvůrců. Pro mnohé posluchače v Salcburku byla taková dramaturgie jistě objevem. Miserere c moll pro soprán, sbor a orchestr ZWV 57 Jana Dismase Zelenky je dílo doslova dech beroucí, dílo impozantního nasazení i ukončení, monumentální kontemplativní tableau prosby: „Miserere mei Deus“. Napínavé takty kratičké ouvertury vznesly náladu úpěnlivé žalmové prosby. Pregnantní nasazení, pregnantní rytmus a posléze podmanivá klenba zpěvu vznesla se prvním nástupem sboru a Zelenkova intenzita hudebního výrazu a nedomyslitelné bravury kontrapunktického umění sálaly v té zádušní prosbě o Boží milosrdenství naplno.

Václav Luks interpretuje Zelenkova díla vždy jako barokní skvosty vzácné a silné hudební imaginace, tudíž i s největšími interpretačními nároky na hráče i zpěváky. Detaily deklamačních pasáží zpěvu hovoří o suverenitě zpěváků Collegia Vocale 1704, jsou stejně sboristy jako sólisty a vespolek s vokálně inspirovaným kontrapunktem rytmického orchestrálního doprovodu byli strhující. Například kadenční vrchol v pasáži o oběti „Tunc acceptabis sacrificium justitiae“, kde polyfonní pletivo orchestru i pěvců kulminuje do závěrečného zaslíbení obětních býčků – ono vitulos – vyznělo v akordu nezapomenutelném. Vytvořilo nádherné napětí pro sólové „Gloria Patri, et Filio et Spiritui Sancto“ a Helena Hozová svým přirozeným a zářivým sopránem vyzpívala ten chvalozpěv naplno, sbor jej přejímá a zvýrazňuje a orchestrální doprovod dokresluje každý detail i veršů následných: „Sicut erat in principio, et nunc, et semper („Jako bylo na počátku i nyní i navěky…“). Zpečetění prosby naplno umocněné, zopakovaná vstupní prosba „Miserere mei Deus“ zněla intenzitou umu a prožitku, v plnosti modlitby jak z hloubi duše. Ovace interpretům a jistě i projev díků za dílo objevu nebraly konce, vždyť stále ještě je J. D. Zelenka repertoárové novum.

Johanna Sebastiana Bacha připomněla kantáta napsaná pro neděli Jubilate, tedy třetí neděli po Velikonocích – Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen – Kantate zum Sonntag Jubilate für Soli, Chor und Orchestr BWV 12. Bach psal tehdy provozní mešní kantáty většinou na texty výmarského dvorního básníka Salomona Francka a patrně i tento text pláče, vzdechů a nářků je z jeho dílny. Úvodní Sinfonia se zpěvným sólem hoboje (Katharina Andres) zněla Collegiu 1704 jako účinná prezentace hudebních myšlenek díla, naváděla k soustředění k ději a ony střídavé sopránové slzy a sborové mužské nářky „Weinen – Klagen“ byly v účinnosti velmi silné. Ostatně Bachova pečlivost ke slovu a jeho sdílnosti je zřetelná. Neméně zřetelně a procítěně deklamoval sdílnost děje též zcela vynikající orchestr (první housle Ivan Iliev). Altistka Kamila Mazalová přednesla recitativ a velkou árii „Kreuz und Krone“ s decentní účinností, působivou též doplňkovou podbarvou sólového hoboje. Basová árie „Ich folge Christo nach“ („Následuji Krista“) má rytmus takřka chvatu a orchestr ji právě s takto hybnou naléhavostí dával, ovšem citlivě k zdobnému a basistou Felixem Schwandtkem vyváženě podanému sólu. Árie naděje a radosti „Sei getreu… blüht der Segen… alles Wetter geht vorbei“ („Vytrvej, rozkvete požehnání, bouře pominou…“) je árie tenoru a v přitažlivém jásotu, jemně podpořeném jasně znělou trubkou, ji Samir Bouadjada vyzpíval. Celá kantáta má základní poselství „Was Gott tut, das ist wohlgetan“, tedy „Co Bůh činí, dobře činí“, a naplno lahodné chorální završení, ta zpěvná koruna díla, to bylo velkolepé.

Jasným triumfem koncertu – právem kompozice a právem provedení – se stala poslední z dochovaných mší Jana Dismase Zelenky, Missa Omnium Sanctorum. Collegium 1704 ji má dlouhodobě v repertoáru, suverenita uchopení díla a jasný interpretační vhled je jim samozřejmostí. Hráčský elán pro všechny nuance Zelenkovy zpěvnosti a vynalézavosti kontrapunktického umění je upřímný, být součástí tohoto veledíla zdá se být radostí, navzdory nárokům ukázněné virtuozity. Pět mešních částí – Kyria, Gloria, Credo, Sanctus i Agnus Dei – prokomponoval Zelenka do kratších úseků, charakteristických a motivicky angažovaných podle slovního sdělení. Nelze vyzdvihnout nej – každý díl má svou duchaplnou velikost, stálo by za studii třeba jen sledovat, jak navazují sóla a sbory, jak repetice umocňující sdělení, jak opojný tónový výraz Zelenkovy víry a věroučné emoce je interprety obou Collegií vynesen s náruživou odevzdaností. Zkrátka dokonalé. Sólisté znalecky disciplinovaní dali bez výjimky maximum umu, krásy hlasu v maximu stylu: soprán Helena Hozová, alt Aneta Petrasová, tenor Václav Čížek, bas Tomáš Král. Václav Luks nechává skutečně doznít dílo, než dovolí potlesku, aby propukl. Byl doslova frenetický, velké bravo znělo sálem, který je na velké úspěchy věru uvyklý. Přídavek suverénní: zopakovali naplno radostný jásot z Gloria: „Cum Sancto Spiritu in gloria Dei Patris“. A vznešená klenba „Amen – Staň se – Tak jest“ potvrdila mimořádnost Zelenkova génia a mimořádnost umění Václava Lukse a jeho souborů.

Salzburger Festspiele 2019
Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Václav Luks
Salcburk, Velký sál Mozartea, 21. července 2019