Z koho si budete dělat legraci, až tady nebudu?

Před sto lety 14. srpna 1915 se narodil ve Veřovicích u Nového Jičína znamenitý buffo tenorista plzeňské opery zlaté poválečné éry, Oldřich Černoch. V letech 1945-1982 působil jako sólista opery Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, ve Vašatově éře byl tajemníkem opery. V době, kterou kdosi nazval výstižně zlatou érou české opery, především léta padesátá a šedesátá, se vyprofiloval výrazně v oboru tenora buffo. Vedle tehdy v Praze dominujícího Oldřicha Kováře v tomto pěveckém oboru, byl zřejmě v Čechách nejtypičtějším představitelem Smetanova Vaška, Skřivánka, Michálka a Dvořákova Bendy. Ač druhooborový tenorista, byl jedním z prvních v plzeňské opeře, kdo získal již v listopadu roku 1955 vyznamenání Za vynikající práci, právě za interpretaci Smetanových rolí a roli Bendy v Dvořákově Jakobínovi. Spolu s výraznou sopranistkou v Plzni Blankou Veckovou, což se uvádělo tehdy zvýrazněným písmem v divadelních programech.

Oldřich Černoch je součástí neobyčejně silné a početné generace poválečně éry. Je dnes zpětně složité vysvětlit, proč byla tahle generace tak početná. Domnívám se, že kromě jiných aspektů byla v popředí doby těsně poválečné také mimořádná možnost uplatnění. Původně německá divadla v Praze, Liberci, Ústí, Opavě se náhle stala českými. Musel se rychle vytvářet český ansámbl sólistů. Adept operního zpěvu se mohl navíc dobře pěvecky vzdělat v mnoha soukromých školách, které se kupodivu udržely dlouho i v letech socialismu.

Oldřich Černoch se vyučil nejprve praktické profesi obchodního příručího, ve zpěvu se poté vzdělával soukromě. Nejprve u Olgy Hartmanové v Ostravě, později u tenoristy Karla Zavřela. Po přechodu do Plzně ještě v soukromé operní škole dirigenta Antonína Bartáka. Po debutu v drobných rolích, již v Ostravě, byla důležitá Černochova praxe v kladenské operetě (1939-1945), kde tehdy sbíral první dirigentské zkušenosti také jeho budoucí operní šéf v Plzni, doktor Karel Vašata. Rok 1945 znamenal pro tehdy mladého pěvce angažmá v Plzni. Nejprve na základě praxe ze zmíněného Městského divadla v Kladně v pozici operetního tenora, brzy se stal sólistou opery, se zřetelným zaměřením na obor tenora buffo. Obor, který byl v ansámblovém typu operních divadel od slavných dob éry Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila přesně vymezeným ve větších typech českých divadel. Tenorový obor býval v rukou pěti interně angažovaných sólistů. Tři tenoristé byli prvooboroví (pro lyrický a dramatický obor) a dva druhooboroví. Jeden vyhraněnější oborový buffo typ, druhý obvykle musel oscilovat mezi druhým a prvním oborem. Oldřich Černoch byl tím, kdo se brzy oborově vyhranil a udržel si tuto specifikaci po celou dlouhou kariéru. Byl zřejmě posledním typickým tenorem buffo v plzeňské opeře. Což bylo dáno následnými organizačními změnami v počtu interních sólistů, z původních dvaceti šesti na dnešních osm.

Alfréd Hampel, který byl obsazen v alternaci s Oldřichem Černochem v nové inscenaci Prodané nevěsty v roce 1967 do role Vaška, vyplynul spíše shodou okolností. Do Plzně přišel jako lyrický tenor na Jeníka, nikoliv na Vaška. Žádnou roli buffo typu kromě Vaška v Plzni nezpíval. Leč právě ten náhodně inscenátory zvolený Vašek Hampla rychle katapultoval do Národního divadla v Praze. Oldřichu Černochovi tato šance generačně unikla, neboť obor tenora buffo byl v jeho potenciálně vhodné době pro angažmá v Praze výborně obsazen tenoristou Oldřichem Kovářem.

Jsou pěvci univerzální a oboroví. Oldřich Černoch byl typickým oborovým umělcem, který stojí v jedné řadě s Karlem Hruškou (Plzeňan, angažovaný na buffo obor v Národním divadle roku 1919 Otakarem Ostrčilem), Oldřichem Kovářem, Antonínem Votavou, Milanem Karpíškem, jistě i s historickou legendou Adolfem Krösingem. Buffo tenorový obor se stal v historii české opery typickým díky opernímu dílu Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Role, jako je Smetanův Vašek, Skřivánek, Michálek, Dvořákův Benda, Hajný, ale i Jirka v Čertovi a Káče, ve světové literatuře nenalézáme. Velmi pěkné buffo a charakterní figurky poskytuje také Fibichova, Novákova a Janáčkova tvorba.

Oldřich Černoch v plzeňské poválečné éře vynikl jako Vašek ve Smetanově Prodané nevěstě.Byl hrdý na fakt, že za ním v Plzni přišel údajně sám profesor Zdeněk Nejedlý a poznamenal: „Ano, takto se má Vašek interpretovat, žádný násilný humor, takhle to má být!” Doplnil ho výborný, živý Skřivánek v Tajemství a Michálek v Čertově stěně. V Belfínově a Bermanově premiéře Janáčkovy Její pastorkyně roku 1952 vybočil také k prvooborovému charakteru Števovi. Postavu Laci tehdy v Plzni ztvárnil Antonín Zlesák, brzy sólista Národního divadla v Praze. Rovněž si mohl vyzkoušet i Vítka ve Smetanově Daliborovi či Toníka ve Dvou vdovách. V tomto ohledu jen připomenu, že oborové vyhranění u Oldřicha Černocha bylo v Plzni možné také proto, že všichni prvooboroví tenoristé zde postupně odešli do větších divadel, obvykle do zmíněného Národního divadla v Praze. Nikdo z nich tudíž neměl potřebu se takříkajíc z prvního oboru „tlačit” do Černochova charakterního oboru z ryze pragmatických důvodů. Jak se stávalo často právě v Národním divadle v Praze, zejména v době doznívání takzvané zlaté éry. Ale v Plzni nikoliv! Tím Oldřich Černoch zpíval Smetanova Vaška, Skřivánka, Michálka po čtvrt století, prakticky skoro bez konkurence. Jeníků se za tu dobu vystřídalo víc než deset, Vašek byl ale do roku 1967 jediný. Taktéž Hajného v Dvořákově Rusalce, Trinkula ve Fibichově Bouři, nebo půvabnou figurku Triqueta v Čajkovského Evženu Oněginovi, zpíval prakticky bez alternací.Zcela mimořádný ohlas si získala Černochova kreace učitele Bendy ve Dvořákově Jakobínovi. Překrásný Dvořákův pomník českým kantorům doby Raisovy našel právě v osobnosti Oldřicha Černocha, interpreta zcela mimořádného. Dodnes jsem nezaznamenal celkově přesvědčivějšího učitele Bendu, než byl Oldřich Černoch. Jeho typická, osobitá hlasová barva, výborná dikce a představitelské dispozice učinily z jeho postavy Bendy jedinečnou figurku, na níž se nezapomíná. Jeho: „já to věděl milosti, že jednou smíří váš se hněv“, je fráze, která prostě zůstává trvale uložena v paměti.Obdobně procítěná fráze ve scéně s Hrabětem ve třetím dějství „já vždycky sníval, ty slasti času dávného.” Báječně zahraná školní scéna, s velmi osobitou replikou „Jen pozor dejte a počítejte”. V této roli se u Oldřicha Černocha snoubila hlasová disponovanost s přirozenou prostorovou nosností, s představitelskými a výrazovými schopnostmi. Učitele Bendu Oldřich Černoch hostoval na scéně Smetanova divadla v Praze 19. června 1960, když se zde v roce 1958 dvakrát představil v roli Čajkovského Triqueta v Evženu Oněginovi.V roce 1956  rovněž hostoval i Smetanova Vaška (17. března 1956) na historické scéně Národního divadla, když se již roku 1952 v této roli představil dvakrát na jevišti Smetanova divadla. Z termínů hostování vyplývá, že byl právě v této době v hledáčku Národního divadla v Praze. Nicméně přednost dostal posléze mladší tenorista Milan Karpíšek.

Dovoluji si upozornit, že tehdejší hostování zpěváka krajské scény v Praze mělo diametrálně jiný charakter oproti dnešku. Hostovat tehdy ve Zlaté kapličce byla spíš občasná a výjimečná příležitost. Obvykle tehdy, pokud vedení Národního divadla v Praze mělo určitý záměr prověřit si přímo některého z úspěšných sólistů krajských scén. Dnešní systém stálého hostování takřka většiny sólistů z krajských scén v Praze se tehdejšímu nijak nepodobá. Pozice dnešních takzvaných stálých hostů byla tehdy výjimečná.

Buffo tenorový obor vděčí za svou tradici u nás české operní tvorbě. Ale, co opera světová? Co zde Oldřich Černoch interpretoval? Buffo tenor je zde často klasickým druhým oborem, nejvíce v italské tvorbě. Typický Borsa Verdiho Rigoletta, Markýz v La traviatě, Goro Pucciniho Madam Butterfly, Alcindor v La bohèmě, úlisný Spoletta v Tosce, či přece jen pěvecky výraznější ministr Ping v Pucciniho Turandot.Jiné je to v německé opeře, kde je obor buffo výstižně nazýván Spielfach, neboli herecký obor. Vytane hned na mysli Mozartův Pedrillo, Basilio, Monostatos, či Wagnerovy partie. Mozartových figurek se Oldřich Černoch v Plzni dočkal, Wagnerových však nikoliv. Wagnerova tvorba se v Plzni do té míry nehrála, aby se dočkal krásných rolí Davida nebo Mimeho. Zato se mu naskytla mimořádná herecká šance v inscenaci opery Čechoameričana Roberta Kurky Dobrý voják Švejk. V roce 1960 při československé premiéře tohoto díla pod taktovkou šéfa opery Bohumíra Lišky. Ve vzácné alternaci, s tehdejším významným operetním umělcem Plzně Rudolfem Kutílkem. Její ohlasy dlouho v Plzni doznívaly. Bylo mi dáno vidět jinou premiéru, hudební invencí až hýřící operu Sergeje Prokofjeva Zásnuby v klášteře v roce 1964. Jednou z mála ústředních buffo rolí ve světové opeře dvacátého století je role Dona Jeroma, která byla důležitým punktem Černochovy divadelní kariéry. Zastihla jej na vrcholu sil a byla to kreace obdivuhodná. Černochův výkon v této charakterní roli byl výtečný, jeho jevištní dceruškou byla mladá, v Plzni začínající výborná sopranistka Naďa Šormová.

V „popisu” práce tenora buffa je samozřejmě celá řada drobných rolí, tento obor nemá mnoho celovečerních typů rolí Dona Jeroma, Švejka, nebo vděčného Michálka, Bendy.

Z drobných rolí světové literatury mi nejvíce utkvěl v paměti doslova rozkošný Misail Musorgského Borise Godunova, velice originální postavička spolu s Varlaamem Karla Harvánka. Obdobně se mi jevil jako podloudník Remendado ve slavné Bizetově Carmen či Laerte v Thomasově Mignon. V české operní tvorbě byl Adamem Eclem v opeře Psohlavci Karla Kovařovice, dramaticky zajímavého operního díla, které dnes není v hledáčku našich operních scén. Malou, leč vpravdě rozkošnou jevištní kreací byl hostinský Pásek v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky.Až v roce 1974 přešel Oldřich Černoch definitivně z Vaška v Prodané nevěstě na roli Principála. Bylo mu skoro šedesát let, Vašek jej tedy provázel vzácně až do tehdejšího limitu penzijního věku.

Nemohu nezmínit báječnou čtyřroli sluhů v Offenbachových Hoffmanových povídkách, kdy kuplet Franze s tak kouzelnou charakteristikou vlastního oboru byla v Černochově podání kouzelná: „Chtěl jsem být tenorem s vysokým cé, ale mám jen menší hlas, tož mi jde spíše o výraz.” Není to nádherné?! Vynikalo to ovšem v překladu do češtiny.

Závěrem nemohu nepřipomenout, možná netypicky, velmi pěknou roli operetní. V letech šedesátých existoval v Plzni skvělý samostatný soubor operety. Když uvedl v roce 1963 Straussova Netopýra, obsadil šéf operety Jaromír Otto Karel do role učitele zpěvu Alfreda Oldřicha Černocha, původně vlastně operetního tenoristu. Nemýlil se ani v nejmenším ve svém divadelním instinktu! Oldřich Černoch byl rozšafný, milý Alfred ve své tenorové „úchylce”, zkoušející si ve třetím dějství slavnou Canzonu vévody z Verdiho Rigoletta. A marně zde usilujícího dle režijního scénáře o ono kulminační vysoké há. Netopýr byla tehdy vydařená inscenace, kde excelovali Karel Tišnovský, Josef Miegl, Jaroslav Heyduk, Květa Hanková, podobně jako Rudolf Kutílek. Byly to ohromné chvíle souboru plzeňské operety, který Oldřich Černoch v roli Alfreda dobře doplňoval. Jak by ne, když si školou operety prošel již v šesti letech svých začátků v kladenském Městském divadle v letech Protektorátu Böhmen und Mähren.

Oldřich Černoch byl po čtyři dekády typickou, oblíbenou postavičkou Plzně. Hovorný, nezkazil žádnou legraci. Ale když se chystala vývěska obsazení příští opery, pak jako tajemník opery nasadil úřednický, jakoby nezúčastněný výraz obličeje a nic neprozradil. Pěvci běhali jakoby tajně do mezipatra, zda a do jaké role či roličky jsou obsazeni. Pan Černoch coby tajemník opery přišel posléze se svou aktovčičkou a obřadně vyvěsil obsazení, jak je stanovili pan šéf opery a režisér. Byl to v jeho podání slavnostní akt! Všichni herci dělali, jako že je to nijak nezajímá. Leč nepozorováni, tedy když si to mysleli, vrhali se o poschodí níže k tolik důležité vývěsce, aby zvěděli, co jim pan šéf svěřil. A pan Černoch vždy dělal jakoby nic, nu, tady přece máte to obsazení, čemu se divíte. Vždy v sedmnáct hodin před představením obřadně seděl jako tajemník opery u vrátnice divadla, aby kontroloval, kdo se opozdil. Starší kolegové mu říkali domácky Olouš.Moc hezky vzpomenul, v knize Divadelní návraty pana Jiřího Šantory, na Oldřicha Černocha basbarytonista Karel Křemenák: „Vzpomenu na skvělé kolegy, třeba Oldu Černocha, jehož povzdech, ´Z koho si budete dělat legraci, až tady nebudu?´ si často vybavuji.“ Bohužel, nejsou již mezi námi oba. Ani Oldřich Černoch, ani Karel Křemenák. Oldřich Černoch zemřel poněkud předčasně, v roce 1983. Rok poté, když byl penzionován. Je to jen moje domněnka, ale bez divadla zřejmě nemohl přežít. Bývalý sólista plzeňské opery Dalibor Novotný byl bystrý pozorovatel, když mi kdysi pravil: „Pokud sleduješ Oldřicha Černocha a doktora Karla Vašatu, jak tu od rána sedí obřadně u vrátnice divadla, pak zase před každým představením, co ti budou dělat, až je divadlo jednou pošle do penze?” Byla to slova až jasnozřivá. Oni totiž oba, stejného roku narození 1915, šéf opery a jeho tajemník, žili divadlem od rána do noci, den co den. Bez divadla dlouho přežít zřejmě nemohli.

Foto archiv, archiv DJKT Plzeň, Věra Caltová