Z Kyjeva přes České Budějovice do Ostravy

Setkání s primabalerínou Olgou Borisovou-Pračikovou

Ještě než odešla z Kyjeva do Čech, mluvilo se o ní jako o baletní naději. Dnes má za sebou hostování v mnoha zemích světa a současně září v několika hlavních rolích na prknech Národního divadla moravskoslezského. S manželem a synem v Ostravě bydlí, působí spokojeně a v životě ničeho nelituje. Primabalerína Olga Borisová-Pračiková.
Jak jste se dostala k baletu?

Vlastně náhodou. Jednou o prázdninách mezi druhou a třetí třídou jsem procházela v Lucku (Ukrajina) kolem kulturního domu a všimla si oznámení, že se koná konkurz do baletní školičky. Právě ten den, kdy jsem to četla. Moc jsem se nerozhodovala. A když přišla maminka večer domů z práce, tak jsem jí říkala: „Mami, budu potřebovat každý měsíc pět rublů.“ A na maminčino proč jsem s radostí dodala: „Udělala jsem konkurz do baletní školičky.“

A kdy to začalo doopravdy?

Konzervatoř je jenom v Kyjevě, což je z Lucku jedenáct hodin cesty vlakem. Po třetí třídě základní školy nastupují ke studiu tanečníci klasického tance a po šesté lidového tance, který má u nás také velkou tradici. Zkoušela jsem to po třetí třídě, ale na studium jsem se nedostala. Scházelo mi půl bodu ze čtrnácti, které jsou požadovány. Seděla jsem potom s maminkou ve velkém kyjevském parku a obě jsme moc plakaly. Ale nějaká naděje tu přece jen byla. Nabídli mi, zda nechci přijet za dva roky a zkusit to na oddělení lidového tance. Klasika mě zklamala, tak jsem si říkala, no dobře, budu se věnovat lidovému tanci. Na druhé přijímací zkoušky jsem jela do Kyjeva s tatínkem. Povedlo se, přijali mě a hned mi také nabídli, zda bych nechtěla přejít na klasiku, tedy paradoxně do stejné třídy, kam mě předtím nevzali. Opět jsem plakala. Byla jsem už přece připravená, že klasický tanec studovat nebudu.

A jak to bylo dál?

Přijímací zkoušky trvají tři dny. Nejdříve dělají konkurz kyjevské děti. Těch se hlásí tak zhruba dvě stovky, pak tři sta i více dětí z celé Ukrajiny. Ze všech si pak vyberou vždy jen jednu třídu – dvacet dětí. Nároky jsou opravdu veliké, a to po celou dobu studia. Nakonec mě tedy přemluvili, ať zkusím studovat klasiku, a když mi to nepůjde, že se mohu vrátit k lidovému tanci. Na pět roků se tedy stal mým domovem Kyjev.

V červnu 1991 Olga Borisová-Pračiková nastoupila do Kyjevského divadla klasického baletu, jehož šéfem byl národní umělec Sovětského svazu Valery Kovtun. Tančila tam dva a půl roku a dodnes ráda vzpomíná na role v Louskáčkovi či Labutím jezeru. V září 1993 nastoupila do baletního souboru v divadle v Českých Budějovicích a od roku 1995 je první sólistkou baletu Národního divadla moravskoslezského Ostrava. Hostuje po celém světě (Japonsko, Francie, Dánsko, Německo, Itálie, Švýcarsko, Polsko, Rakousko, Kanada i USA) a současně se věnuje pedagogické činnosti.Již šestnáctým rokem působíte jako středoškolská profesorka tanečního oddělení Janáčkovy konzervatoře v Ostravě…

Místo mi nabídl vedoucí oddělení Ivan Hurych. Při konkurzu jsem musela s několika studenty předvést svou představu vyučovací hodiny a vše pak pokračovalo besedou s komisí, v níž zasedali i pedagogové z brněnské konzervatoře. Rozhodně to není jednoduchá práce.

Na koho ze svých absolventů jste nejvíce pyšná?

V podstatě jsem pyšná na všechny své studenty, ale nejvíce asi na Filipa Staňka, Markétu Pospíšilovou, Veroniku Telnarovou, Hanku Šimčákovou, Janu Kusákovou, Naděždu Mužikovou, Šárku Bočkovou, Petru Glacovou a další…

Teď trošku z jiného soudku. Myslíte si, že dnes existuje něco jako „mafie” i v baletním světě?

Nevím. (smích) Možná někde ano.

Tančí dnes ve světě hlavní role skutečně ti nejlepší?

Já bych řekla, že jestli se zrovna z někoho neudělá prvoligová hvězda, nemusí to být proto, že špatně tančí, ale prostě proto, že se mezi těch několik desítek vyvolených nedostal. Volba padla na někoho jiného, někdo mocný sáhl o centimetr vedle. Je to otázka štěstí.Vedle kvalit zřejmě hraje roli vkus toho, kdo si vybírá obsazení…

Jedině. Každý choreograf má jiný názor na to, jak by se ta která role měla tančit, jak by se měla cítit. To je pro publikum naprosto nepochopitelné, každý si myslí, že jsme blázni.

Co se to v těle při tančení děje?

To kdybych věděla! (smích) Ale vážně: když tančím, cítím své tělo mnohem více. Tělo i duše jsou propojeny jako jeden celek. Tělo dělá techniku a duše žije danou rolí, kterou ztvárňuji. A z toho vychází tanec.

Uvědomujete si chybu na jevišti okamžitě?

Vždycky.

Může se proti tanečníkovu výkonu obrátit vlastní únava?

Určitě! Jakmile se z vás totiž stane výrobní pás, skončili jste, protože ztrácíte sílu cítit a vnímat, tedy tvořit.

Potřebujete si po představení o výkonu s někým promluvit?

Občas ano.

V této divadelní sezoně jste nastudovala tři inscenace: Balady (Zuzana Lapčíková – hudba, Hana Litterová – choreografie, role – Juliána), Návraty domů (Leoš Janáček – hudba – Po zarostlém chodníčku, Jiří Kylián – choreografie, role – Černá) a v neposlední řadě klasický romantický balet La Sylphide (Herman Severin Løvenskiold – hudba, Karina Elver – choreografie, titulní role). Překvapila vás širší nominace na Cenu Thálie za roli Juliány?

Každé ocenění je příjemné. Balady jsem si zamilovala od prvního setkání s choreografkou Hankou Litterovou. Choreografie je naplněná láskou, nenávistí, pomstou a žalem… Je úžasné převtělovat se během pár vteřin z postavy matky do mladé dívky a zpět. Všechny zvraty v příběhu ženy, se kterou si pohrává osud, musím vyjádřit pohybem i herecky, což mě maximálně baví.Setkáváme se doslova několik dní po velice úspěšné premiéře baletu La  Sylphide, ve kterém jste ztvárnila náročnou hlavní roli víly Silfidy. Byla to vaše vysněná role? A jak se vám spolupracovalo s dánskou choreografkou Karinou Elver?

Sylfida nikdy nebyla mou vysněnou rolí, ale jakmile jsem ji začala studovat, okamžitě jsem se do ní zamilovala. Zkoušky s Karinou Elver byly moc náročné, občas ale i vtipné. Karina je totiž úžasná na gesta a herectví. Když nám předváděla jednotlivé postavy, nemohla jsem z ní spustit oči. Ale na druhou stranu nám nic neodpustila. Tvrdě si trvala na svém. Některé detaily jsme zkoušeli i pětkrát po sobě. I proto si myslím, že inscenace dopadla skvěle!Jak dlouho dopředu sahají vaše plány?

(úsměv) Neplánuji. Všemu nechávám volný průběh.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Olga Borisová-Pračiková po ukončení Kyjevského choreografického učiliště v roce 1991 nastoupila do Kyjevského klasického baletu pod vedením Valery Kovtuna (národní umělec Sovětského svazu), kde působila do roku 1993. Od listopadu roku 1993 do ledna roku 1995 byla jako sólistka baletu v angažmá v Českých Budějovicích. Následně nastoupila jako sólistka baletu do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde působí dodnes.

Roku 1996 získala cenu Mladých talentů za výtečný výkon v roli Lízy v baletu Marná opatrnost.

V roce 1999 obdržela Cenu Národního divadla moravskoslezského za umění za sólovou roli v baletu  Requiem a v roce 2005 byla uvedena do širší nominace na Cenu Thálie za roli Eginy v baletu Spartakus.

V roce 1999 se jako tanečnice a pedagog zúčastnila festivalu Festival des arts de Saint-Sauveur v Kanadě a tanečního workshopu ve Philadelphii v USA.

Vystupovala například v Japonsku, Francii, Dánsku, Německu, Itálii, Švýcarsku, Polsku, Rakousku, Kanadě a v USA.

Od roku 1998 učí na Janáčkově konzervatoři a Gymnáziu v Ostravě, obor  Klasický tanec a koncertní praxe.

(Zdroj: NDM Ostrava)

www.ndm.cz

Foto archiv NDM Ostrava/Martin Popelář, archiv Olgy Borisové-Pračikové