Z nedávno současného světového Baltu

Současná světová klasika z pobřeží Baltu. – Již po dlouhý čas jsem nezažil takovou protichůdnou směs radosti a nelibosti, vše způsobené jedinou větou. Jednotlivým slovům tohoto názvu večera jako takovým rozumím snad obstojně, ovšem dohromady tvoří celek, kterému jsem neporozuměl vůbec. O kterém jsem nevěděl, co si myslet. Ihned se mi asociovala představa zarputilého obličeje Theodora Wiesengrund-Adorna, který slovo klasik-klasické považoval za hrubé nepochopení, a tedy urážku stavu. Samozřejmě lze tato velká slova s lehkostí opustit a už se jimi nikdy nezabývat, užít ovšem zmiňované slovo ve stejné větě se slovem současný už opravdu zmatenost nenechává chladnou.

Snad byl tento název koncipován přímo pro charakterizaci hlavní autorskou „star“ čtvrtečního večera, estonského skladatele Arvo Pärta. Ostatně i hudební pozornost byla soustředěna zejména na něj. Autora, jemuž byla zároveň věnována celá druhá půle, netřeba představovat. V celosvětovém repertoáru dobře etablovaná skladatelská osobnost. Uvedená čtvrtá symfonie, Los Angeles, pohybující se od prvotní motivické inspirace pravoslavnými texty, konkrétně Kánonem andělu strážnému, až po finální dedikaci oběti Michailu Chodorkovskému, kde se dílo stává jakousi podanou rukou a vyjádřením úcty k síle lidského ducha a žalu nad jeho trýzněním. Je to rovněž první symfonie, v níž skladatel použil pro něj velmi typickou kompoziční metodu tintinnabulum.Vraťme se ovšem k té radostnější půlce prvotního dojmu. K celkovému programovému obsahu, který byl na čtvrteční večer připraven. V žádném případě ne snadná (ať už mluvíme o kterékoliv straně tohoto večera) porce různých barev a směrů. Které musí znít a je třeba je slyšet a poslouchat.

První polovina programu se sestávala z neméně ambiciózních děl. S velkou nadsázkou se zde dá říct, že společným pojítkem mezi těmito autory byl pojem smrti. Ať už z hlediska výročního, a zde je samozřejmě řeč o Janu Kaprovi, od jehož smrti letos uplynulo přesně sto let, či hold-vzdávající připomenutí nedávného zesnutí Wojciecha Kilara. Musica dolorosa Pēterise Vaskse je pak přímo spjatá s hlubokým smutkem nad smrtí jeho velmi blízké sestry. Musím upřímně podotknout, že zařazení právě této skladby na samotný začátek nebylo zcela šťastným tahem. Z odstupu je samozřejmě mnohem složitější vymyslet onu dramaturgii jakkoliv jinak.

Oprostíme-li se ovšem od všech taktik a strategií, jež se mohly stát, a zaměříme se pouze na výsledný dojem, zjistíme, že se Vasksově bezmála čtvrthodinové skladbě nedostalo potřebného prostoru. Skladba není v žádném případě jednoduchá na poslech, což samozřejmě nelze samostatně brát jako argument, ovšem nenapomáhá-li tomu ani usazování pozdních příchozích, rozbalování tradičních cukrátek či doznívání potleskové konverzace (které je samozřejmě vždy způsobeno publikem, ale v podstatě s ním smutně nelze nepočítat), zbude z celku jenom kousíček, který tu soustředěnost prostě vypracovat nemůže. Na straně orchestru jsem ovšem necítil žádné tíhnutí k vymanění se z tohoto stavu. Skladba přece nemusí začínat mohutným třeskem či tanečním tempem, aby měla tah, který okamžitě ukotví posluchačovu pozornost. Napětí, jež ze skladby plyne od prvního momentu, se kvůli absenci většího tahu zcela vytratilo (respektive nevytvořilo). S postupným vrstvením a přibýváním hudebního materiálu, rytmizovanějších ploch a čím dál tím víc sílících trýznivých postupů se onen tah vracel a opět nesměle odcházel v podivných vlnách. Toto probouzení bylo zvukově odtrženo až ve vrcholné „dekonstrukční“ části, kde se ve fortissimech pozornost všech již poměrně usadila a umožnila tak novou hudební výstavbu. Od trýznivého a ne příliš přesvědčivě zahraného violoncellového tónu, kde poprvé výborně vyzněly do té doby velmi nesmělé kontrabasy, v podstatě až po samotný konec, kde sice drobně scházela dravost k poslednímu vrcholení, ovšem jako finální část celé byla ve své výpovědi poměrně věrohodná.Koncert se odehrál pod záštitou J.E. pana Lembita Uiba, velvyslance Estonské republiky v České republice, a zároveň byl zařazen mezi akce programu Rok české hudby 2014 odkazující na významná (kulatá) výročí českých skladatelů. Koncertní variace pro flétnu a smyčcový orchestr skladatele Jana Kapra (od jehož narození letos uplynulo právě sto let) je dnes prakticky nehranou skladbou. Rovněž pozornost samotnému skladateli není v běžném repertoáru věnovaná téměř žádná pozornost. O to více jsem byl zařazením této skladby nadšen, tyto exkurze jsou přece nezbytně nutné. Rovněž filharmonikům svědčila skladba o poznání lépe. Alespoň zpočátku to bylo velmi patrné. Ať už v klidných ostinátních částech, jež tvořily půdu pro sólovou příčnou flétnu Václava Kunta, či jako silně znějící těleso dobře znějící v přelévajících se dynamických vlnách. Tehdy jsem litoval, že skladba nezazněla na samotném začátku. Postupem času ovšem nebylo možné se zbavit unaveného a pozornostně roztříštěného dojmu. Skutečně těžko zde analyzovat či porovnávat s jakkoliv jiným podáním této skladby, než s přímými posluchačskými dojmy. S dnešním a předešlým uvedením Kaprova kusu je skutečně spojena propast padesáti let. Výrazově tedy velmi nevýrazná skladba by ovšem neměla zastínit výkon Václava Kunta, který ovšem s celkovou unylostí orchestru působil poněkud nekompaktně. Právě zde se začala projevovat neúplná komunikace orchestru a dirigenta Petera Vrábela. Činnost tohoto dirigenta jistě netřeba představovat. Ovšem ani sílící podoba jeho gest, která se stala velmi vervnou a živoucí, neměla bohužel na orchestr kýžený účinek. Heslo začátek a konec dobrý, všechno dobré zde ovšem fungovalo poměrně dobře, jelikož v samotném závěru pomyslné obrysy duševního rozkolu, bouře, nabyly velmi přesvědčivých obrysů.

Orawa, dravý vrchol triptychu s velmi jasnou motivickou základnou v goralské hudbě a podtatranských motivech. Jasně deroucí se skladba vybízí k rozjasněnosti, vášni a zároveň k důslednosti a přesnosti. Až příliš dravě nastoupenému začátku skladby ovšem následovala přílišná těžkopádnost. Paradoxně výborně ovšem vyzněly tišší a rytmicky velmi pevné části, kde se opravdu začalo jasně barvit v lidových motivech, zde Vrábel nepopustil uzdu ani o píď. Zároveň se nastartovalo i tolik tíhnutí dopředu, které vrcholilo ve zrychleném tempu směrem ke konci skladby. Zde orchestr působil opravdu o poznání dravěji, přesně přenášel těžiště důležitosti střídajících se silně rytmizovaných výškových změn. Ke konci se ovšem všechna dravost znenadání vytratila a celý postupně gradovaný pohyb tedy zůstal skutečně pod tatranským vrcholem.

Čekání Petera Vrábela na dohrkání židlí posledních z přestávky vracejících opozdilců snad sice vyvolávalo smích, ovšem pro úvodní okamžiky čtvrté Pärtovy Symfonie bylo nezbytně nutné. Atmosféře i sálu bylo nutno dodat nikam nespěchajícímu potemnění. Jakékoliv obavy z prvních momentů byly zažehnány solidním nástupem orchestru, který vyzařoval nové sebevědomí. Sebevědomí zhmotnily zejména tympány, se kterými velmi snaživě držely i silně obrozené housle. Nové naleznutí kompaktnosti a síly. Zbytek orchestru ovšem zůstával poněkud pozadu, když sálem naplno zahřměly tympány, ztratilo se na okamžik úplně všechno. Velká škoda, jelikož v tichých a hudebně o poznání více nahých pasážích, se vše tmelilo příjemně dohromady. Tlak a tíhnutí dirigenta rovněž docházelo svému vrcholu, jeho soustředěná a energická práce vytvářela z celého večera najednou jiný večer. Ač se některým z celovečerně exponovaných prohřešků zbavit nepodařilo, patřila jistě právě tato polovina mezi tu mnohem soustředěnější a vypracovanější. Působivější. Silnější.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Současná světová klasika Z pobřeží Baltu
Dirigent: Peter Vrábel
Václav Kunt (flétna)
Filharmonie Brno
27. a 28. února 2014 Besední dům, Koncertní sál Brno
(psáno z koncertu 27. 2. 2014)

program:
Pēteris Vasks: Musica dolorosa
Jan Kapr: Koncertní variace pro flétnu a smyčcový orchestr
Wojciech Kilar: Orawa
Arvo Pärt: Symfonie č. 4 „Los Angeles“

www.filharmonie-brno.cz

Foto Filharmonie Brno

Foto Kamil Till