Z nedávno současného světového Baltu

  1. 1
  2. 2

Současná světová klasika z pobřeží Baltu. – Již po dlouhý čas jsem nezažil takovou protichůdnou směs radosti a nelibosti, vše způsobené jedinou větou. Jednotlivým slovům tohoto názvu večera jako takovým rozumím snad obstojně, ovšem dohromady tvoří celek, kterému jsem neporozuměl vůbec. O kterém jsem nevěděl, co si myslet. Ihned se mi asociovala představa zarputilého obličeje Theodora Wiesengrund-Adorna, který slovo klasik-klasické považoval za hrubé nepochopení, a tedy urážku stavu. Samozřejmě lze tato velká slova s lehkostí opustit a už se jimi nikdy nezabývat, užít ovšem zmiňované slovo ve stejné větě se slovem současný už opravdu zmatenost nenechává chladnou.

Snad byl tento název koncipován přímo pro charakterizaci hlavní autorskou „star“ čtvrtečního večera, estonského skladatele Arvo Pärta. Ostatně i hudební pozornost byla soustředěna zejména na něj. Autora, jemuž byla zároveň věnována celá druhá půle, netřeba představovat. V celosvětovém repertoáru dobře etablovaná skladatelská osobnost. Uvedená čtvrtá symfonie, Los Angeles, pohybující se od prvotní motivické inspirace pravoslavnými texty, konkrétně Kánonem andělu strážnému, až po finální dedikaci oběti Michailu Chodorkovskému, kde se dílo stává jakousi podanou rukou a vyjádřením úcty k síle lidského ducha a žalu nad jeho trýzněním. Je to rovněž první symfonie, v níž skladatel použil pro něj velmi typickou kompoziční metodu tintinnabulum.Vraťme se ovšem k té radostnější půlce prvotního dojmu. K celkovému programovému obsahu, který byl na čtvrteční večer připraven. V žádném případě ne snadná (ať už mluvíme o kterékoliv straně tohoto večera) porce různých barev a směrů. Které musí znít a je třeba je slyšet a poslouchat.

První polovina programu se sestávala z neméně ambiciózních děl. S velkou nadsázkou se zde dá říct, že společným pojítkem mezi těmito autory byl pojem smrti. Ať už z hlediska výročního, a zde je samozřejmě řeč o Janu Kaprovi, od jehož smrti letos uplynulo přesně sto let, či hold-vzdávající připomenutí nedávného zesnutí Wojciecha Kilara. Musica dolorosa Pēterise Vaskse je pak přímo spjatá s hlubokým smutkem nad smrtí jeho velmi blízké sestry. Musím upřímně podotknout, že zařazení právě této skladby na samotný začátek nebylo zcela šťastným tahem. Z odstupu je samozřejmě mnohem složitější vymyslet onu dramaturgii jakkoliv jinak.

Oprostíme-li se ovšem od všech taktik a strategií, jež se mohly stát, a zaměříme se pouze na výsledný dojem, zjistíme, že se Vasksově bezmála čtvrthodinové skladbě nedostalo potřebného prostoru. Skladba není v žádném případě jednoduchá na poslech, což samozřejmě nelze samostatně brát jako argument, ovšem nenapomáhá-li tomu ani usazování pozdních příchozích, rozbalování tradičních cukrátek či doznívání potleskové konverzace (které je samozřejmě vždy způsobeno publikem, ale v podstatě s ním smutně nelze nepočítat), zbude z celku jenom kousíček, který tu soustředěnost prostě vypracovat nemůže. Na straně orchestru jsem ovšem necítil žádné tíhnutí k vymanění se z tohoto stavu. Skladba přece nemusí začínat mohutným třeskem či tanečním tempem, aby měla tah, který okamžitě ukotví posluchačovu pozornost. Napětí, jež ze skladby plyne od prvního momentu, se kvůli absenci většího tahu zcela vytratilo (respektive nevytvořilo). S postupným vrstvením a přibýváním hudebního materiálu, rytmizovanějších ploch a čím dál tím víc sílících trýznivých postupů se onen tah vracel a opět nesměle odcházel v podivných vlnách. Toto probouzení bylo zvukově odtrženo až ve vrcholné „dekonstrukční“ části, kde se ve fortissimech pozornost všech již poměrně usadila a umožnila tak novou hudební výstavbu. Od trýznivého a ne příliš přesvědčivě zahraného violoncellového tónu, kde poprvé výborně vyzněly do té doby velmi nesmělé kontrabasy, v podstatě až po samotný konec, kde sice drobně scházela dravost k poslednímu vrcholení, ovšem jako finální část celé byla ve své výpovědi poměrně věrohodná.Koncert se odehrál pod záštitou J.E. pana Lembita Uiba, velvyslance Estonské republiky v České republice, a zároveň byl zařazen mezi akce programu Rok české hudby 2014 odkazující na významná (kulatá) výročí českých skladatelů. Koncertní variace pro flétnu a smyčcový orchestr skladatele Jana Kapra (od jehož narození letos uplynulo právě sto let) je dnes prakticky nehranou skladbou. Rovněž pozornost samotnému skladateli není v běžném repertoáru věnovaná téměř žádná pozornost. O to více jsem byl zařazením této skladby nadšen, tyto exkurze jsou přece nezbytně nutné. Rovněž filharmonikům svědčila skladba o poznání lépe. Alespoň zpočátku to bylo velmi patrné. Ať už v klidných ostinátních částech, jež tvořily půdu pro sólovou příčnou flétnu Václava Kunta, či jako silně znějící těleso dobře znějící v přelévajících se dynamických vlnách. Tehdy jsem litoval, že skladba nezazněla na samotném začátku. Postupem času ovšem nebylo možné se zbavit unaveného a pozornostně roztříštěného dojmu. Skutečně těžko zde analyzovat či porovnávat s jakkoliv jiným podáním této skladby, než s přímými posluchačskými dojmy. S dnešním a předešlým uvedením Kaprova kusu je skutečně spojena propast padesáti let. Výrazově tedy velmi nevýrazná skladba by ovšem neměla zastínit výkon Václava Kunta, který ovšem s celkovou unylostí orchestru působil poněkud nekompaktně. Právě zde se začala projevovat neúplná komunikace orchestru a dirigenta Petera Vrábela. Činnost tohoto dirigenta jistě netřeba představovat. Ovšem ani sílící podoba jeho gest, která se stala velmi vervnou a živoucí, neměla bohužel na orchestr kýžený účinek. Heslo začátek a konec dobrý, všechno dobré zde ovšem fungovalo poměrně dobře, jelikož v samotném závěru pomyslné obrysy duševního rozkolu, bouře, nabyly velmi přesvědčivých obrysů.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Filharmonie Brno -P.Vrábel & V.Kunt (Brno 27./28.2.2014)

[yasr_visitor_votes postid="95911" size="small"]

Mohlo by vás zajímat