Z třídenního happeningu spolku ORBITA: pevný bod současného tance v Brně bilancuje

Program nabídl nejen současné pohybové umění, ale také osobní výpovědi autorů (Zpověď umělce) a intermediální experimenty (Fragmenty). Současně se tato akce stala jistou rekapitulací a ohlédnutím se za dosavadní prací v intimnějším a intenzivnějším prostoru. Každý den měl vlastní bohatou dramaturgii, která představila nová díla ze současné tvorby, zároveň ale setkání nabídlo zpětný pohled na dosavadní činnost spolku a jeho dlouholetých spolupracovníků, kteří se na projektech ORBITY podíleli. Program doplnily volné performance, výstavy scénografických objektů, hudba i poetické texty. „Fragmenty se obvykle potkávají s objekty a objekty s fragmenty – vznikají v daný den na místě a vstupují do přímé interakce s performery“, popisuje koncept doprovodného programu jedna z autorů Tereza Lepold Vejsadová.

Osobně jsem se mohla zúčastnit celého pátečního programu v Místodržitelském paláci Moravské galerie. V odpoledních hodinách mohli hosté festivalu zažít performancí tanečníků a hudební improvizací Radima Hanouska, která začala před Místodržitelským palácem a postupně pozvala diváky do různých míst jeho interiéru. V prostorách 1. patra byl současně ke zhlédnutí objekt výtvarníka Martina Froulíka. Dvojici večerních představení zahájil zvukově-pohybový duet SOL ERRANT následován inscenací SCALES na téma člověka a technologií.

Interaktivní hudební, vizuální i taneční performance
Je páteční slunné odpoledne a před Moravskou galerií se začíná něco dít. Tři tanečníci v béžovo bílém volném oblečení zaplňují prostor před galerií, tančí každý sám pro sebe, ale reagují na saxofonistu Radima Hanouska, který ve své improvizaci vytváří nejen melodické zvuky, ale i kvílení či „prskání“. Hudebník reaguje na tanečníky a oni zpětně na něj. Postupně všichni zvou přihlížející do vnitřních prostorů paláce. Oranžové lamely u vchodu propouštějí dostatek slunečního světla a nahrazují tak světelný design. Uprostřed vstupní haly leží na zemi černá pohybující se látka. Symbolizuje jistý druh nebezpečí a neodolatelně všechny přitahuje, až je pohltí. Jelikož v látce jsou patrné otvory, nabízí nepřeberné fantazijní možnosti vytváření různých bytostí s jednou hlavou a množstvím končetin. Látka je pokořena, boj o ni vybojován, bílí lidé se do ní znovu zakuklí, vytvoří obraz, který se hned roztříští. Performeři valí látku i sebe vzhůru po schodech. V mezipatře se na chvíli zastavujeme a cítíme určitou bezútěšnost. Dívka v rohu nereaguje. Nepříjemný kvílivý zvuk saxofonu přináší do pohybu nervozitu, rychlá přetáčení a pády na zem se zdůrazněným úderem.

Stoupáme výš a před námi se objeví velký tubusový igelitový stan, do kterého je stále vháněn ventilátorem vzduch. Autorem tohoto objektu je Martin Froulík a s podobným, byť menšího rozměru se setkáváme ve večerní inscenaci SCALES. Přichází jiná nálada, vydýchání, zklidnění. Tanečníci prozkoumávají objekt různými způsoby, dostávají se dovnitř i s hudebníkem, pohybují se jako stíny. Diváci přechází kolem objektu, mohou se ho dotknout, obejít. Hudba se zklidní a slyšíme jen šustění igelitu. Performeři jsou vně i uvnitř, vznikají i vtipné momenty. Pak pozvou tanečníci diváky do magického a pohyblivého prostoru. Publikum se stává součástí happeningu. Odehrají se i zcela neplánované situace, kdy se igelit roztrhne a je ho třeba opravit. Když jsou všichni diváci uvnitř, performeři kolem zběsile pobíhají a straší je. Nakonec všichni vyjdou o zkušenost a zážitek bohatší. Fragmenty I jsou improvizované tady a teď mezi hudebníkem tanečníky, objekty i přihlížejícími a zapojujícími se diváky.

Báseň v textu, zvuku, hlasu, světle i pohybu
V komorním barokním sále se sloupovím a průhledem do dalšího prostoru se odehrála druhá část pátečního dne s názvem SOL ERRANT. Byla představena jako duet performerů, kteří umísťují zvukové světy do obrazů a fyzických tvarů. Formou instantní kompozice, tedy přímo na místě vznikající improvizace, se již dlouhou dobu zabývají manželé Legrosovi. Matthieu Legros jako zvukový a hudební aranžér a tvůrce a Robie Legros experimentující s hlasem, tancem i fyzickým pohybem. Půlhodinová performance přenesla diváky do imaginárního světa hry básnivých slov, střídání nálad a všudypřítomné aury, která se vznášela hlavně nad ústřední představitelkou. Na krátko ostříhaná žena se znatelným těhotenským bříškem oblečená do černých volných kalhot a haleny obchází prostor a cosi šeptá. Jednotlivá slova v angličtině někdy nesou hlavní význam, někdy jsou však jen zvukomalebným doprovodem. Performerka jimi přesně vytváří náladu a ve vzájemném dialogu s hudbou přináší kontrasty a zvraty v šesti oddělených částech. Lehce doplňuje svou zpěvnou recitaci přelévajícím se pohybem, kterému vévodí paže. Jako bychom byli svědky nějakého dávného rituálu, kterému nemusíme úplně porozumět, ale který nás naprosto pohltí.

Zprvu jemná a poklidná část se mění, rytmizuje hudbou i světelnou akcentací a barvou. Dalším důležitým hybatelem je i světelný design Jonáše Garaje. Nejen barva světel, ale i barva hlasu, způsob vytváření slabik, modulace, melodie – to všechno vytváří obrazy a prostor pro naši fantazii. Určité momenty upřednostní práci s hlasem, jiné naopak tanec. Kapky vody ve zvuku rozvlní tělo a jako by malíř vytvářel prostorový obraz, na jeden dech vytvořeným dlouhým souvětím. „Dark lemons“ přináší nepříjemný pískot, zvířecí smích, který je ale opatrný, zaznívající jakoby z velké dálky. Úplně jinou atmosféru získává ptačí zpěv, který nám dává pocit uvolnění, rozletu, i žluté světlo připomíná název kusu. Brumendo performerky je doplněno brumendem mužského hlasu ze záznamu. Závěr patří hlubokým tónům, podivně dokonstruovaným zvukům i slovům, je výkřikem, posledním zvoláním.

Tak jako do reálných slov nezachytíte báseň, tak nezachytíte ani tuto zvukově, textově, tanečně i světelně pojatou performanci. Zůstanou ve vás obrazy, nálady, myšlenky, vzpomínky a něco opravdového a trvalého.

Ambivalentní vztah člověka a umělé inteligence
Inscenace SCALES je nejmladším dílem, které vzniklo na půdě ORBITY. Jeho premiéra se uskutečnila v předvánočním čase v prostorách brněnské Tržnice. Nyní se představila v obdélníkovém velkém sále Místodržitelského paláce. Pod projektem jsou jako autoři konceptu podepsáni Lukáš a Tereza Lepoldovi. Úzce spolupracují s triem velmi kvalitních tanečníků – Kristýnou Kmentovou, Hanou Gallinovou a Michalem Nagym. Nový prostor dával na jedné straně tanečníkům možnost velkého rozletu a přidal na délce často využívaných skluzů, na druhé straně je přivedl ještě do bližšího a intimnějšího kontaktu s divákem. Podél stěny sedící publikum je mělo často až na dosah ruky.

Ve výklencích oken se objeví tři interpreti oblečení do bílé barvy s černými vestičkami s čísly a značkami, které je spojují s digitálním světem. Za zvuku zvonů si každý hledá svůj individuální prostor. Využívají principů současného tance, výrazných floorworkových skluzů, střídání úrovní, dynamických změn, výdrží, plastického i robotického pohybu. Jednotlivá sóla, duety i tria jsou vyvážená a přesně načasovaná. Ze zvukového záznamu se začnou ozývat texty, které vygenerovala sama AI. I když slovu není vždy úplně rozumět, zachytíme obavy: „Co když to ticho není klid, ale varování? Co když to varování nikdy nepřijde? Kdo tě vede? Kdo udává směr? Myslíš, že máš kontrolu? Není pevný bod. Co se stane, když všechny systémy vypnou? Kdo drží kormidlo?“

Tyto filozofující a znepokojující otázky postupně začnou vyslovovat i tanečníci, kterým ale moc neprospívá špatná akustika sálu. Nejistota v digitálním světě je choreograficky zobrazena vnitřním strachem, sekanými izolovanými pohyby. Zcela mimořádné v tomto směru je uzemněné sólo Hany Gallinové, která rozkouskuje tělo na miniaturní částečky a až hystericky střídá výskoky, pády, rolování a dlouho není k utišení. Mimořádným významotvorným prvkem je i jediný velký scénografický objekt Martina Froulíka v podobě igelitového stanu s pevnější základnou a průsvitnými stěnami. Tanečníci ho zpočátku vybalí z velké tašky a nesou jako posvátný předmět. Pomaličku ho rozbalují a až nábožně jím vymezují prostor, později z něj staví měsíční krajinu, a nakonec nechají nafouknout a nasvítit. Nehmatatelná lidská duše osvobozuje performery, kteří odkládají své „digitální“ vesty, vstupují přímo do objektu a vrhají své rozostřené stíny. Tento objekt pro mě symbolizuje propojení člověka s technologickým světem. Hudební plocha zahrnující zvuky, tóny i melodie byla občas ostře přerušena změnou – velkým úderem, který přinesl až úlek. Teprve po představení jsem se dozvěděla, že technika selhala, původní hudební nahrávku nebylo možné spustit, a tak celou situaci zachránil zvukař za mixážním pultem. Život přináší i takové nečekané výzvy.

SCALES vyvolávají řadu otázek, které vedou k zamyšlení. Žádný pevný bod neexistuje, ale člověk se potřebuje k nějakému vztahovat. Je AI naším vězením? Technologie nám jistě mohou pomoci, ale od lidskosti nás současně mohou i vzdalovat. V tom spočívá onen ambivalentní vztah mezi námi a stále se zdokonalujícím technologickým světem.

Psáno z jednoho dne 2. 5. 2025, Místodržitelský palác, Brno.

3 DNY ORBITA V POHYBU
2. 5. 2025 – Moravská galerie – Moravské nám.1, Brno
16:30–18:30 FRAGMENTY I, objekt M. Froulíka a performeři
19:00–19:30 SOL ARRANT – Duet skládající imaginární zvukové světy (R. a M. Legros)
20:15–21:15 SCALES tanec/koncept – T. Lepoldová a L. Lepold