Za baletní klasikou do La Scaly: Glazunovova Raymonda

Už jen málo baletních souborů na světě může oživit velká baletní díla Mariuse Petipy. Nejen proto, že na to nemá dost početný baletní soubor a peníze, ale také proto, že nemá osobnosti, které to umí.

Baletní soubor  milánského Teatro alla Scala na to všechno má. Do letošní divadelní sezóny uvedl 3. října 2012 Raymondu Alexandra Glazunova, poslední z úspěšných  „grand baletů“, vytvořených  francouzským choreografem Mariusem Petipou s ruským baletním souborem Mariinského divadla v St. Petěrburku v roce 1898. Ve světové premiéře představil Raymondu již vloni 11. října 2011 a na  repertoár ji vrací po úspěšné sezóně.Inscenaci v Teatro alla Scala realizoval rusko – italský tvůrčí tým choreograf Sergej Vicharev, scénografové  Boris Kaminskij a Irena Kinkulskaja, výtvarnice kostýmů Irene Monti a badatel Pavel Geršenzon.Rekonstrukce původního Petipova díla ze scény Mariinského divadla vznikla podle baletní partitury, zaznamenané Vladimirem Stěpanovem a uložené v  Sergejevově kolekci Divadelní knihovny v americkém Harvardu. V choreografii uplatňuje  Petipovy taneční texty, které byly uchovány v dřívějších ruských inscenacích Raymondy Konstantinem Sergejevem a Fedorem Lopuchovem. 
Téměř stočlenný baletní soubor Teatro alla Scala s hostujícími sólisty Olesjou Novikovou v roli komtesy Raymondy a Friedemannem Vogelem, představitelem rytíře Jeana de Brienne, tančí na scéně v původních dekoracích Oresta Allegriho, Petra Lambina, Konstantina Ivanova a v kostýmech podle původních návrhů Ivana Vsevoložského za doprovodu  orchestru Teatro alla Scala pod vedením dirigenta Alexandra Titova.

Alexander Glazunov zkomponoval partituru k Raymondě podle libreta Lydie Paškové a Mariuse Petipy po scénickém uvedení tří baletních opusů  Petra Iljiče Čajkovského Spící krasavice (1890), Louskáček (1892) a Labutí jezero (1895). Mohl tak ve své hudbě uplatnit jevištní obrazivost zkušeného mistra choreografie Mariuse Petipy. Dlužno říci, že v představení, trvajícím tři hodiny a patnáct minut, se zastavuje čas. Ještě před zazněním předehry navozuje kolorit večera opona ve stylu tří středověkých  tapisérií na téma tažení západních křesťanů do Palestiny k osvobození Svaté země a Božího hrobu z rukou muslimů. Inscenace má velmi sugestivní, v klasickém baletu dosud nevídanou atmosféru. Strukturovaná choreografie taneční pantomimy, klasického baletu a charakterního tance přináší sled proměnlivých a do detailů rozehraných tanečních obrazů (mnohdy asymetrických). které lahodí oku a uchu jednotou hudby s výtvarnou koncepcí scény a plynulým temporytmem tanečního i mimického textu.

Konflikt milostného trojúhelníku: šlechtična Raymonda – rytíř Jean de Brienne – šejk Abderachman je podbarven podtextem nesmiřitelnosti rozdílného společenského postavení a životního stylu západní – křesťanské a orientální – muslimské kultury. Rozdílnost životního způsobu jednotlivých skupin dokreslují odlišné styly charakterního tance Abderachmanovy družiny, dvorské společnosti  a vesničanů.

Protagonisté Olesja Novikova a Friedemann Vogel jsou neokázale okouzlující a technicky náročné taneční party svých variací a pas de deux interpretují se vzdušnou lehkostí. Koordinovanou souhrou  působí také další sólisté (saracénský šejk Abderachman v podání Micka Zeni) i členové Corpo di Ballo del Teatro alla Scala a děti ze  Scuola di Ballo Accademia Teatro alla Scala. Choreografie souzní s hudbou Alexandra Glazunova, která hudebně vyjadřuje průběh děje, charakteristiku postav  a zvýrazňuje odlišnost národní identity jednotlivých postav a ansámblů.

Libreto, inspirované provensálskou legendou  o Bílé paní, ochránkyni rodu, připomíná zasuté znalosti o reáliích historických událostí opakovaných  křižáckých výprav, statečnosti křesťanských rytířů, podlosti Saracénů (což bylo ve středověku označení pro všechny muslimské národy ve středomoří), unášení žen do harémů, vynalézavosti bojových taktik bojovníků za křesťanskou víru (oslepení protivníka. slunečním paprskem, odraženým z bojového štítu). Balet svým maďarským koloritem evokuje dobu vlády francouzské dynastie Anjouovců, vládců Uherského království z dob křižáků. (Variace Raymondy z Grand Pas hongrois v třetím dějství baletu patří do repertoáru všech baletních hvězd.)

Bílá paní, zprvu socha v pozadí scény, po třiceti minutách strnulého postoje na baletní scéně ožije a výrazně ovlivní průběh baletu Její postava připomíná Margaretu Uherskou, kterou zasvětil její královský otec Bohu za své vítězství nad Mongoly v roce 1243. Obraz  Margarety je zachován na stěně refektáře milánského kostela Santa Maria delle Grazie nedaleko slavné Poslední večeře od Leonarda da Vinci.

Margareta  zemřela v roce 1271 a za svatou byla prohlášena v roce  1943. Pro vyznění baletu není tato skutečnost podstatná. Nicméně  přiznávám, že mne ohromilo, když jsem následující den po shlédnutí baletu Raymonda v Teatro alla  Scala spatřila postavu Bílé paní v podobě Margarety Uherské v refektáři kostela vedle Poslední večeře.
***
Baletní rekonstrukce Petipova odkazu sleduji na baletních scénách od doby, kdy jsem v anglickém Královském baletu v Londýně viděla Labutí jezero v produkci Sira Anthonyho  Dowella, které vytvořil u příležitosti výročí Beneshova institutu choreologie v roce 1987. Tehdy mne zejména  zaujalo, jak Dowell ve spolupráci s Rolandem Johnem Wileyem, ředitelem  Sergejevovy kolekce Divadelní knihovny  Harvardské univerzity v americkém Bostonu, roztančil první scénu Labutího jezera ve stylu vesnické zábavy v podzámčí, v níž uplatnil dobový taneční folklor – tanec kolem májky.

Následující návraty k původním Petipovým textům v baletech Spící krasavice, Bajadérka a Coppélia ukázaly, že v  inscenacích  z konce 19. století bylo více charakterního tance (de facto jevištně stylizovaného tanečního folkloru), uváděného v odpovídajících lidových krojích. Taneční texty hlavních postav baletů byly méně univerzálně baletní a více charakterově odlišné, šlo více o taneční divadlo s výrazným příběhem, než jen o mistrné předvádění jednotlivých pas, jetés a krokových vazeb, která sice oceňujeme dodnes, ale smysl inscenace nám netlumočí. Taneční variace charakterizovaly postavu  a byly vyváženy taneční pantomimou s dramatickým obsahem.Od roku 1999 se na baletních scénách postupně objevilo již několik choreografických rekonstrukcí Petipova baletního odkazu. Každá přinesla dosud neznámé umělecké zážitky a neočekávané poznatky ze života lidí minulých dob. Také tato inscenace  Raymondy v Teatro alla Scala potvrzuje, že toho o dílech klasického baletu v pojetí Mariuse Petipy víme vlastně pramálo. To, co se u nás dochovalo z Petitových titulů do dnešní doby, je buď modifikováno uměleckými názory sovětského baletního akademismu převážně v duchu inscenací Jurije Grigoroviče a Konstantina Sergejeva, anebo přefiltrováno záměry reprezentantů baletu v západních zemích (převážně ruských  porevolučních emigrantů, například George Balanchina nebo Rudolfa Nurejeva a žáků Nikolaje Sergejeva,vlastníka unikátních partitur Petipových baletů), nebo dokonce malými znalostmi ambiciózních inscenátorů.

Raymonda v Teatro alla Scala rozšiřuje počet rekonstruovaných baletů, inscenovaných současnými autory v původní choreografii a s původním  výtvarným pojetím dekorací a kostýmů. Patří mezi ně především Čajkovského Spící krasavice, Minkusova Bajadérka,  Delibesova Coppélia, Adamův Korzár a Pugniho Esmeralda. Na uvedení Raymondy má nespornou zásluhu současný šéf baletu  Machar Vaziev, který se  podílel na  scénické realizaci Spící krasavice a Bajadérky Sergeje Vichareva a Pavla Geršenzona jako šéf baletu Mariinského divadla v St. Petěrburku v letech 1995 až 2008.V pražském Národním divadle se od roku 2001 uváděla Raymonda v choreografii Jurije Grigoroviče, ve výtvarné koncepci Simona Virsaladzeho. Byla to na dvě hodiny zkrácená a do dvou dějství přepracovaná verze výpravné Grigorovičovy inscenace z Velkého divadla v Moskvě z roku 1984, kde je na repertoáru dodnes. Jurij Grigorovič vrátil dílo na sovětskou scénu téměř po čtvrt století zapomenutí. Změnil libreto, potlačil postavu Bílé paní, odstranil glorifikaci hrdinství křižáckého boje za křesťanskou víru ve scéně Snu, přenesl důraz na předvádění mistrovství klasického tance v milostném trojúhelníku Raymonda – Jean de Brienne  – Abderachman. Všechny postavy více roztančil, takže zrušil původní souznění jevištních akcí s partiturou Alexandra Glazunova (podle Grigoroviče tančí Abderachman své saracénské bojové variace na valčík) a samozřejmě vypustil náboženské podtexty baletních obrazů, v sovětské době nežádoucí.

Mezi inscenace, které jsou původnímu originálu Mariuse Petipy nejblíže, patřila Nurejevova  Raymonda z roku 1983 v baletu  Pařížské opery s Agnes Letestu v hlavní roli.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Alexandr Glazunov:
Raymonda
Choreografie: Marius Petipa
Nastudování: Sergej Vikharev
Dirigent: Alexander Titov
Scéna: Orest Allegri, Pëtr Lambin, Konstantin Ivanov
Obnovení scény: Elena Kinkulskaya, Boris Kaminsky
Kostýmy: Ivan Vsevoložskij
Obnovení kostýmů: Irene Monti
Odborná spolupráce: Pavel Gershenzon
Světla: Marco Filibeck
La Scala Theatre Ballet
La Scala Orchestra
Premiéra 11. října 2011 Teatro alla Scala Milán
(psáno z reprízy 3.10.2012)

Raymonda – Olesia Novikova
Jean de Brienne – Friedemann Vogel
Abderakhman – Mick Zeni
Henriette – Vittoria Valerio
Clémence – Lusymay Di Stefano
Béranger – Claudio Coviello
Bernard de Ventodour – Antonino Sutera
Sybille – Sabina Galasso
Andrei II – Luigi Saruggia
The White Lady – Manuela Aufieri
Seneschal – Giuseppe Conte
Verlé – Matthew Endicott
Soloists (Act I, scene II) – Antonella Albano, Virna Toppi
Saracen dance (Act II) – Denise Gazzo, Maurizio Licitra
Spanish dance – Beatrice Carbone, Fabio Saglibene
Mazurka (Act III) – Lara Montanaro, Alessandro Grillo
Palotás – Emanuela Montanari, Andrea Volpintesta
Soloist Pas classique hongrois (Act III) – Antonella Albano

www.teatroallascala.org