Za baletní klasikou do La Scaly: Glazunovova Raymonda

  1. 1
  2. 2

Už jen málo baletních souborů na světě může oživit velká baletní díla Mariuse Petipy. Nejen proto, že na to nemá dost početný baletní soubor a peníze, ale také proto, že nemá osobnosti, které to umí.

Baletní soubor  milánského Teatro alla Scala na to všechno má. Do letošní divadelní sezóny uvedl 3. října 2012 Raymondu Alexandra Glazunova, poslední z úspěšných  „grand baletů“, vytvořených  francouzským choreografem Mariusem Petipou s ruským baletním souborem Mariinského divadla v St. Petěrburku v roce 1898. Ve světové premiéře představil Raymondu již vloni 11. října 2011 a na  repertoár ji vrací po úspěšné sezóně.Inscenaci v Teatro alla Scala realizoval rusko – italský tvůrčí tým choreograf Sergej Vicharev, scénografové  Boris Kaminskij a Irena Kinkulskaja, výtvarnice kostýmů Irene Monti a badatel Pavel Geršenzon.Rekonstrukce původního Petipova díla ze scény Mariinského divadla vznikla podle baletní partitury, zaznamenané Vladimirem Stěpanovem a uložené v  Sergejevově kolekci Divadelní knihovny v americkém Harvardu. V choreografii uplatňuje  Petipovy taneční texty, které byly uchovány v dřívějších ruských inscenacích Raymondy Konstantinem Sergejevem a Fedorem Lopuchovem. 
Téměř stočlenný baletní soubor Teatro alla Scala s hostujícími sólisty Olesjou Novikovou v roli komtesy Raymondy a Friedemannem Vogelem, představitelem rytíře Jeana de Brienne, tančí na scéně v původních dekoracích Oresta Allegriho, Petra Lambina, Konstantina Ivanova a v kostýmech podle původních návrhů Ivana Vsevoložského za doprovodu  orchestru Teatro alla Scala pod vedením dirigenta Alexandra Titova.

Alexander Glazunov zkomponoval partituru k Raymondě podle libreta Lydie Paškové a Mariuse Petipy po scénickém uvedení tří baletních opusů  Petra Iljiče Čajkovského Spící krasavice (1890), Louskáček (1892) a Labutí jezero (1895). Mohl tak ve své hudbě uplatnit jevištní obrazivost zkušeného mistra choreografie Mariuse Petipy. Dlužno říci, že v představení, trvajícím tři hodiny a patnáct minut, se zastavuje čas. Ještě před zazněním předehry navozuje kolorit večera opona ve stylu tří středověkých  tapisérií na téma tažení západních křesťanů do Palestiny k osvobození Svaté země a Božího hrobu z rukou muslimů. Inscenace má velmi sugestivní, v klasickém baletu dosud nevídanou atmosféru. Strukturovaná choreografie taneční pantomimy, klasického baletu a charakterního tance přináší sled proměnlivých a do detailů rozehraných tanečních obrazů (mnohdy asymetrických). které lahodí oku a uchu jednotou hudby s výtvarnou koncepcí scény a plynulým temporytmem tanečního i mimického textu.

Konflikt milostného trojúhelníku: šlechtična Raymonda – rytíř Jean de Brienne – šejk Abderachman je podbarven podtextem nesmiřitelnosti rozdílného společenského postavení a životního stylu západní – křesťanské a orientální – muslimské kultury. Rozdílnost životního způsobu jednotlivých skupin dokreslují odlišné styly charakterního tance Abderachmanovy družiny, dvorské společnosti  a vesničanů.

Protagonisté Olesja Novikova a Friedemann Vogel jsou neokázale okouzlující a technicky náročné taneční party svých variací a pas de deux interpretují se vzdušnou lehkostí. Koordinovanou souhrou  působí také další sólisté (saracénský šejk Abderachman v podání Micka Zeni) i členové Corpo di Ballo del Teatro alla Scala a děti ze  Scuola di Ballo Accademia Teatro alla Scala. Choreografie souzní s hudbou Alexandra Glazunova, která hudebně vyjadřuje průběh děje, charakteristiku postav  a zvýrazňuje odlišnost národní identity jednotlivých postav a ansámblů.

Libreto, inspirované provensálskou legendou  o Bílé paní, ochránkyni rodu, připomíná zasuté znalosti o reáliích historických událostí opakovaných  křižáckých výprav, statečnosti křesťanských rytířů, podlosti Saracénů (což bylo ve středověku označení pro všechny muslimské národy ve středomoří), unášení žen do harémů, vynalézavosti bojových taktik bojovníků za křesťanskou víru (oslepení protivníka. slunečním paprskem, odraženým z bojového štítu). Balet svým maďarským koloritem evokuje dobu vlády francouzské dynastie Anjouovců, vládců Uherského království z dob křižáků. (Variace Raymondy z Grand Pas hongrois v třetím dějství baletu patří do repertoáru všech baletních hvězd.)

Bílá paní, zprvu socha v pozadí scény, po třiceti minutách strnulého postoje na baletní scéně ožije a výrazně ovlivní průběh baletu Její postava připomíná Margaretu Uherskou, kterou zasvětil její královský otec Bohu za své vítězství nad Mongoly v roce 1243. Obraz  Margarety je zachován na stěně refektáře milánského kostela Santa Maria delle Grazie nedaleko slavné Poslední večeře od Leonarda da Vinci.

Margareta  zemřela v roce 1271 a za svatou byla prohlášena v roce  1943. Pro vyznění baletu není tato skutečnost podstatná. Nicméně  přiznávám, že mne ohromilo, když jsem následující den po shlédnutí baletu Raymonda v Teatro alla  Scala spatřila postavu Bílé paní v podobě Margarety Uherské v refektáři kostela vedle Poslední večeře.
***
Baletní rekonstrukce Petipova odkazu sleduji na baletních scénách od doby, kdy jsem v anglickém Královském baletu v Londýně viděla Labutí jezero v produkci Sira Anthonyho  Dowella, které vytvořil u příležitosti výročí Beneshova institutu choreologie v roce 1987. Tehdy mne zejména  zaujalo, jak Dowell ve spolupráci s Rolandem Johnem Wileyem, ředitelem  Sergejevovy kolekce Divadelní knihovny  Harvardské univerzity v americkém Bostonu, roztančil první scénu Labutího jezera ve stylu vesnické zábavy v podzámčí, v níž uplatnil dobový taneční folklor – tanec kolem májky.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na