Za Monteverdim do Erfurtu

  1. 1
  2. 2

S Čechami sousedící německá spolková země Duryňsko zatím není vyhledávanou destinací českých operních turistů, putujících za operou obvykle do Berlína, Drážďan, Hamburku nebo Mnichova. Přesto se Duryňsko honosí hned čtyřmi operními scénami v Brahmsově městě Meiningen, socialismem stále dýchající Geře, v ospale působícím Výmaru s národním divadlem a v zemském hlavním městě Erfurtu hned se dvěma operními scénami, open air scénou na katedrálních schodech a moderním Velkým operním domem na Divadelním náměstí (budova pro osm set čtyřicet diváků byla otevřena v roce 2003).V sezoně 2013/2014 si Erfurtští nenechali ujít verdiovské výročí a inscenovali skladatelova Dona Carla ve čtyřaktové italské verzi (premiéra 21. září 2013), druhou operní premiérou sezony se stala na počátku října Korunovace Poppey Claudia Monteverdiho (premiéra 10. října 2013) a erfurtské či duryňské publikum se může ještě těšit na premiéry Popelky Jacopa Ferrettiho (21. prosince  2013), Čajkovského Evžena Oněgina (14. února 2014), současnou operu Joseph Süss Detleva Glanerta (22. března 2014), Musorgského Borise Godunova (13. dubna 2014) a Verdiho Otella (24. května 2014), nebo obnovené premiéry Carmen, Perníkové chaloupky, Prstenu Nibelungova v jednom večeru či bachovské koláže Triumf lásky.

Ačkoli si monteverdiovské čtyřsté výročí prvního uvedení Orfea (1607) nenechalo vedle erfurtské opery v roce 2007 ujít ani pražské Národní divadlo, Monteverdiho opery na českých kamenných operních scénách rozhodně nevídáme běžně, na rozdíl od festivalových projektů staré hudby (festival Hudba Znojmo 2013). Nejen proto jsem si nenechal ujít první reprízu Monteverdiho Korunovace Poppey, která se uskutečnila ve Velkém divadle v Erfurtu, nikoli však ve velkém operním sále, ale v komorním operním studiu pro dvě stovky sedících diváků.

Prostorově i akusticky sevřený a koncentrovaný prostor operního studia, upozaděný instrumentální ansámbl složený z členů Filharmonického orchestru Erfurt, řízeného komisařským správcem opery, generálním hudebním ředitelem Samuelem Bächli, a minimalistická scéna v duchu německého experimentálně-kritického divadla druhé poloviny dvacátého století učinily z dvouhodinového operního večera emocionálně silný zážitek, do nějž bylo publikum vtaženo jak absencí orchestřiště, tak aktivní účastí diváků v prvních řadách.Monteverdiho Korunovace Poppey, která měla premiéru v karnevalové sezoně 1642/1643 v Benátkách, byla v Erfurtu nastudována v režijní a hudební rekonstrukci Bettiny Lell (režie), která k Monteverdiho dílu přistoupila s vědomím nebývalé aktuálnosti jeho námětu, a to bez špetky puristického respektu, a dirigenta Samuela Bächli (hudební nastudování a instrumentace). Bettina Lell dílo o Poppeině bezuzdné touze po moci a Neronově náklonnosti i za cenu Senekovy smrti inscenovala na miniaturním praktikáblovém jevišti (výprava Mila van Daag), na němž byla umístěna jednoduchá dvouúrovňová scéna s točitým schodištěm a textilní oponou malých scén, za níž se měnily jednotlivé obrazy, pokud k jejich proměnám nedocházelo přímo před divákovýma očima.

Německému publiku musela minimalistická scéna okamžitě evokovat atmosféru brechtovského divadla a všech těch politicky a sociálně-kriticky angažovaných německých scén druhé poloviny dvacátého století před i za Železnou oponou. (Ostatně sociálně a politicky bezskrupulózní námět lákal diváky již v době Monteverdiho – jeho dílo bylo určeno městskému divadlu přístupnému všem platícím divákům, nikoli některé z italských dvorských scén). Jevištní prostor tak poutal pozornost spíše k hereckému projevu zpěváků, podpořenému ještě Monteverdiho monodickým vedením vokální linky. Aktualizační ambice umocňovala kombinace dobových, historizujících i současných kostýmů: zatímco Poppea a její milenec Nero byli oděni v soudobých kostýmech, Poppea velmi spoře, Neronova manželka Ottavia a Poppein manžel Ottone měli na sobě historizující kostýmy doby Monteverdiho, Senekovi žáci zase oblečení německých studentů devatenáctého století. Sám Seneca vystupoval ve světlém obleku, který odložil až před vstupem do smrtelné lázně.

Smysl pro postmoderní kompilát stylů prokázal i dirigent Bächli, který v pětadvacetičlenném instrumentálním souboru proti sobě postavil zvuk smyčcových nástrojů se střevovými strunami (barokní housle, violy, violoncello, viola da gamba a violon) a soudobých nástrojů dechových (zobcové flétny, hoboje, klarinety, basklarinet, fagoty, tenorové a basové wagnerovské tuby a tuba), které ovšem velmi účinně nahradily zvuk cinků a pozounů doby monteverdiovské. Nejvíce si dirigent Bächli vyhrál s doprovodnou skupinou strunných nástrojů, v níž k harfě, loutně, barokní kytaře a cembalu připojil varhanní pozitiv, klavír, celestu a elektronické varhany. Výstupy Poppeiny chůvy Arnalty – zpíval ji tenorista Marwan Shamiyeh – nabyly za doprovodu swingujícího klavíru podoby odpudivě ordinérní, všehoschopnou Drusillu zase doprovázel zvuk elektronických varhan. Scéna, režijní vedení i hudební doprovod se v duchu malých scén snoubily v činoherně působivé divadlo, ostentativní kritiku mocichtivosti a pohrdání základními lidskými hodnotami.

Hudební nastudování inscenace a instrumentace spočinuly na bedrech erfurtského hudebního ředitele Samuela Bächli, švédského rodáka, který provedení řídil střídavě od pozitivu, klavíru a elektronických varhan. Jeho hudební koncepce byla čitelná, v detailním doprovázení sólového zpěvu subtextově mnohovrstevnatá. Oporou mu byli členové spolehlivě hrajícího Filharmonického orchestru Erfurt a hlavně vokální ansámbl, složený z domácích a hostujících zpěváků i členů místního operního studia (Katja Bildt v roli Ottavie). Právě Katja Bild, norimberská rodačka se zajímavým profesním životopisem (od hospodářské informatiky zběhla k muzice) a příjemně znějícím altem, byla jedním z nejpříjemnějších překvapení inscenace, zvláště ve scéně závěrečného loučení s Římem, které si dlouhými zámlkami opravdu vychutnala.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat