Ohlédnutí za jubilejní Zlatou Prahou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mezinárodní festival televizní tvorby Zlatá Praha letos je na světě už plných padesát let. Jubilejní ročník, který proběhl od 12. do 16. října, byl opět kulturní nadílkou prodchnutou hudbou i tancem. Nekonaly se žádné okaté oslavy uplynulých ročníků, na to nebyl ani čas, protože nových děl, která jsou přihlašována do soutěžní přehlídky, je mnoho a současnost televizní tvorby je příliš lákavá na to, aby zůstalo místo pro bilancování minulosti. Festival měl svůj slavnostní a kultivovaný nádech, který vytváří už jeho samotné prostředí, Palác Žofín, a přilákal množství návštěvníků.

Hlavním pořadatelem festivalu je Česká televize, která v rámci své veřejnoprávní služby spustila nedávno také vlastní kanál určený kultuře ČT art. Festival má samozřejmě podporu Evropské vysílací unie, jíž je Česká televize členem, skupina EBU pro hudbu a tanec má na Zlaté Praze svá roční plenární zasedání. Část programu, která není určena divácké veřejnosti, zahrnuje diskuse a workshopy, které stmelují svět tvůrců a producentů, Praha se tak stává na několik dní centrem televizní tvorby a jejího průniku se světem múz.V soutěžní sekci bylo letos přihlášeno na devadesát snímků ve dvou kategoriích: Hudba na obrazovce (kam patří nejen hudební, ale i taneční pořady a záznamy koncertů či inscenací) a Dokumentární pořady o hudbě a tanci. Jako každý rok byly snímky přístupné divákům ve videotéce, několik vybraných novinek dostalo prostor v rámci Golden Prague Premieres, veřejném promítání. Zahajovací večer patřil tanci a stejně tak tři večerní programy ze série Pocta…, které stejně jako minulý rok přiblížily několik tanečních legend napříč generacemi. První večer patřil setkání s bratry Bubeníčkovými, druhý retrospektivě Maurice Béjarta a třetí proslavenému choreografovi Johnu Neumeierovi.

Z české taneční scény

Festival odstartoval v sobotu 12. října celodenním zábavním programem s tanečními workshopy a první den vyvrcholil slavnostním zahajovacím večerem, hodinovým kaleidoskopem představujícím několik tváří současné české taneční scény (moderovaný přenos si mohli užít i diváci Česká televize na svých obrazovkách). Taneční skupina DekkaDancers program otevřela sekvencí z choreografie uvedené minulý rok na piazzetě Národního divadla jako site specific.Současný taneční slovník zvláštním způsobem konfrontoval vznosný prostor Paláce Žofín a v tomto dialogu pokračovaly téměř všechny choreografie, respektive výňatky z nich. Pražský komorní balet představil dynamickou pasáž z díla korejské choreografky Ji-Eun Lee Podmínka zániku, která láká svou živostí ke zhlédnutí celého, mnohem komplikovanějšího kusu.

Balet Národního divadla se prezentoval nejprve úryvkem z choreografie Petra Zusky Ej lásko, částí, která je pro koncertní provedení jako stvořená, protože obsahuje humornou i lyrickou pasáž. Celá kompozice Ej lásko je vytvořena na základě písní skupiny Hradišťan, ale v kompletní podobě ji v současnosti diváci nemají možnost vidět. Baletu naší první scény a Petru Zuskovi jako choreografovi patřil i závěr programu, oblíbený duet Ne me quitte pas z baletu Sólo pro tři, je také číslem vděčně prezentovaným na gala a slavnostních večerech. Jen je většinou ke škodě, že jeho intimita a vnitřní sugestivnost, oddělena od zbytku představení a extrahována z komplexní divadelní scény, nevynikne tak, jak by si zasloužila.

Národní divadlo Brno se prezentovalo ve dvou odlišných žánrech: klasickou linii zastupovalo pas de deux z baletu Bajadéra, který bude mít v choreografické a režijní úpravě Jaroslava Slavického obnovenou premiéru už 25. října. V rámci tohoto večera to byla vůbec jediná ukázka reprezentující akademickou taneční techniku. Současný tanec z brněnského repertoáru zastupovala choreografie Ramiho Beera Motýli, duet zobrazující jednu z mnoha variant vztahu mezi mužem a ženou, kteří se vzájemně přibližují i vzdalují, ale zůstávají k sobě vnitřně připoutáni.

Z kamenných divadel se představil ještě balet Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, který shodou okolností také přivezl ukázku pracující s tématem partnerských vztahů, ale tentokrát v humorném hávu. Základním prvkem bylo možná až klišé záměny kostýmů (muži sukně, tanečnice frak), odlehčenost podtrhovaly známé populární melodie ze starších časů, spíš než tanec pak působila humorně mimika a nadsázka v gestu či další hrátky s výměnami kostýmů, důležité jsou herecké vlohy tanečníků. Choreografie Attily Egerházyho čerpá dílem z forem revuálních tanců, které kombinuje s principy současného tance v celek, jenž diváky očividně baví.

Úvodní večer byl tedy ochutnávkou různých stylů a tvůrců, malou návnadou pro potenciální diváky. Pro skutečnou reprezentaci české taneční scény snad trochu krátký, je mnoho souborů, které by se mohly postavit na pódium po boku svých kolegů a vytvořit program celovečerní. Velikým úspěchem pro vyznavače tanečního umění je ale už to, že zahajovací večer patřil Terpsichoře.

Pocta: bratři Bubeníčkové

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat