S Jiřím Heřmanem o Zimní cestě a také o cestě do Brna (2)

(Dokončení) 

Scházíme se v době, kdy se vaše brněnské námluvy s Martinem Glaserem dostaly do finále a kdy jste byl představen jako budoucí šéf Janáčkovy opery v Brně. Proč jste se do toho rozhodl jít?

Osloven jsem byl, pokud si dobře vzpomínám, v květnu, v době, kdy mě Martin Glaser požádal, abych s českobudějovickou činohrou nastudoval Lorcovu Yermu. Bude to pro mě nová zkušenost a při tomto dialogu jsem měl možnost Martina Glasera blíže poznat, jako člověka i umělce mně velmi blízkého, se společným pohledem na současné divadlo. A tak i moje rozhodnutí ohledně Brna bylo velmi rychlé. Svoji roli určitě sehrálo také to, že jsem po odmlce od odchodu z Národního divadla znovu zatoužil mít možnost kontinuálně pracovat se svým souborem. Janáčkovo divadlo bylo pro mě vždy velmi inspirativním prostorem; je to největší operní dům u nás, ve kterém má operní soubor své vlastní jeviště, kdy není konfrontován s provozem činohry, kdy nemusí řešit podobné problémy, se kterými jsem se neustále potýkal v pražském Národním divadle – totiž že třeba často nebylo kde zkoušet. V Brně vidím obrovský potenciál mimo jiné právě v tom, že prostor Janáčkova divadla můžu maximálně využít. Samozřejmě je zde spousta otázek, hlavně co se týče rozpočtu, celkového momentálního stavu divadla i samotného souboru, návštěvnosti… Vzhledem ke svým již dřív dojednaným závazkům jsem se ale sám rozhodl, že do brněnské opery nastoupím až od ledna 2015. Svou roli sehrála nerozhodnost města: v době, kdy se o Martinu Glaserovi tak dlouze rozhodovalo, jsem přijal závazky, které pro mě mají význam i do budoucna. Ať už je to moje zmíněná první činoherní režie, nebo dohodnutá premiéra Fibichova Pádu Arkuna v pražském Národním divadle, a pak také Pražské quadriennale 2015, kde figuruji jako komisař pro sekci hudba a prostor, což je v podstatě moje téma. Takže tyto závazky chci naplnit, ale rovněž během těchto závazků se chci v klidu a velmi soustředěně připravit na svůj nástup do Brna. Tak, abych soubor mohl během nadcházejícího roku poznat, abych se mohl seznámit se všemi tamními problémy a začít tam s plným vědomím toho, co v brněnském divadle je potřeba zlepšit, a s cílem dělat kvalitní divadlo.

Za to se schová ledacos. Jak by operní Brno podle Jiřího Heřmana mělo vypadat? Je ta vaše brněnská vize hodně odlišná od toho, jak jste vedl a tvaroval soubor v Praze?

Bude samozřejmě vycházet z mnohem častější umělecké spolupráce jak z mé strany, tak ze strany šéfdirigenta Marka Ivanoviće. Nejen organizační, ale i umělecká práce se souborem může hodně ovlivnit a nastartovat samotný soubor směrem, který si přeji. Byl bych také rád, kdybych mohl do Brna přizvat spolupracovníky – ať už režiséry, tak dirigenty, společně s Markem Ivanovićem, kteří budou do naší představy budoucího vývoje zapadat. Jde o divadlo, které komunikuje s divákem. Může se to zdát jak kus otřepané fráze, ale v tom je potřeba udělat obrovský kus práce. Jde o divadlo pro všechny věkové kategorie – hodně se nad tím s Markem zamýšlíme po našem společném projektu v Národním divadle, kdy jsme inscenovali Čarokraj. Domnívám se, že cesta k nejmladšímu divákovi je ve vytváření nových operních děl právě pro něj. I proto jsem volil jako šéfdirigenta v Brně Marka Ivanoviće, protože si myslím, že by mělo zaznít více současnějších děl. Samozřejmě, všechno je postupný proces a všechno záleží na rozpočtových podmínkách. Nicméně já třeba ze svojí nedávné zkušenosti, kdy jsem inscenoval v Plzni Fausta, vím, že i s málem můžete udělat hodně.

Samozřejmě, posláním opery v Brně je rozhodně interpretace Janáčkových děl. V podstatě pro mě to bude úplně nové pole působnosti, protože jsem nikdy jako inscenátor nebyl s Janáčkovým dílem konfrontován. Nejsem tudíž tradicí zatížen, mohu na Janáčka nahlížet bez všech těch nánosů minulosti… Přece jen žijeme tady a teď, a právě v tom je Janáček geniální, dotýká se pravdivosti a lidskosti uvnitř člověka… Právě to je pro mě poslání, poselství, směr, kterým bych rád s brněnským souborem šel, ať už je to Janáček, nebo třeba barokní opera. Stejně tak rád bych spolupracoval s novou českou režijní generací; je zde přece spousta jmen, například Tomáš Pilař, Dominik Beneš, Linda Keprtová, kteří můžou dát opeře nový dech a přilákat nové publikum…

Brněnský divák je ale přece jen poměrně dost konvenční, víc než ten pražský…

Pro mě je to kladení předsudků. V Národním divadle mně bylo taky řečeno, že na Glorianu se nebude chodit, stejně tak jako na Parsifala, že se to zahraje jen párkrát… Já věřím na svoji vnitřní intuici, intuici v tom, co chci dělat a jak to chci divákovi předat. To je na mně, abych si v danou chvíli řekl: rezonuje to, nebo to nerezonuje… Já nechci odsuzovat diváka předem.Přemýšlíte v souvislosti s Brnem už o konkrétních titulech?

Přemýšlím, ale nechci je v žádném případě prozrazovat…

Jakou máte představu o podobě souboru, o dalších základních provozních věcech? Třeba o počtu stálých sólistů a četnosti hostujících, o spolupráci s jinými divadly, koprodukcích…

Nejdůležitější je pro mě začít s tím, co v Brně je teď. Čili nastartovat novou etapu. Možnosti stávajícího souboru jsou myslím velké. Samozřejmě, tak jako jinde v České republice se ani v Brně nevyhnu tomu zvát jednotlivé sólisty odjinud ke spolupráci. A co se týká koprodukce, tak mám takové tiché přání, aby se rozběhla spolupráce Národních divadel Prahy a Brna. Myslím, že v určitých typech inscenací to může přinést své plody, protože ne všechny tituly jsou řekněme natolik pro dnešek životaschopné, aby se vyplatila jejich realizace jenom pro jedno divadlo. Ale moci uvést takový titul v Praze i v Brně, to je samozřejmě cesta do budoucnosti. A otázka koprodukcí dalších je samozřejmě taky velmi vyzývavá, protože – jak už jsem zmínil – jeviště Janáčkova divadla se na rozdíl od jeviště pražského Národního může měřit s mnoha operními prostory v zahraničí. To znamená, že je zde větší potenciál k tomu, aby došlo ke vzájemné shodě mezi většími divadly v zahraničí, aby k realizaci některých koprodukcí docházelo.

Ta cesta ale bude postupná a pomalá. Z Brna je blízko do Vídně, myslím si, že se dá jednat o zajímavých projektech… Budou to koprodukce po malých krůčkách, tak aby byly životaschopné na obou stranách, a hlavně aby byly ufinancovatelné a aby byly výhodné pro oba operní domy. Protože moje zkušenost většinou se zahraničními operními domy je taková, že oni mají přesně danou představu inscenačního týmu, což často obnáší rozpočty, na které my jenom vzhlížíme hodně odspodu. Takže je to samozřejmě věc dohody. Navíc je tady potom druhá, velmi inspirativní záležitost a to je Janáčkův festival v Brně, kde právě je možné přizvat zajímavé zahraniční produkce a eventuelně připravit operní produkci za lepších podmínek finančních než běžné inscenace v Brně. I tady by mohl být pro koprodukce prostor.

Mám ještě v úmyslu se vás zeptat na jednu věc: Jak se teď zpětně, s odstupem, díváte na svůj odchod z Národního divadla? Bolel vás hodně?

Dneska už se směju, ale byla to pro mě velká krize, velká krize osobní, protože v Národním divadle jsem strávil pět let. Během té doby jsem nikde jinde nepracoval, veškerý svůj čas jsem věnoval Národnímu divadlu. A najednou, když se to utnulo, jsem byl takový bezprizorní… Ale dneska zpětně už to beru tak, že to zastavení bylo pro mě strašně důležité. Jednak jsem měl možnost se na všechno, co jsem tam zažil, a na to, co se tam budovalo, podívat z odstupu. A myslím, že hodně důležité bylo vzít si z toho všeho také určité ponaučení… Víte, co mě asi tak nejvíc bolelo? Ani ne tak ten samotný odchod a ten pocit určité prázdnosti… Hlavně šlo o to, že to všechno, co jsme tam budovali, a to nejen po umělecké stránce, ale i v organizaci provozu, ve správném nastavení managementu, kdy se Národní divadlo myslím dostalo na úroveň plánování a organizace práce zahraničních operních domů, že to všechno se velmi rychle rozprášilo. To, co se vystavělo, najednou velmi rychle bylo pryč, spadlo do naprosté… (odmlčí se)

Mluvíte o pádech. Byla ta vaše vize při rozhodnutí z Národního odejít opravdu tak, neváhám říct, hrůzná, jak to s operou Národního posléze skutečně dopadlo?

Každý, kdo v divadle pracuje, vám na rozhodnutí, že od příštího roku připojujete další velký operní soubor, odpoví, že to není reálné. Proto jsem nechtěl něco takového podstupovat.

Čekal jste, že to dopadne až tak tragicky?

Dopadlo to přesně tak, jak to dopadlo. Pro někoho to bylo jediné možné řešení, pro jiného je to tragické. Já to dnes pozoruji zpovzdálí a samozřejmě trošku se steskem… Jsem ale rád, že teď vidím ten obrovský optimismus třeba v Petru Kofroňovi, v Robertu Jindrovi, v Silvii Hroncové, v Martinu Leginusovi… To, jak se to znovu vrací zpátky… Nevím, jak to přesně popsat… Musí to být hrozný pocit, když přestáváte mít kontrolu nad tím, co se v divadle děje, když se vlastně vytrácí hlavní důvod, pro který divadlo chcete dělat… V inscenacích začnou zpívat lidi, kteří je vůbec nestudovali, zkoušky přitom prakticky žádné nejsou, ze všeho se postupně stává jakýsi kolovrátek, kde je možné všechno, čili je to smrtící kolo… Dělat divadlo proto, aby byly tržby, aby se udělala čárka, že se něco odehrálo? Bez toho, aniž bychom se ptali, zda nás to představení oslovilo? Přineslo nám něco? Pokud se toto vytratí, tak to všechno pro mne přestává mít smysl…
 
Co vy jste si sám pro sebe z toho všeho odnesl?

Snažím se být pozitivní. Určitě jsem rád, že za tu dobu, za ty řekněme čtyři sezony měla úroveň souboru vzestupnou tendenci. Že vznikly inscenace, které určitě zarezonovaly v současné společnosti. Bylo to nastartování tvůrčího procesu, který začal nést své plody, a toho si hrozně cením. A to mi taky dává sílu jít dál. Samozřejmě, nepovedla se spousta věcí… Platilo ono přísloví, že člověka hodí do vody, a on buď nějak plave, nebo se utopí… I proto si před svým nástupem do Brna chci nechat ten zmíněný čas.

Díky za rozhovor!

Vizitka:
Jiří Heřman (1975) vystudoval zpěv na konzervatoři v Plzni a operní režii na pražské AMU. V současné době patří k nejvýraznějším českým operním režisérům. Charakteristickým rysem jeho inscenací je sugestivní prostupování zpěvu, slova, prostoru, pohybu a světla v abstraktním jevištním tvaru odkazujícím k jakémusi rituálu duše. Po Severních nocích, scénickém provedení písňových cyklů Roberta Schumanna, Petra Ebena a Jaroslava Křičky (2000), realizoval v roce 2001 s Klubem pro soudobou operu projekt Dvakrát nová opera, dvojici komorních aktovek Michala Nejtka (Dementia praecox) a Marka Ivanoviće (Dívka a smrt), za nějž byl oceněn na pražském festivalu Opera 2003.

V letech 2002 a 2004 inscenoval v Divadle J. K. Tyla v Plzni Saint–Saënsova Samsona a Dalilu a Wagnerova Bludného Holanďana, který byl nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku 2004 a oceněn Cenou Sazky a Divadelních novin za režii a Cenou Alfréda Radoka za scénografii (Pavel Svoboda). Jako první samostatný projekt svého sdružení in spe uvedl Jiří Heřman na podzim 2004 v pražském Universálním prostoru NoD a ve švýcarském Schlachthaus Theater Bern inscenaci Lamenti (M. Nejtek a F. Micieli), původní projekt inspirovaný Monteverdiho Nářkem Ariadny. Tato inscenace reprezentovala v říjnu 2005 Českou republiku na mezinárodním divadelním festivalu Riocenacontemporanea v brazilském Rio de Janeiro. V rámci Mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu 2005 uvedl s velkým úspěchem v netradičním prostoru bývalého kostela sv. Maří Magdaleny na Malé Straně v Praze duchovní operu Benjamina Brittena Curlew River.

Na začátku dubna 2007 byl jmenován novým šéfem opery Národního divadla v Praze. Funkci zastával do 31. prosince 2011.

V květnu 2007 inscenoval ve Stavovském divadle spolu s italským dirigentem Robertem Ginim operu Claudia Monteverdiho Orfeo, na jaře 2009 v Národním divadle pak Dvořákovu Rusalku a v říjnu 2009 operu Bohuslava Martinů Hry o Marii. V sezoně 2010/2011 uvedl úspěšnou inscenaci Wagnerovy opery Parsifal a v říjnu 2011 Dvořákova Jakobína. V březnu 2012 představil v české premiéře Brittenovu Glorianu. V lednu 2013 připravil v plzeňské opeře Gounodova Fausta, v současné době dokončuje projekt scénického ztvárnění Schubertovy Zimní cesty pro festival Struny podzimu.

(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)

www.jiriherman.com 

Foto archiv