Za poklady Broumovska s Julií Svěcenou a Václavem Máchou

Petr Mádle, 19.07.2015 11:05

Zatímco donedávna se zdálo, že letní hudební festivaly jsou výhradně záležitostí rockové a populární hudby, v poslední době se tento trend naštěstí rozšířil i na vznik celé řady nejen pražských, ale především regionálních festivalů hudby vážné (pojem vážná hudba používám záměrně, myslím, že přes veškerou snahu se toto zažité sousloví zatím nepodařilo nahradit, ale to by byl jistě námět na úplně jinou polemiku).

Z velké nabídky těchto letních hudebních akcí je festival Za poklady Broumovska v něčem skutečně unikátní. Výhradně totiž využívá jedinečného prostředí barokních kostelů v okolí Broumova, vesměs z proslulé architektonické a stavební dílny otce a syna Dienzenhoferových (celkem deset koncertů na deseti místech).Výtěžek z dobrovolného vstupného je pak určen na opravy těchto kostelů, což se v poslední době naštěstí daří (v minulosti nebyl výjimkou ani koncert mezi lešením). Vzhledem k proslulosti celého podniku nejsou totiž vybrané částky pouze symbolické, ale skutečně významně přispívají dobré věci. Navíc myslím, že nejde jen o materiální stránku, ale i o duchovní naplnění a znovuoživení těchto nádherných prostor.Čtvrtý festivalový koncert se uskutečnil 18. července ve zcela zaplněném kostele sv. Jiří a Martina v Martínkovicích (jako jediný není dílem Dienzehoferů, ale jedná se o barokní přestavbu stavitele Martina Allia z let 1692-98). Vystoupila na něm houslistka Julie Svěcená s klavíristou Václavem Máchou. Při vyslovení jména sólistky se nám vybaví jméno jejího otce, Jaroslava Svěceného. Již dávno však tato půvabná houslistka vystoupila z jeho stínu a svou hrou přesvědčila i nejnáročnější publikum, že rozhodně netěží z otcovy známosti. Oba tak vlastně navázali na bohatou tradici hudebních rodů, kterých bychom napočítali bezpočet v minulosti i současnosti jak ve světě, tak u nás.

Julie Svěcená (v současnosti studuje v Londýně u Rodneyho Frienda) zvolila pro svůj recitál vynikající dramaturgii. Koncert zahájila Bachovou Partitou č. 2 d moll (BWV 1004), která patří z trojice sonát a partit Bachova plodného Köthenského období k nejhranějším. Z původně pěti částí vybrala tři, Allemande, Sarabande a pochopitelně proslulou Chaconnu. Přestože se narozdíl od minulosti Bachovy skladby pro sólové housle uvádějí poměrně často, neubralo to nic na obtížnosti jejich interpretace. V tomto ohledu se Julie Svěcená vyrovnala s technickými obtížemi díla s nadhledem a navíc dokázala naplnit jeho obsah i strhujícím uměleckým sdělením. Především velmi náročná a rozsáhlá závěrečná Chaccona vyzněla v podání Julie Svěcené doslova uhrančivě. Nechtěným, nečekaným, ale v daném okamžiku působivým „doplňkem“ celé atmosféry byl v tomto parném večeru náhlý příchod bouřky a s ní spojené hromobití. Ani sám Bach by to nezaranžoval lépe!Následovala Sonáta č. 3 d moll Johanese Brahmse. Tato zralá Brahmsova kompozice (opus 108!) patří k vrcholům komorní hudby vůbec. V tomto obsahově „hutném“ díle dokázala Julie Svěcená opět svou zralost a mimořádnou hudební citlivost. Snad nebude působit jako fráze konstatování, že interpretka této skladbě skutečně sloužila a to bez zbytečné vnější okázalosti. Výsledný dojem tak byl naprosto přesvědčivý a v prostorách Martínkovického kostela i hluboce působivý. To platilo jak pro citlivě modelovanou lyrickou druhou větu (Adagio), tak především pro velmi temperamentní provedení energií nabité závěrečné věty (Presto agitato), které bylo doslova strhující.Zde musím ovšem zmínit i bezchybný výkon klavíristy Václava Máchy, který je kromě své sólové dráhy jedním z nejžádanějších spoluhráčů ostatních sólistů, především právě houslistů. Navíc, jak je všeobecně známo, klavírní party Brahmsovy komorní hudby jsou vždy interpretačně velmi náročné, tvořící s ostatními hlasy, v tomto případě s houslemi, naprosto rovnocenný part. Publikum pochopitelně odměnilo výkon obou hráčů dlouhým vřelým potleskem. (Obě díla zazněla v podání těchto dvou umělců i na jiných letních hudebních festivalech, například ve Smiřicích, či Příbrami ).

Čajkovského Valse sentimentale (op. 51, č. 6) pak znamenal příjemné odlehčení. Tato populární skladba, známá z různých úprav, vznikla paradoxně v nelehkém skladatelově období v roce 1882, přičemž se jedná o šestou, závěrečnou část jeho 6 Pieces pro klavír. V podobném duchu pak zazněla i Romance (op. 78, č. 2) Jeana Sibelia (druhá část ze Čtyř kusů pro housle a klavír z let 1915-17). Sólistka si interpretaci obou děl očividně „užívala“ a podobně naladěné bylo i publikum.

Závěr koncertu byl věnován proslulému duu Z domoviny Bedřicha Smetany. Je až neuvěřitelné, jak dokáže toto dílo stále znovu na posluchače zapůsobit. Přes nesčetné množství provedení i nahrávek zůstává krásné nejen v samotném hudebním sdělení, ale nese i hluboký, stále aktuální význam, tak jak to ostatně Smetana dokázal v celé své tvorbě (nabízí se hlubší zamyšlení nad tradicí a vývojem interpretace dua Z domoviny, což však je daleko nad rámec této recenze). Provedení obou umělců bylo oduševnělé, technicky i výrazově přesvědčivé a zanechalo v posluchačích jistě silný zážitek, znásobený krásným prostředím zcela zaplněného barokního kostela v malé obci Martínkovice v odlehlém koutu naší republiky. Je to důkaz toho, že krásná hudba si své posluchače vždy najde. Po bouřlivých ovacích následoval pochopitelně přídavek – Liebesleid Fritze Kreislera.Závěrem bych chtěl ještě jednou podtrhnout promyšlenou dramaturgii koncertu, která respektuje posluchače, zároveň se ovšem nikterak nepodbízí, což nebývá vždy samozřejmostí.