Za tancem do Švýcarska (4): Curych tančí

Koná se pokaždé v jiném velkém městě a tentokrát padla volba na Zürich. Pět dní nabitých tancem a setkáváním čekalo diváky od 28. února do 3. března na mnoha místech, protože do festivalu se zapojily všechny organizace, na jejichž jevištích se v Curychu pohybové divadlo objevuje, ať je to Tanzhaus Zürich, Theater der Künste, kulturní centrum pojmenované po ulici, v níž se nachází – Gessnerallee Zürich (centrum celého festivalového dění), Zirkusquartier Zürich a ještě další.

Než se dobereme ke shrnutí, které dá až závěrečný obraz celého programu a místní taneční scény, tady jsou různé ochutnávky z programu, jak je bylo možné vidět i prožít:

Hlavní večerní program prvního dne patřil hostům. How a falling star lit up the purple sky / Jak padající hvězda rozzářila růžové nebe je práce brooklynského choreografa Jeremyho Nedda pro skupinu tanečníků z mezinárodního uskupení Impilo Mapantsula. Jejich slovník je postavený na pouličním tanci pantsula, který pochází z oblasti Jihoafrické republiky. Tím tancem a jeho variacemi dokáží vzájemně komunikovat, vyprávět příběhy, vzájemně spolu soupeřit a bojovat, bez gest a bez realismu, a přece zcela čitelně. Z druhé strany se inspiruje moderními americkými mýty o hrdinech a dobyvatelích západu, kteří se osamoceně pohybují pustinou a snaží se dojít někam tam „za duhu“, jak se zpívá v populární písni Over the Rainbow.

Krajina na scéně je bílá, její scénografické prvky členící prostor jsou zakryty bílými plátny a látkami, jež jen na jedné straně symbolicky obklopují jeden černý rov, a od stropu je spuštěno těleso, jež může být stejně tak měsícem i sluncem, podle toho, jak se rozhodneme prostředí číst. Tanečníci v jakési dlouhé expozici vcházejí každý se svým vlastním tanečním jazykem, variací, jako kdyby šlo o battle, formují dvě skupiny či klany, jako poslední pak osamělý hrdina – groteskně obutý na vysokých chůdách, obr z moderní pohádky (to svérázné pojetí moderního mýtu je pak dovysvětleno i slovně a hrdina dokreslen jako ten, kdo štěstí a klidu nedojde, protože za duhu dohlédnout dokáže a vidí, že za ní nic posvátného není).

Inscenace je kolem tohoto narativu rozvržena spíš jako báseň sestávající z různých obrazů, nesleduje navazující příběh. Světelný design barevně odděluje atmosféry a nálady, tanečníci své vztahy rozehrávají svým individuálním stylem, kolos na vratkých nohou je uložen na zemi, aby mu pak jiné kostýmované postavy mohly pomoci znovu vstát. Snad znak toho, že výjimečná síla je jednostranná a kompenzuje ji také výjimečná zranitelnost na straně druhé. Hlavní devizou této hostující inscenace je oheň doutnající v tanečnících, jejich rychlost, výbušnost a pohotovost, postřeh a lehkost, s jakou rytmus hraje celými těly, to je hlavní požitek z tanečního umění skupiny, bez ohledu na sujet.

OUVERTURE. Dílo pro tanečníky a kráčející publikum. Kruh jako základ všeho, kruh jako rituál, kružnice jako nejdokonalejší tvar vesmíru. Každý za sebe a všichni spolu, diváci i čtyři performeři. Prázdný sál za slunného dne. Elektronický ruch a jemné zvonky. Chůze a její rytmus. Vineme se jako zástup mravenců, kterým někdo nakreslil v trávě kolečko z cukrové limonády. Nepřestávat, vnímat, dýchat, dívat se. Elektronický hluk se pozvolna mění v pravidelně tepající beat. Zachovat trajektorii, nabrousit oči, zklidnit dech, najít tanečníky. Čekání, dýchání, kráčení, klapání podpatků, měkké šoupání gumových podrážek, raz dva, raz dva, raz dva.

Z kruhu diváků uvedených do pohybu se postupně vyděluje čtveřice performerů ve volném oblečení a začíná kombinovat taneční kroky, jeden za druhým v přesně laděném rytmu, zprvu jednoduše. Gradace je očekávatelná a dostaví se. Tanečníci začínají vyšlapávat složitější rytmus, jejich formace se pohybuje prostorem a diváci neztrácejíce sami tempo kroužícího davu se ladí na rytmus, který sílí, sílí a sílit stále bude, až pohltí a zahltí celý prostor, až bude hmatatelný. Kruh diváků se drží v uctivé vzdálenosti, i když první přestávají. Kdo vydrží hodinovou vycházku celou? Hlavy a oči se stáčejí ke čtveřici, která pokračuje v taneční krokové matematice, kroky, skoky, přísuny, pohyb. Můžeme si uvědomit, že jejich trajektorie je přísně geometrická, kombinace kroků, obraty přesně načasované. Občas se ale formace rozpadne a tanečníci smísí znovu s vykračujícím publikem, kolik času už uplynulo, půl hodiny?

Nové variace jsou stále tanečnější a dynamičtější. Náklon trupu, elegantní gesta, náznaky prvků historického i lidového tance, teď jako by tančili bránl. Těžiště klesají a stoupaní a tanečníci se dynamicky rozbíhají prostorem, s radostným výrazem v očích i tvářích. Pozor, ať neporazíte diváka! Ale to se zjevně stát nemůže, kvartet je sehraný, a když potřebuje, proklouzne hadem publika jako nic. Nejde o výzvu k tanci, nikdo není nucen ztrapnit se špatnou pohybovou pamětí, je to sdílení společného okamžiku v bezpečné a vlídné podobě, všichni v pohybu, ale bez ohrožení důstojnosti. Je to společná velká taneční oslava i sokratovská vycházka v jednom. Kvartet performerů se vyděluje z celku jako náhodná krystalická struktura, aby se k němu zase připojil, ale vždy je divočejší a veselejší, nohy kmitají ve vzduchu jako při společné taneční oslavě, to se to jen vznáší. Pijeme čaj, stále ještě za pochodu, ale postupně všichni přestávají, i ti, kdo se zavázali hodinovou procházku ujít celou.

Taneční událost tohoto druhu je jistě spíš rituální než teatrální, ale nepostrádá uměleckého rozměru. Tanečníci jdou do stejného výkonu, jako kdyby předváděli choreografii na jevišti, je i komplikovaná na rytmus a jejich sbíhání a rozbíhání v prostoru se řídí přesnou geometrií. Participace je přirozená a klidná, skvělý příklad zapojení diváka do performativní aktivity při zachování jeho integrity, stálo to jistou námahu – ale jen tak mimochodem. Nechtěla bych sice, aby divadlo, na které se díváme a soustředíme se jen na vjem samotný, vymizelo, ale mají-li mít vedle něj trvalé místo i participativní projekty, tak toto jistě je dobrá cesta. (Aby bylo zpravodajství učiněno zadost – produkce pochází z dílny souboru Rahu LaMo a choreografky Géraldine Chollet.)

L’œil nu / Pouhým okem. Choreografie věnovaná stavu a procesu rozpadu, jejíž hlavní inspirací byly projevy pulsaru, mrtvé hvězdy… ve spojení s osobní vzpomínkou na otce, kterému „puklo srdce“ a zemřel, což jak se zdá, není asi tak docela metafora, jak by se zdálo podle toho, co známe z literatury. Choreografka Maud Blandel (soubor ILKA) ale ukazuje ještě mnohem víc a mate diváky dalšími konotacemi. Zvukovou složkou, která provází hroucení pulsaru, je stopa s reálnou i zkreslenou nahrávkou dialogu z jedno dílu populárního amerického animovaného sitcomu Bugs Bunny – zápletka má pro choreografii význam, i když není zřejmě obsahový, ale jen řídí její formu: jde o hádku o to, jestli je období lovu divokých králíků, nebo kachen.

Inscenace je povětšinou monotónní, pětice tanečníků kolem sebe krouží, typicky v otáčkách po zádech s popouštěným těžištěm, vytvářejí kruhové a elipsové dráhy, udržují oční kontakt nebo lehce víří prostorem. Jsou jako hvězdy nebo atomy, částice vesmíru, přesto se během choreografie dostávají postupně do konfliktu, který jakoby opisuje hádku kreslených postaviček – tělesa se v prostoru přetlačují, nedotýkají se, ale jako pod vlivem gravitace se rozbíhají a druzí ustupují odmrštěni magnetismem odporu. Ať už jde o přetlačování vesmírných sil nebo jejich kroužení – jež končí v harmonickém kruhu za zvuků minimalistických ploch klavíru, všechny složky jsou roztěkané a roztříštěné. Spojitost se srdeční mrtvicí je slabá až žádná, a co má společného hon na králíky s výbuchem supernovy, je také absolutně skrytým tajemstvím. Elegantní chůze, švihy rukama a příslušně vykroužené rotace jsou málo na to, aby inscenace získala pochopitelný rámec. Trvá skoro hodinu a více než co jiného především ukolébává k spánku, jakkoli by vlastně měla být závažná a motivující k úvahám.

V sólu Élie Autin Présage / Omen (Znamení) si podává ruku dekadence, surrealismus, antická mytologie a feminismus. Je výkřikem odporu k objektifikaci spojené s rasismem, které černá queer umělkyně i v dnešní době zažívá, a staví proti nim velmi expresivní vizi. Extravagantní bytost v krajkových šatech obývá prostor, jemuž vévodí černý trůn (zřejmě inspirovaný divokými vizemi Hanse Gigera) a bílé lože. Na piedestálu stojí zprvu postava zahalená v plášti tak nehybně, že divák může být na pochybách, jde-li o živou bytost, nebo o sochu. A během performance může být i maten identitou této nebinární osobnosti, fascinujícího stvoření z podsvětí, které s bílou maskou na tváři napíná neviditelný luk s nekompromisní muškou amazonky a dává se do výstřední hostiny, jako kdyby fúrie hodovala na troskách mužského těla. Groteskní a absurdní výjevy, znepokojující a iritující. Divoká tvář, ladné tělo, výraz střídající bojechtivost, rozverné veselí a požitkářství, očista vodou. Diváci jsou oslepeni prudkým zlatým protisvětlem, které je nutí zavřít oči s nepříjemným pocitem, že jejich zraku proto uniká vášnivý tanec. Není to zrovna jednoduše stravitelné sousto, ale je to výkřik silný a svým způsobem skutečně výmluvný. Přitom jde o první performativní sólo této osobnosti.

How a falling star lit up the purple sky
Koncept a choreografie: Jeremy Nedd
Choreografie a tanec: Sicelo Xaba, Vusi Mdoyi, Sello Modiga, Thomas Motsapi, Bonakele Masethi, Lungile Ngwenya, Vuyani Feni, Sibongile Mathebula, Elma Motloenya
Light design / technická režie: Thomas Giger
Světla / technická režie na turné: Sebastian Sommer
Scéna: Laura Knüsel
Audio design: Fabrizio Di Salvo & Rej Deproc
Hudební konzultace: Brandy Butler
Kostýmy: Rosa Birkedal
Dramaturgie: Anta Helena Recke
Produkce tvorby: Regula Schelling (produktionsDOCK)
Produkce: Caroline Froelich (Moin Moin Productions)
Koprodukce: Kaserne Basel, Arsenic – Centre d’art scénique contemporain Lausanne, International Summer Festival Kampnagel, Wiesbaden Biennale, The Centre for the Less Good Idea Johannesburg

OUVERTURE
Koncept a choreografie: Géraldine Chollet ve spolupráci s tanečníky
Perfrmeři: Eléonore Heiniger, Maïté Minh Tam Jeannolin, David Zagari, Bilal El Had
Asistent tvorby: Patrick Mangold
Kreativní asistent: Trân Tran
Sound design: Renée Van Trier
Hudba & sound engineer: Raphaël Raccuia
Světla a scéna: Sven Kreter
Kostýmy: Scilla Llardo
Technický ředitel: Celine Ribeiro
Production management: Maxine Devaud / oh la la – performing arts production
Produkce: cie Rahu LaMo
Koprodukce: Théâtre Sévelin 36

L’œil nu
Nastudování a choreografie: Maud Blandel
Tanečníci: Karine Dahouindji, Maya Masse, Ana Teresa Pereira, Romane Peytavin, Simon Ramseier
Zvukový design: Flavio Virzì, Denis Rollet, Maud Blandel
Light design: Daniel Demont, Florian Bach
Sound engineer: Denis Rollet
Outside eye: Anna-Marija Adomaityte
Kostýmy: Marie Bajenova
Produkce: I L K A

Présage
Choreografie & performance: Élie Autin
Dramaturgie: Clara Delorme
Asistent: Collin Cabanis/Dylan Huido
hudba: Aisha Devi
Světelný design, technická režie: Sel Dir Melaizi
Kostým: Planeta
Rekvizity: Kim Coussé
Scénografie: Caroline Schattling Villeval na základě díla Shehrazad Dermé
Produkce: Association Les Bacchantes
Koprodukce: Arsenic – Centre d’art scénique contemporain Lausanne, Association Ars Longa Genf