Za varhaníkem Přemyslem Kšicou k pražské Panně Marii Sněžné

Varhaník Přemysl Kšica (*1981) je čerstvým absolventem Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst ve Stuttgartu. Za interpretaci a improvizaci obdržel řadu ocenění na varhanních soutěžích u nás i zahraničí; připomeňme alespoň to z roku 2010, kdy si z Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena odnesl cenu za nejlepší výkon v tvůrčím oboru improvizačním a kdy se stal rovněž držitelem jedné z cen v interpretační části soutěže.

Přemysl Kšica pochopitelně koncertuje, ale je také chrámovým varhaníkem v pražském Kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí, kde mimo jiné připravuje stavbu nového varhanního nástroje.Narodil jste se do hudební rodiny. Je to jen výhoda nebo pociťujete i nějaké nevýhody?

Asi výhoda, že jsem měl v rodině od dětství k hudbě blíž.

Váš otec Josef Kšica je hlavním varhaníkem a ředitelem kůru v Katedrále sv. Víta. Jistě to mělo velký vliv na vaše směřování. Jak probíhal výběr nástroje…?

K hudbě jsem nebyl svými rodiči nijak předurčen, nikdo mě doma nevedl k tomu, abych se stal právě varhaníkem. V jistém věku jsem ale tu touhu pocítil, hodně mě ovlivnily varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha. A díky tomu, že jsem hrál od dětství na klavír, mohl jsem začít s varhanami.

Po studiu na Pražské konzervatoři jste nastoupil na HAMU. Zastavme se ale u studia v německém Stuttgartu. U koho jste studoval a jaký to byl rozdíl proti studiu v Praze?

Ve Stuttgartu byl mým učitelem profesor Ludger Lohmann, vynikající hráč. Rozdíl oproti českému prostředí byl asi zejména v tom, že pro výuku bylo k dispozici mimořádné množství vynikajících nástrojů s perfektně fungující mechanickou trakturou.

Kolik cvičných nástrojů jste měli ve Stuttgartu k dispozici?

Varhan zde bylo k dispozici deset a ještě jeden velký pozitiv. Jednalo se o nástroje kontrastně stylově zaměřené. Pro výuku byl vždy volen nástroj pro danou hudbu nejlépe odpovídající. Pedagogové si vycházeli vstříc a pouštěli se navzájem na příslušné nástroje dle aktuální potřeby. Během výuky bylo běžné, že se postupně vystřídalo i více nástrojů. Díky tomu mohly probírané skladby zaznít co nejautentičtěji a z toho pak vycházela interpretace. Cvičit bylo skutečně možné i v noci. Varhanní oddělení zůstávalo k dispozici nonstop. Z druhé strany zde byla mimořádná koncentrace studentů varhanní hry, asi okolo šedesáti a téměř z celého světa.

A kolik je obvykle varhanních nástrojů a studentů na českých školách?

Výrazně méně, kupříkladu na Pražské konzervatoři jsou v současné době k dispozici pouze dva píšťalové nástroje, navíc velmi malé a značného stáří. Počet posluchačů v době, kdy jsem zde studoval, se pohyboval okolo dvanácti. Co se týče počtu posluchačů je situace obdobná i na AMU, zde je již trochu lepší nástrojové vybavení, jedny velké takzvané univerzální varhany v sále Bohuslava Martinů a ještě dva menší cvičné nástroje. Jeden z nich je nový, teprve nedávno postavený německou firmou Eule, má již výrazně kvalitnější mechanickou tónovou trakturu.Získal jste ceny z varhanních soutěží v Lublani a Opavě. Chystáte se na nějaké další?

Nemám zatím žádné konkrétnější plány…

A co vám soutěžní klání přinesla? S jakými pocity pozorujete rušení Mezinárodní soutěže Petra Ebena v Opavě?

Přínos je jistě v možnosti seznámení se s kolegy v oboru, dále i možnost vyslechnout rozmanitá pojetí interpretace varhanních skladeb a též dobrou zkušeností je možnost poznat rozmanité nástroje.

Je velká škoda, že zaniká soutěž s dlouhou tradicí konání, která umožňovala účast soutěžících dokonce ve třech věkových kategoriích – mohl jsem zde soutěžit v amatérské kategorii ještě jako student gymnázia, pak v kategorii konzervatoří, a posléze i v kategorii mezinárodní. Asi bychom obdobnou soutěž na území České republiky v daném oboru těžko hledali.

V Praze působíte jako chrámový varhaník. Kde hrajete nejraději a v jakém stavu jsou nástroje?

Rád hraju na celé řadě míst, tam kde jsou varhany dobře udržovány. Co se týká stavu varhan, myslím, že v Praze je situace ještě celkem pod kontrolou. Avšak i zde nalezneme nástroje, kterým chybí kvalitní údržba, bohužel někdy i v chrámech poměrně významných. Horší situace je však na malých městech, či vesnicích, kde třeba není ani žádný stálý varhaník. Na koncertních cestách potkávám nástroje v žalostném stavu. Leckdy jsou varhany napadené červotočem a není naděje na brzkou opravu.Jak vycházíte s pány faráři? Není někdy problém v přístupu k nástrojům?

S pány faráři vycházím dobře. A co se týče přístupu k nástrojům? Domnívám se, že je hlavně úlohou varhaníků, aby měli péči o nástroje, na které hrají, na paměti. Tím, že jsou s nástroji v nejbližším, často denním kontaktu, mají možnost na případné neduhy upozornit a usilovat o dobrý stav. Pak je jistě potřeba, aby takový varhaník měl důvěru duchovního správce, aby i jeho cílem bylo mít nástroj v dobrém stavu. Hlubší vhled do problematiky varhan mají spíše kněží, kteří sami na varhany hrají, či hráli, takových je samozřejmě málo.

A co finanční ohodnocení chrámových varhaníků. Můžete aktuální situaci přiblížit a nastínit ideální stav? Co je potřeba změnit?

Chybí nám systémový přístup, ohodnocení varhaníků je většinou nastavené bez ohledu na různé kategorie hráčů. Je běžné, že na některých místech hrají současně hráči amatérští i profesionálně školení a dostávají stejné ohodnocení, tedy bez ohledu na dosažené vzdělání. Někde nejsou varhaníci placení vůbec. Na některých místech se podařilo, že varhaník z povolání je náležitě ohodnocen, ale skutečných varhanních míst je vlastně zoufale málo.

Některé pražské kostely se stávají dějištěm různých turistických koncertů. Je to dobře? A co si myslíte o jejich umělecké úrovni?

Myslím, že bohatství kvalitní varhanní literatury je obrovské a je škoda, že tyto takzvané. „turistické“ koncerty se mnohdy omezují pouze na několik málo skladeb, které se hrají stále dokola.