Zabiják život: Dvojitý hrob Pražského komorního baletu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pražský komorní balet uvedl na 22. listopadu 2020 v Divadle na Vinohradech předpremiéru svého nového programu nazvaného Zabiják život. Vzhledem k protikoronovým opatřením však nebylo toto uvedení přístupné veřejnosti, nicméně z představení byl pořízen záznam, který je od 4. prosince 2020 k dispozici na Mall.tv. Následující kritická polemika vychází ze zhlédnutí tohoto záznamu.
PKB: Zabiják život – Když nevíte coby, kupte si dva hroby (foto Serghei Gherciu)

Pražský komorní balet se odkazuje k památce svého zakladatele a uměleckého šéfa Pavla Šmoka, který zaujímá na Pantheonu české choreografie jedno z nejčestnějších míst. Dlouhé roky představoval v druhé polovině dvacátého století jedinou alternativu k tanečním inscenacím velkých „klasických“ baletních souborů v kamenných divadlech. Jeho „komornost“ dala Pavlu Šmokovi příležitost opustit ve své tvorbě opulentnost ruské klasiky, která byla v té době na českých jevištích jedinou oficiálně uznávanou taneční pravdou, a nechala mu prostor k rozvinutí tvůrčí fantazie do osobitého choreografického stylu plného hravé muzikality, sentimentální lyričnosti, epické dramatičnosti i přátelského sarkasmu, který vznikal především z dialogu s českou hudbou a s českými tanečníky.
Existenční postavení souboru nebylo nikdy jednoznačné. Nebylo možno jej otevřeně institucionálně podporovat (oficiální kulturní program se upínal k sovětskému vzoru), na druhou stranu vzhledem ke stále sílícímu vlivu západoevropského výrazového tance a americké taneční moderny, stejně jako divácké oblíbenosti nového pojetí folkloru např. v tvorbě Aleny Skálové, nebylo možné, aby byly tyto tvůrčí snahy zcela ignorovány. A tak PKB působil v provizoriu, které však bylo stále stabilnější než to, co jej čekalo po převratu v roce 1989. Snad jen díky sentimentalitě české taneční scény, úctě k Pavlu Šmokovi, a především neúnavné snaze jedinců, jako je paní Ladislava Jandová, se podařilo i přes všechny nezdary, krachy a „definitivní“ zániky udržet značku Pražského komorního baletu jako tradiční hodnotu českého tance při životě.
Sice má s filozofií, odkazem i uměleckým záměrem původního souboru Pavla Šmoka společného jen minimum, hlavně je to hlavička názvu souboru a občasné uvedení některého díla ze „zlatého fondu“ Šmokových choreografií, nicméně tím, co je pevně pojí, je podobná existenční (ne)jistota, která se kdykoliv může opět stát provizoriem, stejně jako tomu bylo za Šmokova aktivního choreografického působení. Ačkoliv se toto managementu PKB asi příliš dobře číst nebude, je to bohužel právě to, co jej s historickým odkazem spojuje nejvíc. Nejlepší díla PKB vyprodukoval především v době své existenční nejistoty. A to jej také udrželo při životě, což je ostatně i příběh současného souboru.

PKB: Zabiják život – Epitaf (foto Serghei Gherciu)

Ve chvíli, kdy už začala být situace opravdu vážná, podařilo se Petru Zuskovi nastudovat nový titul (Kytice), kterým ukonejšil všechny kritické hlasy a dal současnému PKB naději na další existenci. Po dvou letech však jeho budoucnost opět balancuje nad hlubokou jámou. A to nejen kvůli všeobecné nejistotě v kultuře, ale i díky tendencím odpovědných osob z okruhu PKB nahlížet na současnou taneční tvorbu pouze v mantinelech šablonovité produkce podle vzoru Pavel/Jiří/Daniel/Igor/Petr v pocitu, že naplnění určujících kolonek je tím, co dokáže zaručit diváckou spokojenost, aniž by k tomu byla potřeba nějaká hlubší umělecká výpověď. Možná to tak lze, ale jen pouze po omezenou dobu, a hlavně bez přítomnosti pandemie. Taková krize totiž přímo servíruje oponující argumenty vůči tomu, co někdo je ochoten prezentovat jako kvalitní umění s odkazem k hodnotám podle udržované tradice.

A tak tomu je právě v případu nového titulu Zabiják život, který se skládá ze dvou zcela nových autorských choreografií. Ačkoliv oba tvůrci hovoří o určité nadsázce v rámci dramaturgického námětu a nabádají k vytvoření jakéhosi nadhledu i v této složité době, lze z pohledu jiné strany klidně hovořit o dvojitém hrobu PKB. Autoři dvou premiérovaných choreografií totiž vykopali tu černou jámu jak hodně hlubokou, tak dostatečně širokou, a ještě ji zvládli osadit žulovým náhrobkem.

PKB: Zabiják život – Když nevíte coby, kupte si dva hroby (foto Serghei Gherciu)

Pomineme-li paradox autorského předurčení osudu vlastní práce, který se Marku Svobodníkovi zřejmě nechtěně vydařil pojmenováním své nové choreografie Když nevíte coby, kupte si dva hroby, kterou vytvořil pro PKB na Serenádu pro smyčcový orchestr Es Dur op. 6 Josefa Suka, a zadíváme se rovnou na choreografické zpracování této lyrické, až téměř romantické skladby autora, kterého dějiny hudby řadí jako lyrika do konce pozdně romantické hudební éry, musíme jen bezradně pokrčit rameny.
Chce se nám zapřemýšlet, zdali v tomto zpracování snad není nějaký skrytý záměr s vyšším cílem, který nám uniká, ale na nic nepřicházíme. Především proto, že se musíme ptát potichu i nahlas, zdali má choreograf uši? Pokud ano, tak přece musí slyšet, že v hudbě je všechno možné, jen ne rádoby černý humor grotesky s detektivní zápletkou o rodinné snaze získat dědictví.
A hned při pohledu na jeviště v rámci videozáznamu se objevuje další otázka. Zdalipak má choreograf oči? Kdyby je měl, jistě by totiž viděl, že velmi barevné a jinak nápadité a výtvarně zdařilé kostýmy Pavla Knolleho nejenže neodkazují na dobu, do které se pokusil svůj taneční příběh zasadit, ale nekorespondují ani časem, ve kterém vznikla hudební skladba. Jediné místo, kde by se při dobré vůli mohl najít soulad mezi hudbou a děním na jevišti je neoklasicky stylizovaný taneční slovník, který má „šmokův šmrnc“, byť se s hudbou absolutně nepotkává. Pohyby samy o sobě působí hodně tanečně, legatovou plynulost střídá staccatová ostrost, rytmizaci gest nahrazuje zbytečnou popisnost pantomimy, a to dává celkovému tanečnímu výrazu interpretů současnou performativní autenticitu. I proto se v tom asi tanečníci cítí dobře a působí i poměrně přirozeně. Ovšem škoda, že vnější podivný dojem o nesmyslnosti celého díla zůstává, hudba je bohužel zásadním faktorem pro celkové vyznění choreografie a její nekompaktnost s děním na jevišti je opravdu do očí i uší bijící.

2.7 3 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments