Jak lze v několika větách shrnout životní příběh Richarda Kubly?
V. Velek: Jeho život je dobrým podkladem pro případný filmový scénář. Od dětství projevoval hudební vlohy, vystupoval na veřejnosti jako houslista, zpěvák a ochotnický herec. Po maturitě zamířil do Prahy, avšak více času dopřával operním představením než studiím práv. Studia nedokončil a odjel do Vídně, kde už studovala jeho studentská láska Lída Mašková. Už během lekcí zpěvu u prof. Forsténa vystupoval ve Štýrském Hradci, nabídku na působení v Metropolitní opeře překazilo vypuknutí 1. světové války. Během ní byl oporou souboru vídeňské Lidové opery, odtud po válce přešel nejprve do Německého divadla v Praze a pak působil až do konce 2. světové války v Národním divadle. Nepočítaně je mnoho jeho pohostinských vystoupení na různých scénách doma i v zahraničí, v rozhlase, byl i filmovým hercem, fotbalistou a vášnivým motoristou.
Po roce 1945 byl z Národního divadla „odejit“ a na rozdíl od své třetí manželky v Československu zůstal i po roce 1948: Nectar de Flondor-Kublová odcestovala zavčas do USA a vzala sebou svou nejtalentovanější žačku Evu Prchlíkovou-Likovou. Na Kublu zůstala vystoupení v lázních, v zotavovnách ROH, na brigádách mládeže, zpěv v krematoriu… a byl vyšetřován státní bezpečností. Jeho význam naznačuje heslo ve slovnících, ale též i místo posledního odpočinku – pražský Slavín. O Kublovi jsem právě dopsal knihu o 650 stranách, měla by vyjít počátkem roku v Nakladatelství Lidové noviny, jde o poslední díl mé trilogie Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní / Tonkünstler zwischen Ostrau und Wien. Tam případní zájemci najdou podrobnosti.
Pozůstalost po operním pěvci – co přesně si máme představit?
L. Černíková: Ne každý umělec si po celou svou kariéru shromažďuje a uchovává materiály dokládající jeho úspěchy. Většinou tento úmysl ztroskotá na jejich častém stěhování. A pokud se tohoto úkolu nezhostí někdo z blízkých příbuzných, zůstane většina dokladů slavné kariéry roztroušena či ztracena. Jejich hodnota klesá, protože často k těmto různorodým dokladům chybí souvislosti. Tento případ se netýká Richarda Kubly. Konvolut, který byl zázrakem objeven, obsahuje významné segmenty jeho umělecké dráhy operního pěvce, velmi cenný soubor fotografií i střípky z jeho osobního života, jako osobní doklady či korespondence. Benefitem takové pozůstalosti jsou dispozice k její prezentaci, což Kublova pozůstalost bezesporu má, protože obsahuje velkoformátové fotografie a dokonce trojrozměrné předměty – vavřínový věnec, fotografická alba a pamětní medaili Národního divadla v Praze.
Nelze nepoložit otázku, kde a kým byla pozůstalost objevena:
V. Velek: Při psaní své knihy jsem v Archivu Kanceláře prezidenta republiky našel dokument, v němž stojí, že po Kublově smrti nějaký pan Šplíchal vrátil Řád Práce. Rukopis nebyl nejčitelnější a jako adresa mi z toho vycházelo něco jako Perlická, Perlicko či tak něco. Náhoda chtěla, že jsem se o této záhadě zmínil před kolegyní Leonou Pavlíkovou a ta hned reagovala tím, že by to mohlo být Těrlicko. Slovo Těrlicko bylo pro mě (jako pro rodilého Středočecha) neznámé a je názvem obce a přehrady kousek od Ostravy. Pan starosta mě zkontaktoval s rodinou Šplíchalů, resp. Svobodů, a výsledem mé návštěvy bylo to, že jsem u nich objevil pozůstalost Richarda Kubly. U Šplíchalů totiž strávila podzim života Kublova sestra Marie. S rodinou, která mně jako badateli vyšla velmi vstříc, jsem se dohodl, že si vše mohu odvézt, že si to nejprve zpracuji pro svou knihu a pak to nabídnu muzeu. Malá drobnička: pozůstalost na mě čekala v krabicích v garáži – je to trochu osudové: Richard Kubla byl vášnivým motoristou.
L. Černíková: Jen doplním, že díky Viktoru Velkovi se k nám do muzea dostaly i další dokumenty vztahující se k první manželce Lídě Maškové-Kublové, doplňující její bohatou pozůstalost, kterou již ve sbírkách máme a stala se pramenem pro úžasnou dvojjazyčnou publikaci Viktora Velka o této zapomenuté ne však bezvýznamné pěvkyni. Dále jsou to velmi zajímavá fotoalba s hodnotnými snímky Marie Kublové, Richardovy sestry, která velmi ráda cestovala po exotických zemích. Snímky z cest po Evropě a snímky z letních prázdnin trávených v Beskydech jsou navíc krásnou ukázkou rodinného života první poloviny 20. století.
Prozradíte, jakým způsobem naložíte s penězi, které vynaložilo Ostravské muzeum na zakoupení pozůstalosti?
V. Velek: V tom mám jasno už dlouho a souzní to i s představou přátel z Těrlicka. Budeme iniciovat vznik pamětní desky upomínající na Richarda Kublu a jeho dceru Marii, patrně půjde o dílo některého ze šikovných studentů sochařství na Fakultě umění. Zvažujeme, zda ji umístit na rodný dům, nebo zda oslovíme Národní divadlo moravskoslezské. Zbyde-li něco, je tu úvaha o podpůrném stipendiu pro nějakého talentovaného mladého pěvce z Ukrajiny či Běloruska (např. finanční podpora na cestovní náklady spojené s nějakou soutěží u nás). A pokud ještě něco zbyde, tak to použiji na financování vydání pamětí Richarda Kubly – je to úžasný pramen, velmi zábavný a poutavě napsaný.
V úvodu zaznělo, že získání pozůstalosti má i jiný význam. Jaký?
V. Velek: Pro badatele je vždy šikovné, když fondy „drží pohromadě“. Nabízela se možnost rozprodat pozůstalost po pražských antikvariátech či nabídnout ji jiné instituci, možná by tak částka za odkup byla vyšší. Ale peníze nejsou to hlavní: Richard i Marie Kublovi si přáli, aby tento druh otisku jejich životů zůstal zachován v Ostravě, a my jsme to respektovali. Splnění jejich přání pro nás bylo samozřejmé a s Ostravským muzeem mám tu nejlepší zkušenost.
L. Černíková: Jen doplním, že získané dokumenty budou zaevidovány a veřejnosti budou přístupny po jejich postupné digitalizaci na webu Ostravského muzea v aplikaci prezentaci sbírkových fondů VADEMECUM, který je zatím realizován ve zkušební verzi.
