Zahájení Festivalu Znojmo připomnělo odstranění železné opony

Ve čtvrtek 11. července 2019 byl zahájen další ročník Hudebního festivalu Znojmo, který tradičně spojuje svoji existenci s vínem. Vyhlášená vinařská oblast bez hudby snad ani existovat nemůže. Ale region charakterizuje ještě další důležitá věc, těsné sousedství s rakouskou hranicí. Před třiceti léty se kdysi neprostupná hranice otevřela a spolupráci s rakouskými sousedy už od té doby nic nebrání.

Na neobvyklém místě nazvaném Hradiště, kde se současnost potkává s dávnými dějinami až z období Velké Moravy, stojí Probošství sv. Hippolyta, na jehož dobře dochovaném dvorním nádvoří bylo postaveno pódium. Vznikl tak příjemný prostor asi pro 300 posluchačů s přátelskou akustikou. V tomto prostředí se koncert konal poprvé a byla to příjemná zkušenost.

Výhledy z Hradiště jsou nádherné a lze dohlédnout bez potíží do Rakouska. Z nedalekého Retzu, kde rovněž probíhá festival, přijeli návštěvníci tentokrát na koncert do Znojma. Pád železné opony připomněly proslovy významných hostů a v programu večera nechyběly ani skladby, které byly napsány přímo na objednávku znojemského festivalu, kterému je letos 15 let.

Po celou tu dobu je patronem festivalu Pavel Šporcl, který se na programu rovněž významně podílí. Z jeho podnětu složil pro festival Lukáš Sommer, za jehož přítomnosti měla jeho Concerto Moravian – česko-rakouská suita pro housle a orchestr světovou premiéru. Skladba má pět částí: 1. Rajská vinice – Overtura, 2. Hnanická polka – Andante giocoso, 3.Maria Immaculata – Lento, 4.Bourré – Intermezzo a 5. Schuhplatter – Ben ritmico.  Skladba je komponována spíše jako filmová hudba, inspirovaná tanečním folklorem, ale sestavena z kratších útržkovitých částí, které v započatém melodickém motivu nepokračují, spíš dělají dojem útržků vzpomínek v orchestru. Do toho vstupuje houslový part, který je propojuje. Houslista zde dostává vděčnou úlohu propojování melodickými či technicky náročnými částmi, které se sólista zhostil se svojí pověstnou technickou bravurou. Celá skladba vrcholí v energickém tanečním závěru, ústící do euforie. Jen škoda, že orchestr se někdy zvukově hledal a dirigent nevystihl potřebnou dávku dynamiky, aby se některé části neztrácely v otevřeném prostoru.

Dalším číslem byl výběr z první řady Slovanských tanců op. 46. Orchestr pod vedením irského dirigenta Dereka Gleesona hrál tance č. 1, 5, 7 a 8. Celkový dojem vyzněl poněkud rozpačitě. Dirigent ve snaze o energický projev nedal do výrazu potřebnou citovou vroucnost. Po přestávce, vyplněné jako vždy ochutnávkou znojemských odrůd, zazněla symfonická báseň Dyje, která byla taktéž zakázkou festivalu, tentokrát rakouského skladatele Christopha Ehrenfellnera. I on byl na koncertě své premiéře přítomen. Kdo čekal kompozici stavbou a náplní podobnou Smetanově Vltavě, byl zklamán. Přesto šlo o dílo velmi kompaktní a instrumentálně barevné, plné dramatických zvratů i zvukomalebných částí, zejména zpočátku, kdy z pomalých a sytých hlubokých tónů graduje zvuk do dramatických a disonantních poloh. Parafráze lidové písně Ach není tu není, použité v různých nástrojích, evokuje moravskou stranu. Objeví se i připomínka husitského chorálu, přítomná je i průzračnost řeky za horkého dne se bzučícími vážkami. Kontrastem k tomu je dramatický spád řeky za bouře, její zklidnění a taneční ráz, svažující se pomalu do diminuenda až k náhlé tečce velkého bubnu. Konec je nenadálý a překvapivý. Orchestr hrál s chutí, podařilo se mu vytáhnout jednotlivá nástrojová sóla a vytvořit barevnou zvukovou mozaiku.

Na závěr koncertu vystoupil opět houslista Pavel Šporcl v Houslovém koncertu D dur op. 35 Ericha Wolfganga Korngolda z roku 1945. Brněnský rodák, jenž vyrostl a vystudoval ve Vídni, uprchl v poslední části svého života před nacisty do Hollywoodu, kde se dočkal uznání za filmovou hudbu. Skladba tohoto autora tak zapadala ideálně do dramaturgie programu jako jeho skutečný vrchol. Sólový houslový part se nese v pozdně romantickém stylu a je naplněn jak melodičností, tak interpretačně virtuózními částmi, jichž si houslista náležitě užíval. Třívětá skladba je klasicky postavená, první věta je romanticky laděná s muzikantskou erudicí, naplněna napětím a vroucností. Druhá část je plná nostalgie, zahajuje harfa a předává žezlo houslím, jejichž horní poloha září a spodní rozechvívá. Finále v prestu je příležitostí pro houslistu, aby předvedl veškerou technickou vybavenost, včetně schopnosti zvládnout rozevlátou melodii. Lesní rohy evokují nostalgii westernu, než završí efektní ekvilibristický závěr. Závěrečný potlesk patřil zaslouženě jak sólistovi, tak i hráčům PKF – Prague Philharmonia, kteří i přes nástrahy open air dokázali vytvořit plný a homogenní zvuk.

 

Hodnocení autorky recenze:  85%