Zahájení Komorní řady Atria Žižkov: Tomáš Vrána se potýkal s akustickou nepřízní

Se jménem Tomáše Vrány jsem se poprvé setkala na celostátním kole soutěže ZUŠ kdysi v dávné minulosti. Napříč kategoriemi se tam tehdy šuškalo něco o zázračném dítěti, které omráčilo poroty předchozích kol. Nikoho tedy nepřekvapilo, že Vrána tuto soutěž vyhrál. Ale tím to neskončilo: asi o měsíc později exceloval i na mezinárodní soutěži Prague Junior Note, jejímž se stal (i přes svůj nízký věk) absolutním vítězem. Od té doby bral jedno vítězství za druhým (na pověstné “Juniorce” zvítězil dokonce pětkrát, později se přesunul k ještě významnějším soutěžím, jako například Chopinova soutěž v Mariánských Lázních apod.). A není divu. Poroty už v raném věku okouzloval nejen skvělou technikou, ale také schopností skladbu prožít a procítit – tedy ne pouze následovat pokyny učitele, ale také předložit svůj interpretační názor. V tomto věku věc vskutku ojedinělá.

Doprovázena těmito myšlenkami jsem se tedy vydala v úterní podvečer do Atria Žižkov a těšila se, až naživo uslyším tu interpretační krásu, kterou (nejen) v poslední době vyzdvihuje odborná kritika. Přestože jsem usedla o několik řad dál od klavíru, než kam jsem byla organizátory usazena (v případě tohoto sálu a klavírního recitálu první řada skutečně není žádná výhra), už v prvních frázích úvodní Sonáty f moll (K. 519) Domenica Scarlattiho jsem pocítila zklamání. Akustika bývalého kostela způsobila, že se jindy tak průzračná faktura skladby stala nečitelnou a nedostatečně zřetelnou, a to i přesto, že se Vrána dost brzdil v pedalizaci. Celkovému vyznění nepomohlo ani Vránovo poměrně rychlé tempo, se kterým sice v případě této sonáty běžně zcela souzním, ale v tomto případě se nabízí otázka, jestli by nebylo vhodnější přece jen trochu zpomalit, aby jednotlivé tóny zněly konkrétněji. (Otázka volby repertoáru je samozřejmě také velkým otazníkem, ale na to samozřejmě interpret nemůže reagovat až po akustické zkoušce, pokud tedy prostor nevyzkouší s předstihem.)

Velké množství zvuku, které až ohlušovalo přední řady (než si posluchač – návštěvník spíše větších sálů – zvykl), se navíc dostávalo až do rozporu se stylovým zařazením kompozice. Divák tím pádem neměl jinou možnost, než se celou dobu snažit se dostat pod vnější slupku neblahé akustiky, aby tak mohl objevit Vránovy kvality, jako jsou dokonalá technická základna, ovšem bez sebemenší známky vyprázdněné virtuozity, osobitá interpretace či nesmírná kultivovanost tónu.

Tu publikum ocenilo nadmíru hned v následujících kompozicích. Kdo se v průběhu Scarlattiho začal děsit přemíry zvuku v Chopinově či Lisztově forte, mohl si zcela oddechnout. Přestože se vyhrocené pasáže ve vysoké dynamice Chopinovy Ballady f moll op. 52 č. 4 staly přímo zvukovou explozí, byla to exploze, která nedrnčela, ale hladila. Vránovo měkké forte zde dokázalo zvítězit nad prostorem. I v tomto případě však klavírista bojoval s akustickou nepřízní, která zapříčila ne vždy zcela čitelný melodický obrys, a to zvláště v hustší sazbě.

Naopak čemu šel zdejší prostor přímo naproti, byl cyklus Plejádové tance op. 85 soudobého skladatele Takashiho Yoshimatsua. (Opět mě to přivedlo na myšlenku, jak dobře zde zní soudobá hudba, jejíž interpretace bývá méně svázaná než u „starých mistrů“.) Čtyři vybrané kompozice cyklu, nikterak experimentální, avšak vcelku nápadité, ukázaly výrazovou škálu od žertovného rázu po zachycení snad veškeré jemnosti světa: aspoň tak působily v pojetí Tomáše Vrány. Ten však vzápětí zcela změnil atmosféru, když publiku jako závěrečnou prskavku před přestávkou představil desátou část Messiaenova cyklu Dvacet pohledů na Ježíška s názvem „Pohled ducha radosti“. Interpretací jedné z nejtěžších a zároveň nejefektnějších skladeb večera tak Vrána předznamenal dění po pauze – znovu nám totiž potvrdil, že své technické schopnosti nepoužívá k prodání sebe sama jakožto klavírního virtuosa, ale k vyjádření ducha skladby.

Po pauze totiž následovala Lisztova Sonáta h moll, po které, jak naznačil sám Vrána při svých krátkých slovních vstupech mezi skladbami, „už většinou není, co dodat“. Jednoho Liszta jsme slyšeli už v první půlce večera, Transcendentální etudu „Harmonie večera“, ale záměrně jsem si tohoto autora nechala na společný závěr, protože jeho hudební jazyk – a tím pádem i interpretaci – spojují společné prvky. Hlavně se to týká Lisztova snad až orchestrálního pojetí klavírní faktury, kterou Vrána dokáže natolik agogicky a barevně rozčlenit, až máme pocit, že slyšíme několik různých nástrojů. (Pojivosti tohoto „orchestrálního zvuku“ akustické „slévání“ naopak pomohlo.) Díky ní – a také díky příznačně vystihnutému temporytmu, kterého se Vránovi podařilo při tomto dlouhotrvajícím hudební proudu dosáhnout (klobouk dolů!) – měl možnost vtáhnout do děje a odvyprávět celý příběh, při kterém zvláště při pomalejších pasážích dostával posluchače do příjemného napětí, co přijde dál. Navíc bylo sympatické, že se někdy dokonce pro vytvoření kýžené atmosféry nebojí sáhnout i po ryzejším, ostřejším tónu. Nejen mě jistě v tuto chvíli napadlo, jak moc by se Vrána hodil pro interpretaci expresivní soudobé hudby. Tak třeba příště?

Atrium Žižkov, Komorní řada: Tomáš Vrána
12. září 2023, 19:30 hodin
Atrium Žižkov

Program
Domenico Scarlatti: Sonáta f moll K. 519
Fryderyk Chopin: Balada f moll op. 52 č. 4
Ferenc Liszt: Transcendentální etuda “Harmonie večera”
Takashi Yoshimatsu: Plejádové tance op. 85 (výběr)
Olivier Messiaen: Dvacet pohledů na Ježíška (X. Pohled ducha radosti)
Ferenc Liszt: Sonáta h moll

Účinkující
Tomáš Vrána – klavír