Zajímají mě mučedníci, říká skladatel a rocker Michael Kocáb

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Michael Kocáb působí na tuzemské hudební scéně už půl století. Na koncertním pódiu je zpravidla rockerem, vytvořil však také úctyhodný počet „vážnohudebních“ skladeb – zejména pro filmy a pohybové divadlo – a sám říká, že nejraději skládá pro velký orchestr.

Michael Kocáb (archiv M. Kocába)

Máte tradiční hudební vzdělání. Předpokládám, že na konzervatoř jste šel proto, abyste studoval klasickou hudbu – kde došlo k bodu obratu, že jste zakotvil na non-artificiálním hudebním břehu?
Proti takovému zařazení se musím vymezit. Prazáklad toho – jak vy říkáte – odklonu je už na té konzervatoři. Studoval jsem nejdříve varhany u profesora Jiřího Ropka. Cvičili jsme ve varhanní třídě v Rudolfinu – takzvané „šestatřicítce“ – a v předpokoji stálo piano. Od mého prvního ročníku u něho sedali spolužáci jako Milan Svoboda nebo Zdeněk Merta a hráli jazz nebo pop. A když se dostali na řadu, cvičili Bacha a pak zase hráli to své. A já jsem to dělal taky tak. S Milanem jsem tenkrát byl v Pražském bigbandu a šlo to paralelně se studiem klasiky.

Když jsem si pak další rok přibral skladbu, nosil jsem svému profesoru Iljovi Hurníkovi kompozice šmrnclé jazzem, jakoby ježkovským způsobem. On mě sice upozorňoval, že populární hudba je něco méně, ale když slyšel moje první LP Žízeň, uznal, že umělecké, tedy artificiální kvality má. Ale víte co – já jsem se vlastně neodklonil. Sice jsem pokračoval s jazzovou a rockovou hudbou, ale při tom jsem skládal třeba Odyssea, což je kombinace rockového i klasického stylu. Vážnohudebních skladeb mám samozřejmě méně, ale relativně taky dost, byť jsou to spíše služebné kompozice. Filmové partitury, balety. Ne hudba skládaná „an sich“ jako jsou kvartety, sonáty, koncerty a tak. 

Pro úplnost je asi třeba říci, že mezi vašimi skladbami figuruje i sonáta, ale rozumím, jak to myslíte.
Pro mě klasickou hudbu reprezentuje zejména orchestr a od toho jsem nikdy neodešel. K trilogii o Janu Husovi jsem složil kolem devadesáti minut orchestrální hudby, to máte rozsah dvou symfonií. Pravda, není to kompozičně, motivicky a co do hloubky zpracování tak náročné jako samostatná symfonie, ale přece jenom je to propracovaná orchestrální partitura, takže v kontaktu s klasikou jsem stále.

Neboli identifikačním kódem „klasiky“ nebo „vážné hudby“ je podle vás instrumentace?
To je chyták? Určitě ne. Je toho mnohem víc, ale miluji orchestr a když mám psát například filmovou hudbu, dám si podmínku: chci velký orchestr. Když mi ho nedají, tak to nedělám. Když ho ale dostanu, hned se oprostím od rocku či jazzu a vracím se do polohy svých studijních let u Ilji Hurníka.

Na člověka, který se pohybuje v hudebně-profesní oblasti, jste mimořádně politicky aktivní. Svou účast na historických událostech v listopadu 1989 a při odsunu sovětských vojsk jste – nesmírně poutavě – popsal v knize Vabank, působil jste ve vysoké politice, zvažujete kandidaturu na hlavu státu. Tuším správně za tímto vaším odhodláním nenechat věci být, zasazovat se o právo a spravedlnost vaše rodinné zázemí jako syna nepřehlédnutelného evangelického faráře?
Nevím, jak moc to bude srozumitelné lidem, kteří nepatří do společenství evangelické církve, ale když se ptáte: táta byl velmi intenzivní křesťan a farář. Vše, co v církvi a náboženství bylo pro nás obhlédnutelné, zabral sám. Jinými slovy, když byl Pán Bůh u nás doma, seděl u táty v kanceláři. V rodině byl táta tak silná náboženská ikona, že nikoho ani nenapadlo šlapat mu na paty nebo pokračovat v tom, co dělal on. Takže bylo logické zvolit něco jiného.

Já si biblického odkazu nesmírně vážím, snažím se podle toho řídit, nebo si alespoň uvědomovat, kde jsou hranice hříchu – mám to v sobě. Praktikující křesťan ale nejsem. Do kostela při různých příležitostech chodím. Táta působil v Praze u Salvátora, tak tam se občas objevím, a jsem vždy připraven záležitosti církve a náboženství obhajovat. Něco z toho jsem uplatnil v politice. Jsou to zásady lidské důstojnosti, spravedlnosti, pravdy a samozřejmě lásky, která se v politice transformuje do oblasti mezilidských vztahů a ohleduplnosti vůči lidem, kteří se nacházejí v těžkých životních podmínkách.

Vám to asi tak nepřipadne, ale vy zkrátka nejste tím typem muzikanta, který by byl ochoten přistoupit na hru „piš si ty svoje kuličky a o nás – kdo vládneme – se nestarej“, že?
Snažím se zvládat obojí a mám to oddělené. Když se vrhnu do politiky, na hudbu pozapomenu. Od dob odsunu sovětské armády jsem se začal hlouběji zabývat novodobými dějinami Evropy, řekněme prizmatem diktátorských režimů. Zhruba od roku 1918. Přečetl jsem tisíce stran o Sovětském svazu, o bolševických revolucích, hitlerismu, a zajímá mě to dodnes. V politice se cítím nejvíc fundovaný v oblasti zahraniční politiky, konkrétně v oblasti zabezpečení státu. U nás se teď momentálně jedná o Rusko a o Čínu. To jsou vlivy ne přímo vojenské, ale kdykoliv se v ně mohou přetavit. Není to sice pravděpodobné, ale politik to nesmí vyloučit. Naše novodobé dějiny nás o tom poučují. Vždycky jsme naletěli. Ale jako skladatel jsem do určité míry apolitický. Nejdu takovou cestou jako třeba Pavel Šporcl – abych aspiroval na ochranáře hudby či kultury obecně.

Přece jen ale máte mnohem víc skladeb s textem nebo zpěvem než instrumentálních – a do nich ten váš občanský aktivismus, který je navázán na politiku, chtě nechtě prorůstá, ne?
To samozřejmě ano. Kdejaká moje písnička obsahuje kritiku politiky či problematických lidských vlastností. Takové šlehy. Znáte moji píseň Klement Gottwald? To jsou čtrnáctiminutové dějiny bolševického teroru – rocková skladba, docela nářez. A takových věcí mám více – rozsáhlejších i maličkostí, akorát že z rádia je neuslyšíte. A v klasice si také vybírám obdobná témata. Odysseus – sám proti světu, sám proti zlu. Postava typu biblického Davida. Boj s živly, věčná dilemata, jak je známe z pohádek, z mýtů. Nebo Jan Hus – angažovaný kněz par excellence. Pro Státní divadlo Košice jsem dělal Sándora Maraie, to je také významná postava moderních dějin Slovenska. Lákají mě martyrové našeho národa, ať už se jedná o Palacha, Horákovou nebo Husa, prostě lidé, kteří si hodně vytrpěli.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments