Zápisník zmizelého: Jedno století inspirace tajemným textem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
V náchodské Galerii výtvarného umění byla otevřena výstava věnovaná fenoménu českých literárních dějin a také jedné z největších mystifikací české literatury: Zápisníku zmizelého. Tato sbírka textů se stala inspirací pro řadu českých umělců jak hudebních, tak výtvarných. Autorem výstavy, která potrvá do 10. listopadu 2019, je David Chaloupka.
Zápisník zmizelého. Hranice na Moravě, Josef Hladký 1948. Jiří Vláčil – titulní dvojstrana, akvarelem kolorovaný linoryt.

Když byla v Lidových novinách ve dvojím pokračování (v rubrice fejetonů) 14. a 16. května 1916 publikována anonymní básnická skladba “Z péra samoukova”, nikdo netušil, že půjde o jednu z největších mystifikací české literatury všech dob. V poznámce redakce bylo tehdy uvedeno: “V pohorské vesnici východní Moravy zmizel před časem z domova tajemným způsobem J. D., spořádaný a přičinlivý mladík, jediná naděje rodičů. Soudilo se zprvu na neštěstí nebo zločin; fantasii lidské bylo ponecháno volné pole. Teprve za několik dní nalezen byl v komůrce zápisník, jenž odhalil tajemství zmizelého. Obsahoval několik drobných básniček, o nichž nikdo zprvu netušil, že podávají klíč k tajemné záhadě. Domácí se domnívali, že jsou to pouhé opisy národních a vojenských písniček, jak si je mladí chasníci zapisují, a nevěnovali jim tudíž pozornosti. Teprve soudní pátrání vyneslo pravý obsah na povrch. Pro dojemný a upřímný tón zasluhují, by byly urvány prachu soudních aktů.”

Při prvém čtení se mohlo nezasvěceným zdát, že se jedná o baladickou báseň stylově blízkou lidovým písním. Vyspělost použité formy a jazyková úroveň valaštiny, kterou je skladba napsána, ale odporovaly představě o autorovi jako prostém chasníkovi z pohorské vesničky. K autorství se ale nikdo nepřihlásil, a tak literární historici i etnografové Valašska po dalších pět desetiletí určili jen okruh možných autorů tohoto regionu, ve kterém se opakovala jména Jan Misárek Slavičínský, Jiří Mahen (u kterého nebyla vyloučena spolupráce na textu s předchozím autorem a který také mystifikační techniky s oblibou využíval) a Max Kurt. Objevovala se i další jména, z těch nejproslulejších také Petr Bezruč, ale pro skutečné určení autorství chyběl přesvědčivý důkaz.

Zápisník zmizelého. Plzeň, Bedřich Beneš-Buchlovan 1928. Josef Hodek – ilustrace, dřevoryt.

Třiadvacet, ve skutečnosti dvaadvacet krátkých básní (báseň č. XIV je mystifikačně původcem vymazána z důvodu dramatismu celku, tak aby si čtenář jen domýšlel, co se událo), v pouhých 228 verších tvoří baladu s netragickým koncem. Mladík Janíček propadne erotickému kouzlu cikánky Zefky natolik, že opouští rodiče, sestru i rodný kraj. Na konci odchází se Zefkou, která mu porodila syna, do daleka a nejistoty, tam, kam ho jeho osud přivede.

Skladba vyniká vroucností a citovou naléhavostí, zvláště je působivá erotická nota, se kterou je zaznamenána mužova touha. Znamenitě je vystiženo i na menším prostoru Janíčkovo váhání mezi povinností k rodičům a zakázanou láskou i vášnivým citem k Zefce. Erotická rovina textu přes veškerou cudnost slova má sílu až eruptivní a čtenář si postupně uvědomuje nezadržitelnost událostí, které spalující vášeň přináší. Báseň nese i nečekaný psychologický rozměr v literárním zobrazení touhy (včetně fyziologických reakcí), jejího popírání a propadnutí sexuálním impulsům, posléze i přerůstání erotické fascinace ve vzájemný cit. Zároveň je třeba bez falešného studu uvést i motiv mezirasové přitažlivosti. Ve skladbě dominuje epická a milostná poloha, a jen zlomek veršů obsahuje přírodní reflexe.

Text, jehož název se v dějinách dalšího publikování ustálil na Zápisník zmizelého, získal nečekanou popularitu po zhudebnění Leošem Janáčkem, kterého básnická skladba záhy po otištění hluboce zaujala. Právě tomuto skladateli vděčí za nový název, protože využil dvě slova z původní redakční poznámky. L. Janáček v letech 1917-1919 zkomponoval originální vokální útvar na pomezí písňového cyklu a kantáty. Do kompozice se promítlo mnohé ze vztahu skladatele (který sám sebe označil za „pozdního divocha“) k jeho pozdní múze Kamile Stösslové. Premiéra Janáčkova Zápisníku zmizelého se konala 18. dubna 1921 v brněnské Redutě. A protože Janáčkovy kompozice zažívaly od konce 1. světové války neobyčejného zájmu po celém světě, tak i jeho vynikající skladba pro tenor (Janíček), alt (Zefka), tři ženské hlasy a klavír, se rychle rozšířila mezi široký okruh posluchačů. Text již posluchači zcela podvědomě spojovali s Leošem Janáčkem, zvláště když byl dlouhá léta považován za anonymní. Dynamika šíření textu byla daná nejen publikováním partitur, ale také vydáváním libreta k Janáčkově skladbě, který původní text pozměnil jen v několika detailech.  Nová vydání, z části v bibliofilských úpravách, přinášela také nové svébytné výtvarné reflexe Zápisníku zmizelého.

Zápisník zmizelého. Brno, Oldřich Pazdírek bd. (asi 1936) Anonymní typografická úprava.
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na