Zapomenuté knižní poklady. Bohumil Karásek: Wolfgang Amadeus Mozart
Knížka Wolfgang Amadeus Mozart vyšla poprvé jako pátý svazek edice Hudební profily ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze v roce 1959. Její autor, Bohumil Karásek (24. 6. 1926, Praha – 15. 8. 1969, Slapská přehrada), byl poměrně kontroverzní osobností. Studoval nejprve gymnázium, pak hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy – tato studia však nedokončil. Kromě toho se po čtyři roky věnoval soukromě skladbě u Jaroslava Řídkého. Pracoval jako redaktor na ministerstvu informací, pak jako šéfredaktor Hudební matice a zástupce šéfredaktora nakladatelství Orbis. Dlouhodobě (od roku 1949 až do smrti) působil v periodiku Hudební rozhledy, kde se postupně vypracoval z redaktora až na pozici šéfredaktora. Zároveň byl nějakou dobu dramaturgem opery Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1952–1954), konal přednášky, působil v různých porotách, vystupoval s referáty na zasedáních Svazu československých skladatelů, občas se účastnil odborných muzikologických akcí.
Jeho publicistická činnost byla velmi bohatá – psal články do Kulturní politiky, Divadla, Tvorby, Práce, Obrany lidu, Večerní Prahy, hojně přispíval do Rudého práva (patřil k zastáncům kulturní politiky KSČ, což se projevovalo i v jeho vedení Hudebních rozhledů). Vyšlo mu několik publikací o Bedřichu Smetanovi a Wolfgangu Amadeu Mozartovi, hodně se věnoval problematice opery a operních inscenací (mimochodem jeden z článků Bohumila Karáska na téma české operní umění si můžete přečíst i na našem portálu zde). Jeho nedlouhý život, poznamenaný ke konci zdravotními potížemi, se uzavřel v létě roku 1969 ve vodách Slapské přehrady.
Jak jsme již zmínili, Wolfgang Amadeus Mozart patřil mezi skladatele, kterým se Bohumil Karásek ve svém díle zvlášť věnoval. Náš dnešní knižní poklad je v pořadí druhou jeho knihou o tomto hudebním tvůrci – v roce 1956 vydalo nakladatelství Orbis v rámci oslav mozartovského výročí jeho náčrt k Mozartovu životopisu. Publikace Wolfgang Amadeus Mozart obsahuje už životopis nikoliv v náčrtu, nýbrž poměrně důkladně zpracovaný. Autor v první části nazvané Člověk a doba zasazuje skladatele do historického kontextu, v dalších částech (Dětství a zrání, Mistr) podrobně líčí jeho životní cestu, rozebírá Mozartova vrcholná díla a sleduje jeho hudební směřování. Závěrečná část knihy se věnuje mistrovu hudebnímu odkazu, v Dodatcích pak čtenář nalezne poznámky, seznam literatury, seznam a rejstřík skladeb W. A. Mozarta a také užitečný rejstřík jmen.
A teď už nás čeká – jako vždycky – malá ochutnávka…
První krůčky ve světě hudby
„Do nejistého ťapkání ještě nešikovných nožek maličkého Wolfganga zaznívaly z Leopoldova cembala tóny často snad právě ještě tak nejisté. To otec učil o pět let starší Wolfgangovu sestru ‚Nannerl‘ na klavír. […] Ustával v dětském krámování a jeho smysly ocitaly se v zajetí tónů, linoucích se z nástroje. Naslouchal jim zprvu se zvědavostí, s jakou dovede jen dítě reagovat na nový silný a příjemný vjem, ale také přímo s nedětskou vytrvalostí. Brzo se projevila i přirozená dětská napodobivost. Jak mohl, přitočil se ke klavíru a sám se pokoušel rozeznít ten kouzelný předmět. Nejprve jednotlivými tóny, brzo pak vyhledával souzvuky. Měkký zvuk tercií mu zřejmě působil největší blaho. To byly Wolfgangovi tři roky. Ve čtvrtém roce života už podával neklamné důkazy vynikajícího hudebního sluchu. Otci přirozeně neušly tyto prvotní, zcela neuvědomělé snahy synkova hudebního talentu a započal je ihned pěstovat. Přehrával mu a učil ho jednoduchým skladbičkám, jichž se Wolfgang svými maličkými prstíky zmocňoval v neobyčejně krátké době a prý už s velkou rytmickou přesností a dobrým přednesem. V době mezi pátým a šestým rokem se hlásily první znaky komposičního talentu. Nestačilo mu už pouze přehrávat cizí skladbičky, ale pokoušel se také improvizovat vlastní dílka. Některá z nich Leopold Mozart zaznamenal…“
Mozart pětadvacetiletý, na cestě do nového života – do Vídně
„Jaký umělec a jaký člověk byl tehdy Mozart? Už vylíčení jeho dosavadního běhu života mnoho napovídá. V Köchelově chronologickém seznamu Mozartových skladeb má Idomeneo už číslo 366. Do Vídně tedy odjíždí pětadvacetiletý mistr, stojící na vrcholu tvůrčích sil, který má za sebou již obrovské dílo, zabírající všecky tehdejší obory hudební komposice, dílo, jež samo o sobě by už stačilo zajistit mu navždy místo v dějinách hudby. Odjíždí tam jeden z nejlepších klavíristů své doby, znamenitý improvisátor, zkušený a schopný dirigent. Umělec, který ve své době patřil vůbec k nejvzdělanějším hudebníkům. Poznal a naučil se všemu, co bylo tehdy v evropské hudbě velké a pozoruhodné, a ovládl to tak dokonale, že mohl sám v kterémkoliv současném slohu komponovat, aniž by tím podstatně utrpěla osobitost jeho umění. Také jeho povšechné vzdělání bylo pozoruhodně široké, což u hudebníků tehdejší doby bylo vzácností. Ovládal tři cizí jazyky, znal život v mnoha evropských zemích, měl velké a bohaté osobní zkušenosti jak životní, tak také umělecké, zde především v oblasti divadelní tvorby. Ve svém životě nebyl ušetřen těžkých životních zkoušek a zklamání, přitom si však podržel podivuhodný duševní jas i silnou, bytostně samozřejmou víru v kladný ideál života.“
Wolfgang Amadeus a Konstance
„První léta jejich manželství byla však jistě šťastná. U Mozartů bylo veselo, chodilo sem mnoho přátel a Wolfgang Amadeus byl štědrým a dobrým hostitelem. Pro svou paní psal žertovné písně a těšilo ho, když sama muzicírovala, ona zase mu byla partnerkou v jeho zamilované hře kulečníku, kterou hrál tak rád, že si dokonce koupil kulečník do bytu. Sedala vedle něho za dlouhých úmorných, většinou nočních hodin jeho komposiční práce a vyprávěla mu pohádky, které miloval.“
Pražané mu skutečně rozuměli aneb Mozartovy dojmy z jednoho velkého pražského plesu, jak je vylíčil v dopise příteli:
„Přihlížel jsem však s potěšením, jak všichni ti lidé radostně poskakovali při hudbě mého Figara, upravené v samé čtverylky a německé tance; – neboť všichni zde mluví jen o – Figarovi; všichni hrají, troubí, zpívají a hvízdají jen – Figara. Nikdo nechodí na jinou operu než na Figara a věčně Figara; jistě veliká čest pro mne…“
Requiem
„Jednoho dne se dostavil do Mozartova bytu neznámý muž a žádal, aby pro jeho pána napsal velkou smuteční mši – Requiem. Přinesl ihned zálohu a slíbil po dodání díla dobře zaplatit. Odmítl však prozradit jak své jméno, tak i jméno tajemného obdivovatele. Mozartova fantasie, tou dobou vzrušovaná již neodbytnými předtuchami smrti, vtělila si do postavy neznámého jakési vyjádření vyššího pokynu. Wolfgang Amadeus měl za to, že neznámý přišel, aby jej upozornil, že nastal čas napsat Requiem sám sobě. Dnes již známe skutečnost, skrývající se za touto historií. Byla velmi prostá. Hudební diletant, hrabě Franz Wallsegg, který si už dříve takto anonymně od různých skladatelů objednával jednotlivá díla, jejichž partitury opisoval a vydával za své, chtěl k uctění paměti své ženy provést nové Requiem a přitom se také blýsknout jako skladatel. Takový způsob, jímž si šlechtičtí hudební diletanti obstarávali kvalitní hudební komposice, na něž vepisovali svá jména, nebyl v této době žádnou zvláštností…“
Shodou okolností právě včera, 27. ledna, uplynulo 262 let ode dne, kdy se narodil Wolfgang Amadeus Mozart. Troufnu si optimisticky předpokládat, že i dnes, po tak dlouhé době, by nemalá část jeho „Pražanů“ dovedla zanotovat některou z jeho melodií. Možná by nebylo špatné přečíst si na oslavu narozenin tohoto nesmrtelného tvůrce něco víc o jeho životě… třeba v zajímavé knížce Bohumila Karáska.
Nashledanou příští týden v dalším dílu našeho seriálu!
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
