Zapomenuté knižní poklady. Jan Trojan: Přívětivá krajina hudby

  1. 1
  2. 2
Minulý týden jsme v našem seriálu o zapomenutých knižních pokladech nahlíželi do života hudebního skladatele Jaroslava Ježka, jak jej ve své knížce zachytil jeho přítel Václav Holzknecht. Dnes se vypravíme na pozdně letní výlet. Čeká nás exkurze do Přívětivé krajiny hudby. Cestu nám bude ukazovat nanejvýš erudovaný průvodce – Jan Trojan.
Jan Trojan (zdroj mestohudby.cz)

Autor dnešního „knižního pokladu“ Jan Trojan (1926, Brtnice – 2015, Brno) působil především jako muzikolog a kritik. Vystudoval gymnázium v Třebíči a již během středoškolských studií se stal žákem dirigenta, sbormistra a pedagoga Zdeňka Kaňáka. Ve vzdělávání pokračoval na Filozofické a Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (dějepis, hudební věda a výchova) a přitom si rozšiřoval praktické i teoretické znalosti hudby soukromým studiem u profesorů Jaroslava Kvapila a Viléma Petrželky. V padesátých letech byl mimořádným posluchačem Hudební fakulty brněnské Janáčkovy akademie múzických umění.

Po studiích a krátkém působení v semináři hudební výchovy nastoupil na místo hudebního redaktora v brněnském rozhlase. Na začátku šedesátých let se stal odborným asistentem Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Na této škole pak působil mnoho let, přednášel dějiny hudby a opery a také teorii lidové písně. Intenzivně se věnoval badatelské práci. Zajímala jej především hudební historie Moravy osmnáctého a devatenáctého století s přesahy do století dvacátého (janáčkovský výzkum – mimochodem byl také editorem řady Janáčkových děl). Usiloval o výzkum, edici i provozování takzvaných hanáckých oper (dnes už celoevropsky známý fenomén „hanatica“). Zabýval se výzkumem kantorské hudby (objevil pro svět dříve zapomenutého moravského kantora Josefa Schreiera, autora moravské vánoční mše). Výsledky své práce shrnul do více než desítky knih (například Moravská lidová píseň. Melodika a harmonika, České zpěvohry 18. století, Operní slovník věcný, Kantoři na Moravě a ve Slezsku v 17. – 19. století, Dějiny opery) a vysokoškolských skript, je také autorem téměř dvou stovek studií, množství kritik a stovky slovníkových hesel.

Kniha Přívětivá krajina hudby (vydalo ostravské nakladatelství Profil v roce 1989) je autorským výborem z fejetonů a článků Jaroslava Trojana, které vycházely především v brněnském denním tisku v rozmezí šedesátých až osmdesátých let, dále v různých regionálních časopisech a hudebním měsíčníku Opus musicum. Krátké, tematicky různorodé článečky autor původně publikoval často k určitým výročním událostem, někdy také vznikly jako jakési „odstřižky“ z autorových hudebně historických prací.

Fejetony jsou v knize rozděleny do čtyř kapitol. První s názvem Roční doby představuje hudbu jako průvodkyni člověka v „alegorii času“. Druhá kapitola (Kouzlo masek) vykresluje prostředí opery a jejího zákulisí, třetí (Cizí šlépějí) je věnována českým hudebníkům minulosti, kteří působili v cizině, a poslední, nazvaná V zákoutí domova, se, jak název napovídá, věnuje domácím námětům. Ač jsou jednotlivé texty rozsahem nevelké (což může být ostatně v dnešní uspěchané době pro čtenáře výhodou), každý z nich je podložen lety odborné práce a poskytne množství nenásilnou a čtivou formou podaných zajímavých informací. Kdybychom chtěli použít otřepané klišé, mohli bychom publikaci Jana Trojana označit za skutečný „zdroj zábavy a poučení“ pro každého milovníka hudby.

Nahlédněme teď alespoň v několika ukázkách do Trojanova pestrého hudebního kaleidoskopu.

 

Jede, jede poštovský panáček

„Vytrubování postilióna, třímajícího v rukou malý zakroucený poštovský roh nebo jak se říká poštovskou trubku, blyštící se jako zlato, náleželo k denní zvukové kulise našich měst, městeček a silnic. Nemyslete, že bylo docela snadné se na nástroj naučit hrát. Byla to celá série signálů, které adept poštovského umění musil ovládat: k příjezdu pošty, k zastavení, signály oznamující počet koní a bůhví co ještě. Poštovské signály se staly tak oblíbené, že i někteří šlechtici zatoužili mít po ruce trubače, který by oznamoval příjezd jejich urozenosti na určité místo. Tyto choutky však narážely na panovnické zákazy, neboť podobně jako u vojenských signálů mohly se záměnou signálů vzniknout nepříjemnosti.

Během času vznikla kolem postilióna a jeho rohu nenapodobitelná atmosféra. Poštovský roh, nenápadný instrument, nejmenší z čeledi rohů, se stal nejoblíbenějším ze signálních nástrojů. Jeho třepetavý hlas oznamoval příjezd pošty a byl zvukovým vyjádřením naděje na šťastnou zprávu. Poštovský roh se stal znakem cestování a vstoupil do poštovní heraldiky jako symbol jednoho z nejsympatičtějších povolání, spojujícího široko daleko po světě lidi dobré vůle.“

 

Ať se pinkl hází

„Životopisec Gustava Mahlera a autor obsáhlé práce o skladateli, v níž je shrnuta dosavadní literatura, vypráví anekdotu z umělcova dětství. Když přišel Mahler jako pětiletý chlapec s maminkou do synagogy v Jihlavě, byl ohromen rámusem, který tu panoval. Ještě větší šok však zažili všichni přítomní, když si malý špunt vynutil hlasitým výkřikem na chvíli ticho a z plna hrdla zazpíval nebo spíš zakřičel písničku, kterou ho naučila česká služka. Americký muzikolog přepisuje počátek písničky dle rukopisných pamětí skladatelovy přítelkyně slovy ‚Eits a binkel Kasi‘ nebo ‚Hrasi‘. Není třeba příliš velké vynalézavosti pamětníka, aby rozluštil text kdysi nesmírně populární odrhovačky, kterou čtenář sotva bude znát, avšak kterou cituje ještě tak seriózní autor jako je Otakar Bystřina v povídce Hanácká legenda, to se rozumí, že v regionálně zbarvené verzi:

Ať se pinkl hází
na té naší hrázi,
ať se házi lebo né,
šak nás kozel nevezne!

Může se to zdát za vlasy přitažené, ale věřte, že tahle příhoda je přímo příznačná pro další vývoj Gustava Mahlera. Velkému tvůrci vytýkali kritikové banalitu, ve skutečnosti to byl v jeho díle jen odraz doby, jak ji s neobyčejnou senzibilitou zachytil tento vnímavý hudebník…“

 

Na šalamajn pěkně hrála

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat