Zapomenuté knižní poklady. Jan Trojan: Přívětivá krajina hudby

„Ve svých teoretických pracích rozlišují filologové profesní mluvu u určité společenské skupiny zaměstnanců a slang. V oblasti hudby znamená např. slovíčko ‚kiks‘ profesní výraz pro zaškobrtnutí hráče na dechový nástroj, výraz nezbytný pro denní praxi, stručně a jednoznačně vyjadřující určitý pojem, který hudebník sděluje svému kolegovi. Naproti tomu např. výraz ‚gajgle‘ je brněnské slangové označení houslí, a těžko bychom mohli tvrdit, že jej budou používat v profesní mluvě hráči v symfonickém orchestru.

Je tu však ještě jedna skupina názvů, jež stojí na rozhraní mezi slangem a profesní mluvou a kterou bychom označili jako řeč žertovnou. Sem patří třeba, když už jsme u houslí, mírně šokující název ‚žebradlo‘.

Profesní a slangová označení pojmů z oblasti hudby často splývají, můžeme však mezi nimi rozeznat určité skupiny termínů, jež vytvářejí svébytné celky. První takovou skupinu bychom nazvali historickou. […] Dr. Miloš Štědroň, muzikolog verzírovaný v kulturní historii jako málokterý z jeho kolegů, nalezl v Dalimilově kronice kolosální výraz ‚pěsnotvorec‘, odpovídající u nás domestikovanému pojmu minnesänger. […] Zcela zvláštní, kuriózní podskupinu tvoří mezi historickými hudebními termíny výrazy, jež bychom nazvali obrozenskými novotvary. Nacházíme je u nás v hojném počtu v první polovině 19. století i v pozdější době. Vyskytují se i v oficiálním názvosloví hudebního umění, otištěném v Časopise českého muzea roku 1850 v příloze II. Nepodepsaným autorem tohoto pozoruhodného slovníčku hudebních výrazů byl vynikající lékař, profesor Univerzity Karlovy v Praze Josef Jan Čejka. Již letmým prohlédnutím hesel se setkáváme s rozkošnými novotvary ‚názvuk‘ – akcent, ‚samozpěv‘ – accentus, ‚harfovně‘ – arpeggiato, ‚způsob lámaný‘ – arpeggio, ‚ustavičný bas‘ – basso continuo, ‚dvojcis‘ – cisis […]

Kdesi na okraji houfu brusičů jazyka českého se vynořuje pozdně obrozenský páter, rajhradský literát a písničkář Václav Mikuláš Kříž. […] Názvy z hudebního světa jsou částečně ovlivněny krajovou mluvou. Tak nazývá Kříž kódu ‚dohudek‘, serenádě říká ‚hrátula‘ nebo ‚stavenko‘. Kouzelný je název pro fagot – ‚hrčoun‘; přímo neodolatelné jsou výrazy pro flétnu a pikolu, vycházející ze spisovného názvu flétna příčná – ‚příčala‘, ‚příčalka‘. […] Rozhodně se nemohl vžít Křížův název pro regenta chori – ‚sbornosta‘. Komicky zní ‚vejš‘ – alt, i když etymologicky je v podstatě docela správný.  Podobně nebyl přijatelný výraz ‚záchovna‘, jenž je otrockým překladem slova konzervatoř. Není jasné, proč nazýval rajhradský purista fortepiano ‚témuk‘. Nápěvu říkal ‚vejslov‘ nebo ‚znota‘, skladba se pyšnila označením ‚skládanice‘.“

Pokud máte chuť na konci prázdnin si ještě trochu zacestovat, směle se společně s Janem Trojanem vydejte na toulky po Přívětivé krajině hudby a určitě objevíte dosud nepoznaná zákoutí… Příští týden na shledanou nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů.

(pokračování)