Zapomenuté knižní poklady. Josef Horák: Krkonošské koledy

Máme tu Štědrý den. Adventní období – doba očekávání, příprav a těšení se chýlí ke konci a nastává vánoční čas – čas radosti, oslav, obdarovávání, čas zázraků. A jeden takový vánoční zázrak dnes máme i v našem seriálu – knižní poklad, který se snad podařilo uchránit před zapomenutím. Jedinečná sbírka krkonošských koled z pera Josefa Horáka vyšla před téměř osmdesáti lety a toto původní vydání je dnes prakticky nedostupné… Naštěstí byl před několika málo lety vydán přetisk tohoto unikátního „zpěvníku“ – a právě v něm budeme dnes listovat…

Krkonošské koledy, jak je sebral, sepsal a notami vybavil Josef Horák, vydalo nakladatelství Dauphin v Praze roku 2013. Jedná se o reprint vydání nakladatelství Josefa Krbala (Lázně Bělohrad, 1939) s výtvarným doprovodem Jaroslava Skrbka, Františka Janoty, Vladimíra Hraba a Františka Šaldy. Doprovodným slovem sbírku vybavil historik a ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec (v jeho textu se mimo jiné dozvíme, jak vypadal krkonošský advent, jak se vyráběly betlémy, co se vařilo a peklo a jak vůbec probíhaly vánoční svátky v chudých horských vesničkách – samozřejmě včetně půlnoční mše a koledování).

Autor tohoto krkonošského vánočního „zpěvníku“ Josef Horák (23. 12. 1883, Rožďalovice – 10. 6. 1968, Nymburk) byl velmi zajímavou osobností. Absolvoval Učitelský ústav v Jičíně a pak působil jako učitel na řadě míst, zejména v krkonošských obcích Jablonci nad Jizerou, Kruhu u Jilemnice a Martinicích v Krkonoších. Hudební zkušenosti sbíral na kůru v rodných Rožďalovicích, poté v Liberci, kde navštěvoval měšťanku a zpíval ve smíšeném sboru, a především pak při studiích v Jičíně. Navázal na kantorskou hudební tradici, která měla v Krkonoších hluboké kořeny (například pasecký Věnceslav Metelka či pedagog a skladatel Stanislav Mach). Zasloužil se o založení (1911) a rozmach Pěveckého sdružení učitelů krkonošských, v jehož čele pak stál až do roku 1938. Byl podle všeho vynikajícím sbormistrem a v pěvcích dokázal probudit takové nadšení, že byli ochotni na zkoušky, které se konaly střídavě v Jilemnici a v Jablonci nad Jizerou, docházet dvě až tři hodiny pěšky! Sboru se podařilo dosáhnout téměř profesionální úrovně, dokonce byl v roce 1927 pozván do Smetanovy síně pražského Obecního domu, kde sklidil ohromný úspěch (Josef Bohuslav Foerster, který také seděl v publiku, pak sboru věnoval svou Havířskou). Až do roku 1938, do počátku okupace pohraničí, kdy činnost sboru musela být ukončena, sbor uspořádal na dvě stovky vystoupení.

Kromě své činnosti ve sboru se Josef Horák věnoval také osvětové činnosti a psaní (vyšla mu například příručka Občanská výchova, nevydáno zůstalo šest sbírek povídek a postřehů z hor či sborník Rožďalovice na přelomu století). Působil v mnoha spolcích, mimo jiné také jako režisér ochotníků. Byl také amatérským etnografem, dlouhá léta sbíral koledy a zvyky. V úvodu k původnímu vydání Krkonošských koled píše, že tyto vánoční písně zaznamenával po celých 35 let svého učitelování, pročítal staré zpěvníčky, vyptával se místních a texty leckdy dával dohromady z podání dvou či tří zpěváků. Do své sbírky vybral sedmdesát koled a získal pro své dílo i ochotné ilustrátory. Proč se vůbec do zaznamenávání koled pustil? To také objasnil v úvodním textu: “Když slyším o Vánocích naše děti monotónně odříkávat ‘Koleda, koleda, Štěpáne’ – je mi vždycky smutno –  protože to je zbytek z velkého pokladu krkonošských koled, jež vyrůstaly z jedinečné poesie předvánoční doby a naplňovaly vůní svých květů srdce i duše všech krkonošských horáků. Bylo by škoda, aby s jejich dny zašly i koledy, jimž beztoho dnes už odbíjí hodina dvanáctá.”

A teď už si pojďme přečíst, co nám o tom, jak v našich nejvyšších horách kdysi probíhaly vánoční svátky, prozradí krkonošské koledy… Předtím však ještě jedna důležitá poznámka: jak už jsme zmínili na začátku, všechny koledy v Horákově sbírce jsou vybaveny notovým zápisem – což čtenářům skýtá vynikající možnost obohatit svůj vánoční pěvecký repertoár.

V chudém horském kraji byl velký problém sehnat vhodné suroviny na vánoční pečení, jak zaznamenává například tato koleda z Vysokého nad Jizerou:

“Poslala mě moje žena
a to pro mák do Bydžova,
pro kvasnice do Prahy,
neb tady byly drahý.

Pro běl jsem byl v Miletíně,
a pro tvaroh na Zebíně,
v Chomuticích u Fialy,
tam jsem byl pro křížaly.

Pro mandle a pro rozinky
musel jsem jít do Studýnky,
do Vrchlábe pro papír,
ach, to byl dlouhý špacír.

Sháněl jsem to celý týden,
přišel jsem domů v Štědrý den,
koláčů jsme napekli,
velmi jsme se ulekli.

Kvasnice byly zkažený,
koláče byly sražený,
žena zlostí skákala,
lopatou mě flákala.

Pak popadla jest vidlice,
šťouchala mě převelice,
co jsem ubohý zkusil,
z domu jsem utýct musil.”

 

Krkonošští koledníci neměli právě lehký život – koleda z Benecka:

“Šel jsem na koledu
po ránu z domu,
děvečka mě hnala
vidlema z domu,
před dům až běžela,
na hubu upadla,
byl jsem rád tomu.

Pod domem házela
za mnou kamením,
přišel tam ňáký pes,
který byl, nevím.
Popad’ ji za sukni,
to byl tanec smutný,
až vám to povím.

Popad’ ji za sukni,
zmáchal ji všecku,
děvečka volala
zas na kuchařku.
Kuchařka běžela,
přes kámen upadla
zas na děvečku…”

 

Někteří se pak ze zoufalství při koledování uchylovali až k výhrůžkám násilím, jehož barvitý popis najdeme například v koledě z Jilemnice, známé též pod názvem Bodejž se zbrunčila bába:

“… Kde mně kolady nedají,
největší škodu poznají,
potluču hrnce,
džbány, měděnce,
/koflíky, rendlíky/
co ještě více.

Mísy, koláče potřískám,
vyskočím, sobě zavýskám,
vlezu do kamen,
uleju plamen,
/udělám pojednou,
udělám najednou/
koladě: amen.”

 

Jiní koledníci se snažili udělat dojem svými kontakty s „vyššími místy“ – koleda z Vysokého nad Jizerou:

“Vzkázal vás Ježíšek pozdravovat,
máte nám koledu hned darovat.
My jsme tam byli,
s ním jsme mluvili,
on nám to povídal, že jste pekli
sejrový, makový, že jsou pěkný.”

 

Při koledování se mohl dokonce domluvit sňatek – Z Vojtěšic:

“Přišli jsme k vám na koledu, abyste nám dali dceru. Hopsa, hejsasa, kydlum, tajdada, abyste nám dali dceru.

Jesliže nám ji nedáte, však vy jí letos nevdáte.
Dcera hned nato pravila, že by se ráda vdávala.
Pantáta honem jmenuje, že on jí třista věnuje…”

 

V krkonošských koledách ale samozřejmě nechybí vánoční poetika – Z Vysokého nad Jizerou:

“Copak je to za znamení
na obloze nebeský,
že by ony vydávaly
měsíc, hvězdy paprsky?
Vyšla hvězda od východu,
ta nám dala znamení,
že je malý Jezulátko
v Betlémě narozený.”

 

Najdeme v nich i klasickou pastýřskou tématiku – koleda ze Sklenařic:

“Pochválen buď Ježíš Kristus,
milý Matěji!
Až na věky, kam pospícháš,
bratře Ondřeji?
Já do Betléma běžím,
co se tam děje, nevím,
vrať se se mnou, prosím tebe,
něco ti povím.

Naši hoši večer pásli
blízko Betléma,
velká jasnost o půlnoci
jako den byla;
andělský zpěv slyšeli,
do Betléma běželi,
že se narodil Kristus Pán,
pravdu mluvili.”

 

Jiné líčí shánění darů pro malého Ježíška – například tato koleda ze Studence:

“Starej Havlík vymazuje
ten širokej vůz,
není to žádná legrace,
k Betlému je kus.

Horák ten za ním pospíchá,
nese koš housek,
za ním jeho syn Ťukálek
perníku kousek.

Petra Kotrbova žena
kornout s cukrovím,
a co ty ostatní dají,
hned vám to povím…”

 

A na závěr tu máme vánoční přání v koledě z Dolní Dušnice (k němuž se s dovolením připojuji i já):

“Pokoj, štěstí, zdraví,
Boží požehnání
tomuto domu,
ty svátky veselý,
i tento rok celý
vinšujem šťastný.”

Příští týden na shledanou…

 

(pokračování)