Kulichy, rukavice a cukroví – to jsou rekvizity nezbytné přesně 23. června a pouze v Praze na Kampě. K tomu noty. Vše naprosto nutné pro ty, kdo se tam ten den chtějí zúčastnit nevídané a neslýchané akce. Je v ní každý rok hodně recese a trocha nostalgie, ale určitě i láska k hudbě. Půl roku po centrálních svátcích roku se tam totiž na začátku léta hraje a zpívá „Rybovka“. Přeloženo pro cizince – Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby.
Je hudebním symbolem českých Vánoc. Zazněla vůbec poprvé patrně při půlnoční bohoslužbě z 24. na 25. prosince 1796 v katolickém kostele na Starém Rožmitále. Pod brdským hřebenem, kde Jan Jakub Ryba působil ve škole a na kůru, zpívali a hráli tehdy místní muzikanti interpretačně nepříliš náročné dílo „Hej, mistře“ za autorova vedení. Pastorální nálada jesličkové vánoční hudební hry má ovšem s liturgickým latinským mešním textem společné snad jen formální členění.
„Každé provedení Rybovy České mše vánoční je pro mne vždy sváteční,“ řekl Opeře Plus dirigent Marek Štilec. Letos v jeho koncertním diáři kupodivu chybí, ale je to jen výjimka – o to víc se podle svých slov těší na její provedení příští rok. „Jsem rád, že jsem toto ikonické dílo českých Vánoc mohl dirigovat se skvělými orchestry a sbory a zůstalo tak pro mne něčím exkluzivním, svátečním!“
V jeho mysli asi nejvíce uvízlo úplně první uvedení. Bylo v Českých Budějovicích před více než deseti lety. „Cestou domů jsem se po tomto koncertě zastavil u kostelíka, ve kterém byla premiéra tohoto díla a kde na nedalekém hřbitově odpočívá i sám Jakub Jan Ryba. V naprostém tichu nočního Rožmitálu mi v hlavě ještě čerstvě zněla jeho hudba – hudba plná radosti. Radosti nad Vánoci, a možná i nad tím, že se v osudném roce 1796, kdy dílo vzniklo, Napoleonovo tažení zastavilo a strach z války mohl na chvíli opadnout,“ domnívá se Marek Štilec, který si na atmosféru té zimní noci vzpomene při každém dalším provedení Rybovky.
Českobudějovický rodák houslista Pavel Šporcl jako snad každý Čech dílo zná z každoročního poslouchání od dětství. Hrál v něm pak prý sice jen jednou, ale pamatuje si tu příležitost moc dobře. Bylo to v jižních Čechách, na kostelním kůru v pěkné zimě. Muzikanti věděli, že přijede, drželi mu místo u prvního pultu, chtěli, aby byl koncertním mistrem. „To jsem ale opravdu odmítl. Přijel jsem si s nimi jenom zahrát. Tak jsem si naopak sedl k poslednímu pultu – a bylo to moc fajn. Pěkně jsem si Rybu užil,“ usmívá se.
„S Rybovkou jsem se prvně potkala na konzervatoři a poměrně často ji zpívala, tenkrát ještě altový part. Dokonce jsem ji natočila na CD s Oldřichem Vlčkem a s Virtuosi di Praga,“ vzpomíná Pavla Vykopalová. Později „přešla na soprán“ a v současné době Rybovku podle svého vyjádření zpívá velmi málo.
„Jsem nenormální varhaník. Rybovku mám moc rád, jen času na ni se nedostává,“ přiznává další z oslovených Pavel Svoboda. Před rokem ji hrál s Liborem Peškem a Českým národním symfonickým orchestrem v Rudolfinu na benefičním koncertě pro svatovítské varhany. Pointa je zábavná: „Ke koncertu jsem dělal rozhovor do rozhlasu a moderátora jsem v přímém přenosu naprosto šokoval, že ji ten rok hraji jen jednou a navíc po asi deseti letech…“
Malá anketní otázka Opery Plus, týkající se Rybovy České mše vánoční, směřovala i k cembalistce Barbaře Marii Willi, která sice už dlouhá léta žije a pracuje v Brně, ale je Němka. „Nějakým omylem osudu jsem se s Rybovou mší setkala až teprve minulý rok v kostele v Jaroměřicích,“ odpověděla. „Je kouzelná a myslím si, že je výbornou vizitkou pro vysokou úroveň hudební gramotnosti. Jenže tradice není samozřejmostí. Musíme vlastním příkladem zabrat, aby se naše děti dívaly do not místo do mobilu…,“ zdůraznila.
Pak jsou u nás samozřejmě desítky a stovky hudebníků, kteří by na podobnou anketu mohli letos odpovědět výčtem, jenž málem hraničí s obsesí.
Hudební historikové znají nesčetné pozdější opisy této skladby, dokládající její oblíbenost na venkovských chrámových kůrech. Renesance „Rybovky“ pokračuje v kostelích a v koncertních sálech dodnes, a to už od prvního vydání skladby tiskem v roce 1930. Je to přitom jen jedno z mnoha vánočních děl v odkazu vzdělaného pokrokového učitele a hudebníka, který čítá na 1.500 opusů.
Na Boží hod odpoledne se přátelé muzikanti scházejí k provedení – a četní další lidé k poslouchání – Rybovy mše v kostele, kterému se říká Pražské Jezulátko. Bývá to benefiční koncert. Bývají tam současní i bývalí členové Besharmonie, zpěváci ze sboru Sanguis novus či z pěveckého sboru ČVUT a mnozí další. Pod taktovkou Ladislava Ciglera hraje Filharmonie mladých Praha „a přátelé“.
„Na škole jsem viděl, jak spousta kolegů zpívá tuto mši v adventní době třeba dvacetkrát, a rozhodl jsem se, že si z ní neudělám rutinu. Jakmile jsem si mohl dovolit vybírat si z nabídek, zvolil jsem právě tenhle koncert – má krásnou atmosféru, představuje pro mě sváteční záležitost a každý rok se na něj těším,“ říká basbarytonista, který je už tradičně dlouhá léta každým rokem jedním ze čtyř sólistů, Adam Plachetka.
Ale vraťme se na Kampu, mimochodem od Jezulátka je to pár kroků. Nebylo by divné, kdyby se tam Rybovka hrála a zpívala jen v červnu…? Zaznívá tam samozřejmě každoročně i ve vánoční době. Odpoledne 23. prosince. Jediné, co je předem připravené, je dirigent, varhaník a sólisté. Obsazení vlastního orchestru a velkého sboru je jen a jen na široké veřejnosti. Ale ano, určitě se sejdou nějací lidé, kteří vytvoří základ orchestru. Sbor asi také má nějaké společné jádro, ale vše se nakonec rozroste docela neplánovaně a nekoordinovaně. Zpívají lidé vyklánějící se z oken. Zpívají mnozí, kteří si to prostě cíleně nenechají ujít, ale nutně se třeba ani s nikým z účinkujících neznají a nic si s nikým předem nedomlouvali. A zpívají náhodní kolemjdoucí. Den před Štědrým dnem.
Poté půl roku po Štědrém dnu znovu. Včetně rekvizit, které mají připomínat zimu. Je to hudba, která je milována a kterou všichni znají. Existuje ještě nějaký průkaznější znak toho, že Rybova Česká mše vánoční za dvě staletí vlastně zcela zlidověla?
P. S.: Rybovka na Hlaváku, to je další podobný projekt. (Pro cizince přeloženo – Rybova Česká mše vánoční na pražském hlavním nádraží.) Jen s tím rozdílem, že nemá dvojče v červnu.
