Zapomenuté knižní poklady. Julie Brožová Malá: Hořící proud

Je tu první lednová neděle a s ní také první díl Zapomenutých knižních pokladů v novém roce 2018. V tomto pokračování našeho seriálu nás čeká román – ovšem bude to „román o životním příběhu, který byl skutečně prožit“, fascinující vyprávění o české pěvkyni Kateřině Podhorské Kometové.

Román Hořící proud vydalo Státní hudební vydavatelství v Praze v roce 1967. Napsala jej Julie Brožová Malá (2. června 1883, Kladno – 16. února 1971, Praha), spisovatelka a překladatelka z ruštiny a němčiny. Po studiích pracovala jako úřednice v pražské tiskárně Andrease Hasse, ale od roku 1911 se začala věnovat hlavně literatuře a spolupráci s novinami (zvláště České slovo). Psala dívčí romány, hry pro mládež i pohádky. Za velmi zdařilý byl považován její román o barytonistovi Josefu Lvovi, představiteli nejen smetanovských postav, nazvaný Hořké víno (1946, Eduard Weinfurter), který později přepracovala pro mládež – tato verze vyšla pod názvem Cesta za slávou (1955, Státní nakladatelství dětské knihy). Julie Brožová také překládala dětskou literaturu z ruštiny a němčiny (je například autorkou původního překladu známého pohádkového souboru Krása nesmírná, který vyšel v padesátých letech).

Ve své knize Hořící proud zpracovala Julie Brožová Malá příběh „zpěvačky německého divadla a české vlastenky“ Kateřiny Kometové, provdané Podhorské (8. listopadu 1807, Praha – 28. listopadu 1889, Praha). Tato sopranistka působila především ve Stavovském divadle. Velký umělecký talent se u ní projevoval už od dětství, kdy jako sirotek vyrůstala u chudých příbuzných. Naštěstí se jí záhy ujala její teta, pěvkyně Tekla Batková Podleská, která pomohla usměrnit její až zázračné nadání a začala s její pěveckou výchovou. Již v devíti letech měla Kateřina Kometová svůj první koncert a v roce 1819 debutovala ve Stavovském divadle jako Nanette (Boieldieu: Červená Karkulka). O rok později ji slyšel na koncertě v Praze ředitel lipského Gewandhausu a pozval ji k hostování. V patnácti letech byla angažována do sboru a pro menší úlohy ve Stavovském divadle. Rychle se propracovala i k větším rolím, stala se primadonou českého i německého souboru a ve Stavovském divadle pak zůstala po sedmadvacet let.

Díky hlasu zcela výjimečného rozsahu (f až f3), dokonalé pěvecké technice i hereckým schopnostem zvládala velký sopránový repertoár a dokonce i některé altové úlohy. Ztvárnila například Agatu v Čarostřelci, Rosinu v Lazebníku sevillském, Donnu Annu v Donu Juanovi. Věnovala se také českým operám, zejména dílům Františka Škroupa (byla první Růženou v Dráteníkovi) a rozhodujícím způsobem se zasloužila o rozvoj české opery (mimochodem vedení Stavovského divadla Kateřině Podhorské Kometové jednu dobu zapovědělo vystupovat v českých představeních – aby se nepřetěžovala – ona si je však o několik let později vymohla zpět). Vedle divadla se Podhorská Kometová uplatňovala i jako koncertní umělkyně (ke spoluúčinkování ve svých pražských koncertech ji přizvali třeba Franz Liszt či Hector Berlioz). Její poslední českou úlohou byla role Anežky v opeře Josefa M. Wolframa Krakonoš v roce 1849. Po ukončení divadelní kariéry se věnovala pedagogické činnosti.

Julie Brožová Malá zachytila životní osudy Kateřiny Podhorské Kometové, této zajímavé postavy českých operních dějin, velmi čtivým a poutavým způsobem. Pojďme si teď přečíst alespoň několik ukázek…

Z dětství…

„Odpoledne sedla paní Batková ke klavíru a zpívala. Katynka poslouchala mnohem pobožněji než kdysi v chrámku Na slupi. Jako by strnula v napjaté pozornosti. Hudba a zpěv plnily její srdce až bolestnou krásou. Jako by běžela loukou roztančenou do duhových barev a sama byla obláčkem, který země přitiskla na své srdce.

‚Co to bylo, tetičko?‘ zeptala se, když paní skončila.

‚Mozart, Mozart, kouzelník tónů. Nikdo se mu ještě nevyrovnal v umění ani v trpkosti osudu. Pamatuj si, že to byl velký muzikant.‘

Paní obrátila list a zpívala árii dony Anny z Dona Juana.

‚Prosím tě, ještě jednou.‘

Teta zpívala znovu a s úžasem naslouchala Katynce, která zpívala s ní. Někde ještě klopýtla o slovo, ale melodie byla správná, jako by děvče zpívalo z listu.

‚Mohla bys zítra vystoupit ve Stavovském divadle,‘ žertovala paní, ale Katynka brala její slova vážně. Vždyť ona bude zpívat v divadle, ne jen mezi čtyřmi stěnami, kde ji poslouchá teta, Fróna a někdy doktor Pešek. Bude ji doprovázet ne tetin klavír, ale velká hudba orchestru, a poslouchat mnoho lidí.“

 

Poprvé ve Stavovském…

„Za kulisami Stavovského bylo hlučno. Slabé osvětlení, přebíhání personálu, hovor zpěváků a zpěvaček, všechen ten až dosud cizí svět s podivnými vůněmi i pachy Katynku hned zaujal.

‚Ty chceš být budoucí primadonou?‘ zeptal se Katynky operní tenor a štípl ji do tváře.

Přijala jeho žert jako urážku. Všichni přece vědí, že vystoupí na jevišti, a on s ní zachází jako s malou holčičkou!

Slavná Jindřiška Sontagová jako by četla její myšlenky.

‚Kdož ví, nakonec můžeš nás všechny přerůst ve slávě.  No, pojď, Katynko, máme spolu výstup.‘

Katynka zatajila dech. Hlediště bylo prázdné, černé jako propast. Jako ve snu poslouchala pokyny hubeného vlasatého člověka, jemuž se všichni ochotně podřizovali. Po svém výstupu se postavila do kulis a myslela si s lítostí, že vlastně jen statuje, a zatím chtěla zpívat. Poslouchala však pozorně zbožňovanou primadonu Sontagovou, ukládala si do paměti její gesta i způsob zpěvu.

Potom přišla premiéra, večer plný nervozity, sháňky a trémy v zákulisí. Nalíčené tváře zpěvaček a zpěváků se proměnily v masku. Za oponou šumělo hlediště, z orchestru se ozývalo ladění nástrojů. Katynka čekala s nedočkavostí na svůj výstup. V prvním okamžiku, když vstoupila na jeviště, se zarazila. Tma hlediště už nebyla prázdná a studená. Zaválo z ní teplem lidského dechu, zaleskly se oči a kukátka…“

 

První velké úspěchy…

„‚Nečekal jsem, že ta malá Kometová vyroste tak rychle na primadonu,‘ spokojeně řekl ředitel divadla kapelníkovi.

Triebensee se usmál. ‚Také se jí žádná druhá nevyrovná. Zpívá ve Figarově svatbě partii hraběnky, jindy Zuzanu a nebo rozkošného Cherubína se stejným úspěchem. Hlediště zašumí spokojeností, sotva vyjde na scénu. Slyšel jste kdy tak podivuhodný hlas? To úžasné rozpětí, sílu a přitom něhu a hebkost? Ještě nikdy jsem se nemýlil ve svém úsudku. Tentokrát je to objev nade všechno očekávání.‘“

…vrcholné období…

„Znovu se jí vracel obraz hlediště, vzrušeného obecenstva, potlesku a volání. To bylo, po čem toužila: nabírat ze studnice krásy, rozdávat z bohatství génia, čím byla sama okouzlena. To, co tvoří silné pouto mezi zpěvákem – dárcem a posluchačem – obdarovaným. Z takových večerů se bude nyní skládat smysl a štěstí jejího života.

Básníci psali sonety na jméno Kometové, na její stolek se slétaly dopisy neznámých lidí, plné nadšení a díků za její umění. Snad mnozí z nich žili těžce, ve stínu života, a ona byla světlem prozařujícím jejích všední dny. Patřila jim a jejich nadšení jí dávalo křídla, bylo hořícím proudem, jemuž se vzdávala a dala se jím okouzlena strhovat.

Přicházela pozvání význačných lidí. Mladá zpěvačka poznávala rodiny nejobětavějších českých vlastenců. Když se jednalo o obnovení českých představení, nabídla nezištně svou spolupráci. Zpívat česky bylo jí svátkem, radostí.“

 

…a trpké konce divadelní kariéry

„Ředitel Hofmann ji pozval do své kanceláře. Věděla, co to znamená. Usedla na jeho pobídku a dívala se, jak přechází rychle místností, hledaje odvahu ke svým slovům.

‚Je mi líto, že musím snížit i vaši gáži. Návštěva divadla je slabá, finanční postavení katastrofální. Nezbývá, než se podvolit poměrům, nebo odejít.‘

‚Je mi jedenačtyřicet let. Při veškeré skromnosti mohu věřit, že se vyrovnám mladým silám. Není to tak dávno, co mě Berlioz nazval nejlepší zaalpskou zpěvačkou. Byla to největší pocta, jaké se mi při účinkování na jeho koncertě mohlo dostat,‘ řekla hrdě.

‚Ano, na koncertě. Uznáte však, že Rosinku nebo Cherubína dnes dobře ztělesňovat nemůžete. Na úlohy starých a na menší role byste byla drahá síla,‘ usmál se ironicky.

‚Děkuji.‘

Hrubá narážka na její plnější tělesný zjev, na léta, ji urazila. Obětavá práce pro divadlo v jeho nejtěžší době neměla tedy cenu. Odcházela pokořena Hofmannovou bezohledností, plna hořké lítosti.“

Více o tom, jak za časů národního obrození žila a tvořila pěvecká star Stavovského divadla a česká vlastenka Kateřina Podhorská Kometová, si už musíte v románu Hořící proud přečíst sami.

Na shledanou nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů…

(pokračování)