Zapomenuté knižní poklady. Miloslav Malý: Jabkenická léta Bedřicha Smetany

Po amatérském hudebním nadšenci Cyrilu Boudovi, o jehož Hudebních záletech jsme si četli minule, přichází dnes v našem seriálu o zapomenutých knižních pokladech opět na řadu profesionál. Budeme si vyprávět o českém hudebním skladateli, od jehož úmrtí uplynulo před několika málo dny, přesně 12. května, 133 let a jehož dílo v tentýž den tradičně zahájilo nový ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Čeká nás Bedřich Smetana v knize Miloslava Malého.

Jabkenická léta Bedřicha Smetany (s podtitulem Příroda a život umělce) vydal Panton v Praze v roce 1968. Kniha je bohatě ilustrována fotografiemi jabkenické přírody z dílny národního umělce Karla Plicky. Autorem textu je Miloslav Malý (1922-1999), muzikolog, muzejní pracovník a organizátor, který se celoživotně věnoval odkazu Bedřicha Smetany. Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po absolutoriu se stal vědeckým pracovníkem a posléze i ředitelem pražského Smetanova muzea; později byl také ředitelem Muzea české hudby. O Smetanovi publikoval řadu statí, článků i knih, připravoval smetanovské pořady pro Československý rozhlas, spolupracoval na filmu Píseň česká (ke smetanovskému výročí 1954). Aktivně připravoval různé smetanovské akce (včetně festivalu Smetanova Litomyšl), byl předsedou obnoveného spolku Svatobor. Podílel se také na realizaci různých smetanovských expozic a výstav. Konal četné přednášky, při nichž vystupoval i jako zpěvák-barytonista a klavírista.

Jak název napovídá, tématem knížky je období, které skladatel prožíval v jabkenické myslivně u své dcery a zetě.

Odstěhoval se tam v podstatě z nutnosti – v roce 1874 definitivně ohluchl a musel se vzdát místa kapelníka v pražském Prozatímním divadle. Aktivní pedagogická či hudebnická činnost v jeho stavu nepřipadala v úvahu a tantiémy z oper a příjmy z vydaných skladeb byly nízké a nepravidelné, takže se Smetana ocitl ve značné finanční tísni. Zůstal sice zaměstnán jako divadelní komponista a pobíral čestnou penzi, ale jeho příjmy byly nevelké a neustále ho trápily finanční potíže. Životní náklady v Praze byly vysoké, přesídlil tedy s celou rodinou na venkov, k dceři Žofii z prvního manželství (kontakt s Prahou však nepřerušil, vedl čilou korespondenci, přijímal návštěvy a zajížděl do Prahy do divadla, kde sledoval zkoušky i představení svých oper…). V Jabkenicích pak Bedřich Smetana pobýval devět let, prakticky až do své smrti. Místní příroda ho inspirovala k tvorbě, a přestože se mu vlivem postupující choroby komponovalo stále hůř a obtížněji, dokázal v tomto svém posledním životním období složit symfonické básně Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník z cyklu Má vlast, smyčcové kvartety d moll a Z mého života, opery Hubička, Tajemství, Čertova stěna i dodatky do Dvou vdov, klavírní cykly Sny a České tance, duo pro housle a klavír Z domoviny, Večerní písně, Píseň na moři, Tři ženské sbory, Věno, Modlitbu a Naši píseň, Venkovanku, úvodní část Pražského karnevalu i neukončenou operu Viola.

 

Začtěme se nejprve do první části knihy, v níž autor poeticky laděným jazykem popisuje Smetanův život a tvorbu v lůně přírody….

„Neskutečný, ale všudypřítomný jde rychlým krokem. V ruce hůlčičku, v druhé klobouk. Lehká černá perka měkce našlapují. Tvář je zarostlá pěkně upraveným vousem. Brýle zvýrazňují oči. Potkáváme se. Jako by se ruce dotkly, jako by neurčitý dech rozvlnil vzduch kolem. Tudy chodíval často, takřka denně. Ztichlý, usměvavý, někdy i trpící. Sem a tam si v duchu taktoval a nevěděl ani, že se mu pravá ruka lehce pohupuje. Kouzelná hůlko v šeru orchestru! Je to tak dávno, cos byla jeho nejvěrnějším přítelem?

Navečer od návsi v myslivně kráčel sám a sám. Na svahu nad dědinou, nad tmavými lesy zářily červánky západu. Poslední dětský smích z nedaleké školní zahrádky letěl jabkenickým krajem. Děti ho měly rády. Ukazovaly mu své hračky, své hry. Snad proto také, že mohly křičet dosytosti. Neslyšel, jen viděl dětská ústa dokořán otevřená. Byl šťasten mládím, o němž stále snil a pro které tvořil…“

„Jabkenická léta Bedřicha Smetany jsou kouzelným časem splývání člověka s přírodou, zahleděním do dálek i pohledem zblízka na květ pampelišky, třpytivý paprsek slunce mezi stromy a nepravidelný let motýla. Dala Smetanově hudbě hodně něhy, hodně lidského tepla a nedovolila, aby skončil své dílo tragicky.“

 

Druhá část knihy nese název „O čem psal“ a obsahuje zlomky Smetanovy jabkenické korespondence. Je to smutné čtení, odráží se v něm postupná ztráta naděje na zlepšení zdravotního stavu, obavy z budoucnosti i ubývání rozumových schopností, ale zároveň také silná touha a vůle tvořit navzdory nepříznivému osudu…

Z dopisu Karlu Bendlovi (hudebnímu skladateli a sbormistru pražského Hlaholu, 24. 7. 1875):

„Uzdravení moje, je-li vůbec možné, spotřebuje dlouhého času, a jak jsem svůj stav dosud poznal, myslím, že jen čas mně zase navrátí sluch, alespoň částečně…“

 

Josefu Srbovi (hudebnímu spisovateli, jednateli Hlaholu a důvěrnému příteli, 20. 12. 1876):

„Já dokončuji teď smyčcové kvarteto, a než-li budu hotov s touto prací, nepustím se do žádné nové, protože moje choroba mně nedovoluje nepřetržitě pracovati déle než hodinku, potom musím v práci ustat, jelikož obyčejně tím silné hučení v uších povstane, a mě k pokračování práce dělá neschopným. Pracuji tedy jen po chvilkách dosti krátkých, a musím se velkého namáhání varovat.“

 

Karlu Bendlovi (20. 12. 1877):

„Co bych dal jen za malinkou chvíli, abych uslyšel okouzlující dojem orchestrální hry!!! Už je tomu tři leta, co jsem neslyšel ani tónu jediného!“

 

Josefu Srbovi (28. 11. 1880):

„Na opeře ‚Čertova stěna‘ píšu pilně. Mezi tím bych si rád zase menšími komposicemi nějaký groš, mizerný nakladatelský, vydělal. Ale čím? A kde? A také nedovedu tak jako z rukávu sypat nové hudebniny, a la Dvořák, aby přece za něco stály! Vadí mně v tom nejen hluchota, ale i jakási úcta před svatým uměním, která mně káže jen tenkrát psáti, když myšlenka za to stojí, když je dobrá, zajímavá a nevšední! A takové se arciť nerodí každý den!“

 

Josefu Srbovi (9. 12. 1882):

„Zima vládla už celé léto až po teďka v mém těle, chuť k žertovným momentům ubývala denně víc a víc… Kvartetto nové a vůbec všechno musí na pokračování čekat… Odpusťte, že Vám nemohu víc psát, neb v hlavě nejen že to hučí, ale mluví to v moc hlasech, hovoří, píská, ano zpívá celá ta směs neviditelných hlasů okolo mne.“

 

Josefu Srbovi (4. 9. 1883):

„Potřebuji rozmanitosti v životě, chci-li udržet sílu k práci.“

 

Františku Adolfu Šubertovi (spisovateli, dramatikovi a prvnímu řediteli Národního divadla v Praze, 11. 11. 1883):

„Mám malou prosbu pro mne ad personam; rád bych byl přítomen prvnímu slavnostnímu představení dne 18. listopadu. Lístky a 50 zl a 40 zl co vstupné mně nejsou možné… Snad zůstanu též na opakování Libuše po druhé a snad také po třetí. Snad se najde ňákej koutek, kde bych nikomu nevadil v divadle, ňákej, – pardon – sloup.“

 

Bez adresáta (b. d. 1884):

„Na venkově, v lese, u rybníka. Tak to bylo dobře.“

Naposledy Bedřich Smetana komponoval na konci února roku 1884. Snad právě nádherná jabkenická příroda mu celé roky dávala sílu k tomu, aby dokázal svou tvořivostí tak dlouho vzdorovat devastující chorobě… O přírodě, nezlomné síle lidského ducha a o odcházení velkého umělce si přečtete víc na stránkách našeho dnešního zapomenutého knižního pokladu – publikace Jabkenická léta Bedřicha Smetany od Miloslava Malého.

 

(pokračování)