Dva cizinci, kteří našli domov v Praze

  1. 1
  2. 2
Konec první světové války, občanská válka a neblahý vývoj politické situace v bývalé carské říší způsobily, že mnozí umělci opustili své domovy a odešli na západ. Řada z nich se usadila i v tehdy demokratickém Československu. Letos v květnu máme možnost připomenout si dvě z těchto osobností, od jejichž narození letos uplynulo sto dvacet let. Jedná se o dva muže, kteří se, každý jinak a v jiném oboru, zapsali do historie českého hudebního divadla. Tím prvním, kterého jsme si mohli připomenout 14. května, byl tanečník a choreograf Remislav Remislavský. O týden později, 21. května, to bude vynikající tenorista a hlasový pedagog, profesor Konstantin Karenin.
Remislav Remislavský, Konstantin Karenin (zdroj archiv ND Praha / foto R. Remislavského – Cetl)

Remislav Remislavský (někdy také psáno Remislavskij), vlastním jménem Szymborski, se narodil 14. května 1897 ve Varšavě, jež tehdy byla součástí carského impéria. Taneční studia absolvoval na carské akademii ve svém rodném městě, kde byl žákem výborných pedagogů Willerta a Walczaka.

Po absolutoriu v roce 1914 působil nějakou dobu v divadlech ve Varšavě, Kyjevě, gruzínském Tbilisi a také v souboru italské opery v Petrohradě. V roce 1916 podnikl koncertní turné s balerinou Tamarou Gamsarkudijou. V letech 1917–1922 byl prvním tanečníkem, choreografem a šéfem baletu v Oděse, kde jeho žákyní a jevištní partnerkou byla o sedm let mladší Jelizaveta Nikolská. Jeho životní partnerkou, s níž se brzy rozvedl, se tehdy stala operní zpěvačka Alexandra Čvanová, pozdější vynikající sólistka brněnské opery, první představitelka Emilie Marty ve Věci Makropulos.

V pražském Národním divadle se v roce 1923 uvolnilo místo šéfa choreografa a baletního mistra. Augustin Berger, který je po léta zastával, přijal nabídku newyorské Metropolitní opery, kde posléze řadu let úspěšně působil. Balet tehdy byl i v Národním divadle součástí souboru opery a její šéf Otakar Ostrčil a šéfrežisér Ferdinand Pujman, kteří chtěli prosadit do baletu moderní tendence, si jako choreografa a baletního mistra vybrali Remislava Remislavského, se kterým nastoupila do divadla i Jelizaveta Nikolská.

Baletní soubor v té době uváděl pravidelně jednak populární dětské balety, dále pak už z módy vyšlé revue typu Excelsior a dějové balety takového typu, na něž stačily síly souboru. Ostrčil a Pujman usilovali o radikální změnu, aby se jeviště Národního divadla otevřelo hudební tvorbě současných  skladatelů našich i zahraničních.

Remislav Remislavský se ve své první sezoně věnoval klasickému repertoáru. Uvedl v nové podobě Čajkovského Labutí jezero, v němž sám tančil Prince a Jelizaveta Nikolská byla Odettou, a především Spící krasavici, v níž ztvárnil roli Prince Desirée a Jelizaveta Nikolská princeznu Auroru.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – Jelizaveta Nikolská (Odetta), Remislav Remislavský (Princ) – ND Praha 1924 (zdroj archiv ND Praha)

V další sezoně nastudoval znovu tehdy mimořádně populární Bayerovu Královnu loutek, která se udržela na repertoáru celých šestnáct let, vrátil se k Šeherezádě Nikolaje Rimského-Korsakova, ale vedle toho inscenoval také prvotinu Bohuslava Martinů Istar (titulní hrdinku tančila Jelizaveta Nikolská, Remislav Remislavský jí byl partnerem v roli Tamuze) a v jeho choreografii se také poprvé (a na dlouho dobu naposledy) objevilo dílo Igora Stravinského, kterým byl jeho balet Petruška.

Po dvouleté spolupráci došlo k radikální roztržce mezi Remislavským a Nikolskou, při níž se obě strany uchylovaly k někdy dost drsným osobním výpadům. Jelizaveta Nikolská poté Národní divadlo na několik let opustila.

Remislav Remislavský pokračoval v uvádění novinek a došlo i na inscenování děl, jež nebyla psána přímo pro balet. Na scénu Národního divadla se po pár letech vrátila tehdy velmi populární Legenda o Josefu Richarda Strausse, kterou v Národním divadle uvedl už dříve Augustin Berger. Dále Remislav Remislavský nastudoval Hračkovou skřínku Gioachina Rossiniho (dnes uváděnou pod názvem Vzpoura hraček), balet Z pohádek naší babičky na hudbu Maurice Ravela, Zmatek Daria Milhauda a také další premiéry původních novinek, kterými byly Doktor Faust, jehož autorem byl dirigent Národního divadla František Škvor, a především dílo Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější?. S příznivým ohlasem se setkala premiéra polské baletní novinky Pan Twardowski autora Ludomíra Różyckého, který byl na premiéře přítomen a nešetřil chválou.

V řadě těchto inscenací měl režii Ferdinand Pujman. Nejinak tomu bylo i v představení Beethovenova Promethea, kterého dirigoval sám šéf Opery Otakar Ostrčil. Přijetí velké části těchto inscenací bylo rozporuplné. Pro milovníky starých osvědčených pořádků a zvyků byly svým charakterem, především díky hudbě, příliš moderní, pro vyznavače moderních tendencí naopak příliš staromilské.

Remislav Remislavský v žádném případě nebyl ve svých choreografiích propagátorem nových směrů. Byl zkušený rutinér, spolehlivý řemeslník, který se nejlépe cítil ve světě klasických dějových baletů a pantomimy.

Baletní mistr Remislav Remislavský s baletním souborem – pravděpodobně v roce 1926 ( zdroj archiv ND Praha)

Vedle baletních inscenací vytvořil či obnovil řadu choreografií k operním inscenacím z běžného klasického repertoáru (Aida, Carmen, Faust a Markétka a další). Byl rovněž autorem taneční složky operních novinek (Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, Ravelovo Dítě a kouzla a Weinbergerův Švanda dudák).

Existující rozpory vedly na konci sezony 1926/1927 k odchodu Remislavského z divadla. Působil potom jeden rok v pražském Varieté a v sezoně 1929/1930 v Teatro Colón v argentinském Buenos Aires. Potom se s ním diváci mohli setkat v představeních Velké operety, v létě 1933 během krátkého intermezza, v němž se na vinohradské jeviště vrátila opereta, byl choreografem inscenace Fallovy Rozvedené paní.

Po dlouhá léta se věnoval pedagogické činnosti ve své taneční škole, kterou vedl se svou druhou manželkou, tanečnicí Irmou Stomeovou.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat