Zapomenuté knižní poklady. Miloslav Pospíšil: Marie Podvalová – Hvězda opery

Před týdnem jsme si v knize Emanuela Kopeckého a Viléma Pospíšila četli o slavných pěvcích a pěvkyních Národního divadla. Mezi zpěváky ze "zlaté kapličky", kterým autoři věnovali svou pozornost, byla také věhlasná dramatická sopranistka Marie Podvalová. A právě této slavné představitelce kněžny Libuše věnujeme dnešní díl Zapomenutých knižních pokladů.

Knihu Marie Podvalová – Hvězda opery vydalo v roce 2000 nakladatelství Brána v Praze. Jejím autorem je Miloslav Pospíšil (narozen 1947), operní dramaturg, profesor zpěvu a hudební publicista, který se opeře a pěveckým osobnostem věnoval i ve svých dalších knihách, například Veliké srdce Ema Destinnová (1980), Ema Destinnová: česká pěvecká legenda (2008), Z operního Olympu – Pěvecké legendy dvacátého století (2009) či letos v létě vydaná publikace Příběhy slavných oper – Od Mozarta k Janáčkovi (2017).

Monografie Marie Podvalová – Hvězda opery je zpracována skutečně důkladně a vyčerpávajícím způsobem. Obdivovatelé pěveckého umění Marie Podvalové v knize najdou nejprve předmluvu – emotivní svědectví o osobnosti sopranistky, nazvané Lidská krása, šlechetnost, talent, práce (autor se s Marií Podvalovou osobně znal, dokonce přátelil). Po krátkém úvodu následuje kapitola s názvem Opera Národního divadla v éře Václava Talicha – tato éra a spolupráce s Václavem Talichem byla totiž pro další umělecký vývoj Marie Podvalové klíčová. Další – a rozsahem největší – kapitola pojednává o umělecké dráze a jevištní tvorbě Marie Podvalové. Po zhodnocení uměleckého a pěveckého typu sopranistky pak následuje podrobný přehled operního repertoáru Marie Podvalové, její diskografie, rozhlasových nahrávek, soupis vystoupení s Českou filharmonií a televizních a filmových programů, v nichž se Marie Podvalová objevila, dále soupis repertoáru Národního divadla v období působení profesora Václava Talicha, chronologický přehled jevištní tvorby Marie Podvalové v umělecké produkci operního souboru Národního divadla v Praze v letech 1945–1972, souborný přehled jednotlivých vystoupení Marie Podvalové na scénách Národního divadla v letech 1937–1972 a konečně bibliografie a poznámky. Kniha je vybavena černobílou fotografickou přílohou, obsahující řadu divadelních snímků, které ze svého osobního archivu dala autorovi k dispozici sama umělkyně.

Sepisovat na tomto místě životopisný přehled Marie Podvalové (5. září 1909, Praha – 16. května 1992, Praha) by bylo nejspíš „nošením sov do Athén“ – vždyť sám autor monografie napsal před několika lety pro Operu Plus na toto téma pěkný článek, na který zde odkazuji (článek najdete zde). Místo toho si raději rovnou přečtěme několik ukázek z knížky, v nichž sopranistka vzpomíná na své začátky a pěveckou kariéru…

 

Od dětství stála na prknech, jež znamenají svět…

„Byli jsme divadlem posedlí. Moje starší sestra Anna hrála už jako šestnáctiletá s místními ochotníky Babičku v Jiráskově Lucerně a pak už jsme se všichni postupně pouštěli na prkna, jež znamenají svět. Já začala recitacemi už ve třech letech, pak jsem hrála s dětmi ve škole, desetiletá jsem hrála jako největší z děvčat Honzu v Princezně pampelišce, pak Vílu v pohádce Elišky Krásnohorské Medvěd a víla, a od patnácti let s dospělými, kde jsem hrála v operetě Kráska ze Šumavy. Tehdy se tam lidé v Polabí hodně sdružovali, ať už to byly národní poutě na Říp nebo ke sv. Vojtěchu, či nějaká sokolská cvičení. […] Dvakrát týdně jsme zkoušeli nějakou novou divadelní hru, sami si stavěli jeviště, která nám ‚U Fabiánů‘ vždy rozbourali, když byla nějaká taneční zábava. Byly to krásné časy, měli jsme vděčné obecenstvo a sál byl vždy přeplněn. Mezi četnými hrami jsme provozovali také Preissové Její pastorkyňu, ovšem tenkrát jsem hrávala Jenůfu.“

 

Libuše s Václavem Talichem

„Talich dovedl u tak mladé pěvkyně, jakou jsem tehdy byla, odhadnout schopnosti a předpoklady k této velké roli. Studovala jsem ji ve dnech předmnichovského politického napětí. Václav Talich, který byl zapáleným národovcem, připravoval tuto Smetanovu slavnostní operu jako důrazné umělecké gesto naší první scény, které mělo v nejtěžších chvílích připomenout národu jeho svébytnost a historickou nedotknutelnost jeho kulturní a politické existence. Profesor Talich tehdy vkládal do studia Libuše své nejopravdovější zaujetí pro národní myšlenku, svůj nejniternější vlastenecký cit a přesvědčení i svou vřelou lásku k národu, v jehož prvním kulturním stánku působil. Tím více zapaloval i nás, kteří jsme s ním toto velké Smetanovo dílo připravovali k uvedení na scénu. V Talichových intencích jsem tehdy vystoupila na scénu Národního divadla i já, ve své první velké roli – kněžny Libuše. Poprvé se tak stalo 18. května 1938 a toto pro mne tak významné datum slavné a s napětím očekávané premiéry si budu pamatovat do smrti… […]

Libuše se stala mým osudem, mou láskou, starostí i blahem. Zpívala jsem ji v nejtěžších chvílích našeho národa. Při proroctví jsem hořela touhou vlít svými slovy i tóny víru a sílu do srdcí svých posluchačů, dokud ji němečtí uchvatitelé nezakázali… Každá role je pro nás pěvce svým způsobem naším dítětem – Libuše však byla přec jen mým dítětem nejmilovanějším.“

 

Naprosté ponoření se do role

„Nová role se mne zmocní rázem velmi silně. Nejraději bych seděla celý den u klavíru, abych ji dokonale poznala, abych pochopila lidskou krásu postavy i slovní obsah a výraz. Pak mne pronikne celou tak, že chodím po ulici, tiše si ji zpívám, v každém pohybu cítím její rytmus, diriguji si některé zajímavé pasáže, jsem jí cele omámena. Nespím, jedna melodie mi proudí v hlavě za druhou, vidím před sebou různé situace, v nichž má role probíhá, cítím se povznášena k nebesům a zas se mi hrdlo stahuje slzami. Při korepetici nastává zdánlivé uklidnění, je tu živý pracovní úkol, nutnost sebekázně a vyrovnání, ale pojednou přichází vzrušený stav znovu. Je jiný, plný radosti, štěstí, stupňuje se – zpívám někdy jako v opojení či v transu.“

 

A na závěr ještě jedna perlička z autorovy předmluvy – Marie Podvalová jako doslova „silná“ umělecká osobnost:

„Uměla však být i velmi odvážná a pohotová, jak připomíná skutečná událost, když ji kdysi garderobiérka omylem zamkla v šatně s úmyslem, aby ji před výstupem nikdo nerušil. Šárčin výstup v nočním lese se však neodvratitelně blížil, inspicient stále neklidněji volal na scénu, ale pěvkyně se nemohla dostat ze zamčené šatny. V nejvyšší tísni, když už hrozilo přerušení představení, popadla kliku u dveří, vzepřela se celým tělem a silným trhnutím vytrhla těžké dveře z veřejí. Na scénu doběhla v poslední vteřině…“

 

Ještě mnohem více se o této fascinující umělkyni a „poslední Libuši, které tento národ naslouchal s mrazením v zádech“ dočtete v našem dnešním „knižním pokladu“ – Marie Podvalová – Hvězda opery od Miloše Pospíšila.

Na shledanou za týden, v příštím pokračování seriálu o zapomenutých a polozapomenutých klenotech hudební literatury…

(pokračování)