Zapomenuté knižní poklady. Přemysl Pražák: Malá preludia

Minulý týden jsme v našem seriálu o zapomenutých knižních pokladech četli smutné, ale zároveň silné svědectví o tom, jak trávil své poslední roky v jabkenické myslivně skladatel Bedřich Smetana – obklopen svými nejbližšími i nádhernou, inspirativní přírodou tvořil úžasná hudební díla, a přitom věděl, že jejich tóny sám nikdy neuslyší… I dnešní díl věnujeme hudebním tvůrcům, ovšem tentokrát na opačném konci jejich životní dráhy – Malá preludia Přemysla Pražáka nám prozradí, jaké bylo dětství a mládí slavných skladatelů.

Knihu Malá preludia (respektive knihy, protože vyšly postupně dvě části) vydal pražský Supraphon v roce 1969 (a 1972; později toto dílo vyšlo ještě jednou, v roce 1981), obě části zdobí ilustrace Evy Vlasákové. Autorem byl JUDr. Přemysl Pražák (1908-1966), hudební redaktor, kritik a spisovatel. Vystudoval zároveň práva i literární historii a učil se hrát na klavír a hudební teorii u skladatele Jaroslava Křičky. Působil jako referent časopisu Naše doba (1939-1949), pro pražské Národní divadlo psal programy k představením. Od roku 1945 pracoval také jako hudební referent pořadu Československého rozhlasu s názvem Kulturní hlídka. Nějakou dobu též vedl redakci hudebního časopisu Zprávy Bertramky. Je znám jako autor monografií významných skladatelů (Beethoven, Smetana, Foerster). V knize Malá preludia „sebral literaturou prověřená fakta a poutavým způsobem vypráví něco o rodu slavných skladatelů, jejich dětských létech i prvních krocích k hudbě. Mladé oblíbence Múzy a adepty slávy opouští hned poté, co dovršují svá léta učňovská, okusí prvních ovací i prvních zklamání a stanou na počátku tvrdé a neúprosné cesty realizace svých tvůrčích snů“ – jak praví záložka.

Jací tedy byli a co dělali (nebo dokonce prováděli) hudební velikáni, když byli ještě malí?

Wolfgang Amadeus Mozart, zázračné dítě, citlivý a vnímavý hoch, který každý večer před spaním svému tatínkovi zpíval variace na starou nizozemskou píseň a líbal ho na špičku nosu, byl také inteligentním a vtipným pozorovatelem. V jednom z dopisů z Itálie, kam jezdil se svým otcem, vylíčil své sestře tuto napínavou příhodu:

„Víš již o té historii, která se zde stala? Povím ti ji tedy. Vyšli jsme od hraběte Firmiana a zamířili domů, a když jsme přišli do naší ulice, otevřeli jsme domovní dveře, a co myslíš, že se nám nestalo? – Vešli jsme dovnitř!“

V dalším „italském“ dopise sestře popisuje své setkání se svatým mužem:

„Máme tu čest stýkat se zde s jakýmsi dominikánem, o kterém se říká, že je svatý. Já tomu ale dvakrát nevěřím, neboť pije k snídani často šálek čokolády a hned nato řádnou sklenku silného španělského vína; sám jsem měl čest obědvat jednou s tímto světcem. Notně si přihýbal a nakonec vypil naráz plnou sklenici silného vína, snědl dva velké řezy melounu, broskve, hrušky, pět šálků kávy, vrchovatý talíř zákusků, dva plné talíře mléka s citronem. Konečně, ať už si jen dá, ale stejně nevěřím, že je svatý, protože je toho trochu moc – a právě tak vydatně odpoledne svačí…“

Carl Maria von Weber naproti tomu dojmem zázračného dítěte rozhodně nepůsobil. Často stonal a kvůli nemocné pravé noze začal chodit až ve čtyřech letech. Jeho první kroky do světa hudby nebyly příliš nadějné…

„Starší bratr, který ho začal učit hře na klavír, byl přímo zoufalý z té naprosté neschopnosti a nezájmu. Marně ho povzbuzoval po dobrém, bez výsledku se ho snažil přimět k větší pozornosti a píli hubováním i bitím smyčcem přes prsty. Nešlo to a nešlo, a jednoho dne zoufalý učitel sepjal nad tím hudebním nepovedencem bezmocně ruce a zvolal: ‚Karle, můžeš být vším na světě, ale hudebník z tebe nebude nikdy!‘“

Fryderyk Chopin zase disponoval nejen hudebním talentem – táhlo ho to také k novinařině a během svých prázdninových pobytů na vsi vyráběl a rodičům zasílal takzvaného Szafarského kurýra. Co se v něm psalo?

„Pan Pichon [míněno Chopin] zakouší velká protivenství od komárů, kterých zastal v Szafarně převelice mnoho. Koušou ho, jak mohou, ale dobře, že ne do nosu, jinak by jej měl ještě větší, než má.“

V jiném čísle Chopin referoval o onemocnění místní krávy:

„Kráva se tak těžce roznemohla, až se z toho pase v parku,“ hlásí první zpráva. – „Kráva už je daleko zdravější a nikdo nepochybuje o jejím úspěšném uzdravení,“ oznamuje čtenářům další číslo. A v třetím se jim sděluje: „Krávě se vede nesrovnatelně lépe, přijímá již návštěvy a zanedlouho je snad i sama bude oplácet.“

I Johannes Brahms kromě hudby miloval literaturu – vášnivě rád četl (a zvládal to dokonce i při hře na klavír, to když jej otec vodil po hospodách, aby svou hudební produkcí za peníze obveseloval místní štamgasty).

„Zdálo by se, že Brahms byl nejprve chlapec a potom mladík strašně vážný, který se staral jen o četbu a o hudbu, a na nic jiného neměl čas. Nebylo tomu tak. I on měl někdy docela klukovské nápady a bez rozpaků je uskutečňoval. Tak mu například nějakou dobu dělalo velkou legraci, když zazvonil u dveří některé z hamburských vil a s nejvážnější tváří se ptal, zda tam bydlí a je doma některý z dávno už mrtvých velkých skladatelů nebo spisovatelů. Zvláště na Händela se rád ptával a tuze se v duchu smál, když mu vysvětlovali, že se asi zmýlil v čísle, a doporučovali, aby se na toho pána pozeptal v sousedství…“

V Malých preludiích najdeme i české hudební skladatele. Třeba Antonína Dvořáka a jeho vyprávění o tom, jak se učil na řezníka:

„Chodil jsem s otcem kupovat všelijaký ten boží dobyteček, a když mi otec svěřil některý kus, jenž mi ve své bujnosti buď utekl, nebo mne bez dlouhých okolků vtáhl do rybníka, nebyla to situace právě záviděníhodná. Ale všecky takové strasti mladého života mi oslazovala hudba, anděl můj strážný.“

Z líčení Leoše Janáčka se zase dozvídáme, jak za pobytu v brněnském klášteře jednou dostal chuť na jablka…

„Když jsme šli za poledne pro vodu, obhlédli jsme si obsypané stromy. Nahmataly se teď za pozdní noci těžko: praštělo to, padalo. ‚Zloději!‘ křičí páter Alip ze svého okna v prvém poschodí. My skoky přes ploty, a chodbou jen uniknout. Na křižovatce stojí se svíčkou planoucí, vysoko zdviženou, náš – regens Pavel Křížkovský! Jak jsme ho nevolky minuli po jednom, tak se na nás odehrávala moll stupnice. Za pár jablek v kapse – moll stupnice ve všech oktávách. Mne to plesklo po líci nejvyšší oktávou.“

Poslední dnešní ukázka nám prozradí, jak se Josefu Sukovi líbilo ve škole (v Křečovicích, učitelem mu byl jeho otec), jak si také zkusil „zaučitelovat“ a jak neslavně to dopadlo:

„Děvčátka ve škole nikdy rákosku nepoznala. Největší trest pro ně byl, když dívka musela z lavice ven. A co bylo pro to pláče. My kluci jsme závistně říkali: ‚Nu, to je rámusu kvůli chvilce stání – a my mlčíme, i když někdy zavládne rákoska.‘ Když se otec někdy musel na hodinu vzdálit ze školy, tak někdo z hochů školu hlídal. Byla jednou též řada na mně v tom hlídání. Měl jsem hlídat, ale zahrál jsem si na pana učitele. Vyvolával jsem k radosti kluků jen dívky a za půl hodiny klečelo asi dvacet dívek kolem stupínku. V tom se vrací tatínek a dívá se na tu spoustu. Trochu se usmál a řekl: ‚Do lavic, dívky! Ty, Suku, jsi nějaký přísný pan učitel‘; a pak mi dal pohlavek a bylo po mé učitelské slávě.“

Na další příhody a historky z dětství a mládí slavných skladatelů nám už nezbývá prostor, chcete-li se tedy dočíst třeba o zážitcích Johanna Sebastiana Bacha, Josepha Haydna, Hectora Berlioze, Franze Liszta, Richarda Wagnera, Bedřicha Smetany, Petra Iljiče Čajkovského a mnoha dalších, určitě sáhněte po Malých preludiích Přemysla Pražáka (ostatně to může být i vhodná četba k uctění Mezinárodního dne dětí, který nás čeká v příštím týdnu).

Těším se na shledanou u dalšího dílu zapomenutých knižních pokladů.