Způsob, jak Vilde Frang dovede modulovat tón i v rámci jednoto tahu smyčce, jak intonačně dokonale souzní s temperovaným laděním klavíru a vzápětí v unisonu s violoncellem, je unikátní. Oblouk hudební fráze dovede rozkrýt zcela neokázale. Nikdy násilně nedominuje a její hra není okázalá. Stejně tak violoncellista Nicolas Altstaedt svým kulatým tónem, vyrovnaným ve všech polohách, dává svoje umění do služeb vrcholné komorní hudby. Fenomenální kontrola zvuku a absolutní dokonalost u všech partnerů dává zákonitě posluchači zapomenout na obtíže, které náročné party na interprety kladou. Včera bylo vše ve službách hudby.
Obsahovou hloubku obou monumentálních děl Johannese Brahmse a Antonína Dvořáka dovedou očarovat bohatým rejstříkem akcentů, úhozů a dynamických odstínů. Umějí navíc, i přes velkou příbuznost světů obou skladatelů, zcela slyšitelně odlišit jejich formální a zvukové zvláštnosti. I když Dvořákovo Trio č. 3 f moll bývá označeno za „nejbrahmsovštější“, rozkrylo v interpretaci umělců Dvořákův svět rusalek, měsíčního svitu i odlišnost hloubky skladatelovy hudební osobnosti. Interpreti dovedli podtrhnout všechny barvy a rytmické jemnosti. Ve volné větě byla rostoucí melodie houslí téměř strašidelnou labutí písní, a i když nebyl Furiant tak divoký a ohnivý, taneční charakter závěrečného finále byl naplněn.
Uprostřed programu zařazená Sonáta pro klavír Gideona Kleina ukázala další tvář vrcholného mistrovství Alexandera Lonquiche. Je to dílo mimořádně náročné a vzpomínám, jak před lety, kdy bylo povinnou skladbou pražskojarní soutěže, se s ním soutěžící často velmi neúspěšně potýkali. Ti, kteří nebyli na umělcově klavírním nokturnu (recenzi jsme přinesli zde), slyšeli naprostou technickou a výrazovou dokonalost již v úvodní větě, kde Allegro noc fuoco vyznělo jako letící oheň. Adagio, které začíná velmi pomalu, dospělo díky změnám temp a výbuchům extrémní dynamiky s naprostou samozřejmostí ke svému vrcholu. Allegro vivace, poslední věta tohoto téměř jedenáctiminutového díla, byla šťastným tancem typickým pro třetí větu sonátového cyklu. Škoda, že skladatel již zvažovanou závěrečnou větu nemohl dokončit.
Na závěr bych se rád umělcům omluvil za „turistické publikum“ tleskající po každé větě. Jeden z nejzávažnějších a nejpozoruhodnějších výkladů Dvořáka a Brahmse byl tak permanentně narušován. Kdy už konečně pořadatelé dají do programu nebo i na pódium zákazové piktogramy, že se kašle a kýchá do kapesníků, že se netleská po jednotlivých větách, že má být vypnutý telefon a že se nečtou během koncertu SMS zprávy?
Hodnocení autora recenze: 100%
Pražské jaro 2017
Alexander Lonquich, Vilde Frang & Nicolas Altstaedt
Alexander Lonquich (klavír)
Vilde Frang (housle)
Nicolas Altstaedt (violoncello)
26. května 2017 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
program:
Johannes Brahms: Klavírní trio C dur op. 87
Gideon Klein: Klavírní sonáta
Antonín Dvořák: Klavírní trio f moll, op. 65
