Zapomenuté knižní poklady. Přemysl Pražák: Vítězslava Kaprálová
Vítězslava Kaprálová (1915-1940), mimořádně talentovaná česká skladatelka a dirigentka, jejíž sté výročí narození jsme si nedávno připomínali, se dožila pouhých pětadvaceti let, přesto se stačila nesmazatelně zapsat do dějin české hudby. Pocházela z hudební rodiny a už od dětství bylo zjevné její velké nadání. Studovala mimo jiné u Vítězslava Nováka a Václava Talicha, jejím mentorem (a posléze blízkým přítelem) byl také Bohuslav Martinů. Složila na padesát skladeb (klavírních, komorních, orchestrálních i vokálních), její díla se hrála v Praze, Brně, Paříži i Londýně (kde také řídila orchestr BBC). Další informace o jejím životě a díle si můžete přečíst též v článku, který v roce 2015 u příležitosti nedožitých stých narozenin Kaprálové přinesla Opera Plus (najdete zde).
Publikaci Vítězslava Kaprálová: Studie a vzpomínky vydala Hudební matice Umělecké besedy v Praze v roce 1949 (tedy pouhých devět let po skladatelčině smrti). Autorem byl Přemysl Pražák (1908-1966), hudební redaktor, kritik a spisovatel. V našem seriálu jsme se s ním již jednou setkali – věnovali jsme se jeho knize Malá preludia, která vypráví o dětství a mládí známých skladatelů (najdete zde, stejně jako podrobnější životopisné údaje o Přemyslu Pražákovi).
Sborník s názvem Vítězslava Kaprálová se skládá ze tří částí. Na první, nazvané Život a dílo, se autorsky podíleli Přemysl Pražák (životopisná kapitolka Cesta životem), Otakar Šourek, který zhodnotil skladatelčinu orchestrální a komorní tvorbu a Ludvík Kundera (kapitola Klavírní a vokální dílo). Ve druhé části knihy nám autor zprostředkoval vzpomínky blízkých, přátel a spolupracovníků „Vitky“ Kaprálové a v části třetí a poslední najdeme seznam jejích skladeb.
Pojďme teď už nahlédnout do stránek našeho dnešního knižního pokladu, abychom zjistili, jak na „Vitulku“ Kaprálovou vzpomínali její blízcí…
Matka:
„Svým veselím, rozzářeností, jasem a živostí připoutávala pozornost každého již od dob svého dětství. Říkali jsme jí proto ‚sluníčko‘. Ráno i večer si dávala vykládat pohádky a poslouchala je s otevřenou pusinkou, ani nedutala. Od 3 let poslouchala nejraději národní písně z Malátova pokladu, které jsem jí hrávala a zpívala s doprovodem klavíru. A když se tatínek vrátil z fronty na dovolenou, uměla několik písniček již Vitulka sama, takže ji doprovázel sám na klavír. Později sama chodila ke klavíru a snažila se některé písničky vyťukat jedním prstem. […] Když se vrátil tatínek z vojny, poslouchala jeho hru na klavír s hlavičkou nakloněnou na stranu a snažila se také sama něco zahrát. Broukala něco a hledala obdobný zvuk na klávesách. Až ji otec začal sám učit znát klávesy. V 5 letech uměla číst podle obrázků ve slabikáři a zanedlouho potom dovedla již s tatínkem hrát prvá cvičení na 4 ruce z Köhlerovy školy. […] Jako 8letá začala psát pohádky, povídky a malé básničky, ve 12 letech začala své myšlenky vyjadřovat také hudbou. Z té doby pochází její první skladbičky. Svůj první opus věnovala tomu, koho nejvíce milovala a ctila – p. presidentu T. G. Masarykovi. Obrovskou radost měla z jeho odpovědi!“
Zora M. Bártová, spolužačka:
„Jednou k nám přišel školní inspektor zrovna do hodiny zpěvu. Na kterési škole se mu předtím zalíbilo, že si žáci sami dirigují při sborovém zpěvu. Chtěl, abychom i my se o to pokusily – a zdali prý by to některá dovedla hned. Třída byla zaražena, každá z nás trnula, že ji pan inspektor k tomu úkolu vybere. Přihlásila se Vita. Bylo to úplně samozřejmé. Nevím ani, zdali ji paní učitelka vybídla, či hlásila-li se sama. Pro nás to znamenalo vysvobození. Dirigovat nemůže žádná z nás kromě Vity! Vita vystoupila na pódium, udala takt určené písně – a my jsme zpívaly za jejího vedení. Po zpěvu se pan inspektor neurčitě, jakoby blahovolně usmál, pokrčil rameny a prohodil: ‚No, je vidět, že to necvičíte!‘ Tak zněla kritika prvního vystoupení mé drahé Vity. Bylo mi v tu chvíli hrozně. Nevím, co bych byla udělala, abych odčinila účinek těch slov a toho úsměvu!“
Skladatel a houslista Miloš Sokola:
„Otevřu-li první stránky Dubnových preludií, vždy mi vyvstane před očima týž obraz. Nová ulice po dešti, čtvrtek kdysi v březnu, slunce v kalužích oslepuje oči, se střech kape tající sníh. Z Lužánek slyšet diskant kosa a do toho vesele zvoní tramvaj. Jdeme spolu z hodiny kompozice a doprovázím ji do Králova Pole. Jsme šťastni pro ten den, pro naše mládí a smějeme se, že leckterý počestný občan brněnský se za námi otáčí. Bavíme se tím, že já okázale šlápnu do každé kaluže a Vitka jde podél stěn domů přímo pod okapem. ‚To prší noty,‘ řekla mi tehdy a nastavila notám svou tvář. To byly její zamilované jarní dny, jichž sama byla doslovným převtělením. […] Vtom jde proti nám sehnutá postava jakési staré ženy. Vitka ztichla. Tyto přechody nálad byly pro ni typické. ‚Chtěla bych zemřít mladá,‘ řekla konečně po chvíli…“
Bohuslav Martinů:
„Říkali jsme jí Vitulka, a kam přišla, přinesla s sebou jaro. Byla pravé moravské děvče, vytrvalá a milá, laskavá i energická a za svými cíli šla přímo bez oklik, bez velkých rozborů, instinktivně a neústupně. Odešla od nás, aniž by jí bylo dopřáno využíti těchto vzácných vlastností v jejím oboru, komposici, aniž by jí bylo dopřáno vyžíti její touhy, přání i talent. Ztráta pro naši hudbu je větší, než si představujeme. Já to vím, protože jsem byl přítomen její umělecké formaci a většině bojů, zápasů, jimiž mladý talent prochází a musí projíti. […] Vše to jí bylo odepřeno, byla nám vyrvána na samém začátku života, a je to jedna z věcí, jež dodnes nemohu ani pochopiti, ani si vysvětliti, proč osud právě s ní hrál tuto tragédii, proč jí dal všechny tyto možnosti, vzácné a jedinečné, jen aby jí je zase vzal zpět, aniž by jí dal možnost je vyplniti.“
A vzpomínka poslední, z pera spisovatele a manžela Vítězslavy Kaprálové Jiřího Muchy:
„Vrátil jsem se k ní do malého pokojíku, kam ji přemístili ze společného sálu. Ve stropě bylo šikmé okno, kterým padalo poslední světlo dne. Vitka ležela v horečce, chvíli se mnou hovořila, vyptávala se a chtivě naslouchala každé odpovědi, kterou jsem vymýšlel se staženým hrdlem. […] Zešeřilo se, pak se dalo do jemného deště. Šumělo to a bubnovalo na šikmém okně nad námi a Vitka pozdvihla ruku. ‚Slyšíš?‘ šeptala. ‚Hudba…‘ A její ruka se pohybovala, jako by dirigovala neviditelný orchestr ťukajících kapek na šikmé noční sklo. Minuty, čtvrtě hodin, celé hodiny. Čas se posunoval, malá ruka v mojí se chvěla, slyšel jsem útržky nesrozumitelných vět a čekal v usedavém zoufalství bezmocnosti. Nezbývalo nic jiného než čekat. A to, co přicházelo, mělo být horší než čekání samo.
‚Chci domů,‘ šeptala. ‚Pusťte mne domů. Jsem již tak daleko. Proč mne všichni zdržujete?‘ To už nebylo domů do Čech, ani do lesů okolo Tří Studní. Cítil jsem, že se vzdaluje, že se trhá jedno pouto po druhém, které ji přidržovalo k tomuto světu, a zůstávala pouze láska. Držela mne oběma rukama, ale odcházela. ‚Julietta,‘ pravila a slyšela hudbu. Věděl jsem, že ji slyší. Pak se pouze její dech krátil, až ustal nadobro.“
Chcete-li se o životě a díle Vitulky Kaprálové, nadějné umělkyně, jejíž životní a uměleckou cestu předčasně ukončila zákeřná choroba, dozvědět víc, určitě v knihovně či antikvariátu zapátrejte po sborníku Přemysla Pražáka. Budu se těšit na shledanou u dalšího pokračování seriálu o zapomenutých knižních pokladech…
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
