Zapomenuté knižní poklady. Přemysl Pražák: Vítězslava Kaprálová
Vítězslava Kaprálová (1915-1940), mimořádně talentovaná česká skladatelka a dirigentka, jejíž sté výročí narození jsme si nedávno připomínali, se dožila pouhých pětadvaceti let, přesto se stačila nesmazatelně zapsat do dějin české hudby. Pocházela z hudební rodiny a už od dětství bylo zjevné její velké nadání. Studovala mimo jiné u Vítězslava Nováka a Václava Talicha, jejím mentorem (a posléze blízkým přítelem) byl také Bohuslav Martinů. Složila na padesát skladeb (klavírních, komorních, orchestrálních i vokálních), její díla se hrála v Praze, Brně, Paříži i Londýně (kde také řídila orchestr BBC). Další informace o jejím životě a díle si můžete přečíst též v článku, který v roce 2015 u příležitosti nedožitých stých narozenin Kaprálové přinesla Opera Plus (najdete zde).
Publikaci Vítězslava Kaprálová: Studie a vzpomínky vydala Hudební matice Umělecké besedy v Praze v roce 1949 (tedy pouhých devět let po skladatelčině smrti). Autorem byl Přemysl Pražák (1908-1966), hudební redaktor, kritik a spisovatel. V našem seriálu jsme se s ním již jednou setkali – věnovali jsme se jeho knize Malá preludia, která vypráví o dětství a mládí známých skladatelů (najdete zde, stejně jako podrobnější životopisné údaje o Přemyslu Pražákovi).
Sborník s názvem Vítězslava Kaprálová se skládá ze tří částí. Na první, nazvané Život a dílo, se autorsky podíleli Přemysl Pražák (životopisná kapitolka Cesta životem), Otakar Šourek, který zhodnotil skladatelčinu orchestrální a komorní tvorbu a Ludvík Kundera (kapitola Klavírní a vokální dílo). Ve druhé části knihy nám autor zprostředkoval vzpomínky blízkých, přátel a spolupracovníků „Vitky“ Kaprálové a v části třetí a poslední najdeme seznam jejích skladeb.
Pojďme teď už nahlédnout do stránek našeho dnešního knižního pokladu, abychom zjistili, jak na „Vitulku“ Kaprálovou vzpomínali její blízcí…
Matka:
„Svým veselím, rozzářeností, jasem a živostí připoutávala pozornost každého již od dob svého dětství. Říkali jsme jí proto ‚sluníčko‘. Ráno i večer si dávala vykládat pohádky a poslouchala je s otevřenou pusinkou, ani nedutala. Od 3 let poslouchala nejraději národní písně z Malátova pokladu, které jsem jí hrávala a zpívala s doprovodem klavíru. A když se tatínek vrátil z fronty na dovolenou, uměla několik písniček již Vitulka sama, takže ji doprovázel sám na klavír. Později sama chodila ke klavíru a snažila se některé písničky vyťukat jedním prstem. […] Když se vrátil tatínek z vojny, poslouchala jeho hru na klavír s hlavičkou nakloněnou na stranu a snažila se také sama něco zahrát. Broukala něco a hledala obdobný zvuk na klávesách. Až ji otec začal sám učit znát klávesy. V 5 letech uměla číst podle obrázků ve slabikáři a zanedlouho potom dovedla již s tatínkem hrát prvá cvičení na 4 ruce z Köhlerovy školy. […] Jako 8letá začala psát pohádky, povídky a malé básničky, ve 12 letech začala své myšlenky vyjadřovat také hudbou. Z té doby pochází její první skladbičky. Svůj první opus věnovala tomu, koho nejvíce milovala a ctila – p. presidentu T. G. Masarykovi. Obrovskou radost měla z jeho odpovědi!“
Zora M. Bártová, spolužačka:
„Jednou k nám přišel školní inspektor zrovna do hodiny zpěvu. Na kterési škole se mu předtím zalíbilo, že si žáci sami dirigují při sborovém zpěvu. Chtěl, abychom i my se o to pokusily – a zdali prý by to některá dovedla hned. Třída byla zaražena, každá z nás trnula, že ji pan inspektor k tomu úkolu vybere. Přihlásila se Vita. Bylo to úplně samozřejmé. Nevím ani, zdali ji paní učitelka vybídla, či hlásila-li se sama. Pro nás to znamenalo vysvobození. Dirigovat nemůže žádná z nás kromě Vity! Vita vystoupila na pódium, udala takt určené písně – a my jsme zpívaly za jejího vedení. Po zpěvu se pan inspektor neurčitě, jakoby blahovolně usmál, pokrčil rameny a prohodil: ‚No, je vidět, že to necvičíte!‘ Tak zněla kritika prvního vystoupení mé drahé Vity. Bylo mi v tu chvíli hrozně. Nevím, co bych byla udělala, abych odčinila účinek těch slov a toho úsměvu!“
Skladatel a houslista Miloš Sokola:
„Otevřu-li první stránky Dubnových preludií, vždy mi vyvstane před očima týž obraz. Nová ulice po dešti, čtvrtek kdysi v březnu, slunce v kalužích oslepuje oči, se střech kape tající sníh. Z Lužánek slyšet diskant kosa a do toho vesele zvoní tramvaj. Jdeme spolu z hodiny kompozice a doprovázím ji do Králova Pole. Jsme šťastni pro ten den, pro naše mládí a smějeme se, že leckterý počestný občan brněnský se za námi otáčí. Bavíme se tím, že já okázale šlápnu do každé kaluže a Vitka jde podél stěn domů přímo pod okapem. ‚To prší noty,‘ řekla mi tehdy a nastavila notám svou tvář. To byly její zamilované jarní dny, jichž sama byla doslovným převtělením. […] Vtom jde proti nám sehnutá postava jakési staré ženy. Vitka ztichla. Tyto přechody nálad byly pro ni typické. ‚Chtěla bych zemřít mladá,‘ řekla konečně po chvíli…“
Bohuslav Martinů:
„Říkali jsme jí Vitulka, a kam přišla, přinesla s sebou jaro. Byla pravé moravské děvče, vytrvalá a milá, laskavá i energická a za svými cíli šla přímo bez oklik, bez velkých rozborů, instinktivně a neústupně. Odešla od nás, aniž by jí bylo dopřáno využíti těchto vzácných vlastností v jejím oboru, komposici, aniž by jí bylo dopřáno vyžíti její touhy, přání i talent. Ztráta pro naši hudbu je větší, než si představujeme. Já to vím, protože jsem byl přítomen její umělecké formaci a většině bojů, zápasů, jimiž mladý talent prochází a musí projíti. […] Vše to jí bylo odepřeno, byla nám vyrvána na samém začátku života, a je to jedna z věcí, jež dodnes nemohu ani pochopiti, ani si vysvětliti, proč osud právě s ní hrál tuto tragédii, proč jí dal všechny tyto možnosti, vzácné a jedinečné, jen aby jí je zase vzal zpět, aniž by jí dal možnost je vyplniti.“
