Zapomenuté knižní poklady. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek

Protagonistka minulého dílu Zapomenutých knižních pokladů Vítězslava Kaprálová, o níž jsme si četli ve vzpomínkovém sborníku Přemysla Pražáka, měla s naším dnešním „hlavním hrdinou“ ledacos společného. Především byli oba hudebními skladateli, kteří milovali hudbu už od dětství. Žili ve stejné době a oba posléze vyhnala válka do exilu. Ani jeden z nich nedisponoval právě pevným zdravím a oba v důsledku toho bohužel předčasně opustili tento svět (mimochodem oba velmi krátce po uzavření manželství)… Dnes tedy o Jaroslavu Ježkovi s Václavem Holzknechtem.

Václav Holzknecht (1904-1988), klavírista, hudební spisovatel a pedagog (více o něm si můžete přečíst v jednom z dřívějších dílů Zapomenutých knižních pokladů, kde jsme listovali jeho monografií o Maurici Ravelovi (zde)), skladatele Jaroslava Ježka (25. září 1906 Žižkov – 1. ledna 1942 New York) osobně znal – chodili spolu na konzervatoř a až do konce Ježkova života byli přáteli, Holzknecht jako pianista hrál všechna Ježkova klavírní díla a viděl všechny premiéry Osvobozeného divadla, po odchodu Jaroslava Ježka do emigrace si dopisovali. O svém příteli skladateli psal Václav Holzknecht několikrát. Poprvé krátce po válce (1949, publikace s názvem Tak žil Jaroslav Ježek), podruhé napsal na výzvu Supraphonu obsáhlou monografii k nedožitým Ježkovým padesátinám (1957 a reedice v roce 2007, Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo).

My dnes máme před s sebou dílo třetí, útlou knížku nazvanou jednoduše Jaroslav Ježek, kterou vydalo pražské nakladatelství Horizont v roce 1982 v edici Medailóny. Podnětem ke vzniku knihy byly nedožité pětasedmdesáté Ježkovy narozeniny, autora ale také motivovala touha vyprávět o Ježkovi mladé generaci. Toto vyprávění o Ježkově životě a tvorbě doplnil v závěru přehledem životopisných dat Jaroslava Ježka a významných událostí politického a kulturního života, soupisem Ježkova díla a také užitečným terminologickým slovníčkem.

A teď už si pojďme společně přečíst několik ukázek z tohoto zajímavého a čtivého Holzknechtova díla, jímž chtěl vzdát hold svému příteli Jaroslavu Ježkovi, o kterém v úvodu napsal: „Čím větší odstup od něho mám, tím více mi roste. Už to, že vydržel tolik převratných událostí za posledních čtyřicet let a trvá, je důkazem jeho významu. V časových intervalech, v nichž jsem o Ježkovi psal, jsem ho mohl vidět pokaždé trochu, nebo i hodně jinak, ale nikdy se tak nestalo k jeho neprospěchu.“

O Ježkově zálibě v hudbě již od dětství:

„Příroda ovšem bývá natolik milosrdná, že vybavuje postižené děti [jak známo, Ježek viděl jen na jedno oko, a to pouze nepatrně, navíc byl následkem spálového onemocnění nedoslýchavý] větší odolností: nebývají si obyčejně vědomi svého stavu tak, jak jej vidí ostatní lidé, a žijí po svém v relativním klidu. Jaroslav byl jinak normální, veselý kluk, který projevoval běžné záliby dětí. Štrachal v otcově dílně a rád si hrál s knoflíky, v maminčině kuchyni vytahoval pokličky a třískal jimi o sebe, což mu působilo potěšení, zatímco ostatní snášeli produkce našeho ‚Franty rámuse‘ jen se sebezapřením. V Riegrových sadech, kam chodívali v neděli odpoledne do restaurace na bílou kávu za zvuků zahradní kapely, se chlapec vloudil pokaždé do koncertního kiosku a nehnul se odtud, dokud hráli a dokud ho rodina neodtáhla, když už byl čas k odchodu. Kapelník to trpěl a asi mu Jardův náruživý zájem lichotil. Možná, že pokličky a hudební požitky v tzv. Riegráku svědčily o zálibě pro hudbu? Ale s tou otec pro syna nepočítal. Muzikantská budoucnost se mu zdála pochybná: kdoví, jak to dopadne s levým okem.“

 

Skladatelské začátky:

„Ještě než Ježek skutečně komponoval, improvizoval na klavír a nevíme ani přesně, kdy s tím začal. Ovšem jeho improvizace nebyly obvyklé. Chtěl, aby mu posluchači udali čtyři tóny a zároveň řekli, jakou formu si přejí. Zde vlastně už komponoval na místě a v nesnadných podmínkách. Jestliže mu laik udal čtyři zcela náhodné tóny, z nichž se i při dobré vůli nedalo udělat téma pro formu, jaká z nich měla vzniknout, dostával se leckdy do ošemetné situace. Ale podobná nebezpečí ho asi bavila a znalci se divili, jak se z toho pokaždé dostal. […]

I v druhém způsobu improvizací osvědčil Ježek udivující schopnost hudebních znalostí a humoru. Předváděl lidovou píseň ‚Šla Nanynka do zelí‘ v pojetí různých skladatelů. Užil k tomu pokaždé obecných znaků, typických pro určitého autora, a docílil tím jakési autentičnosti rukopisu. Zejména si liboval v Lisztovi, kterého charakterizoval efektní technikou a patetickým koncem. Ovšem jako při improvizacích na čtyři tóny, tak i zde se ho snažili někteří posluchači nachytat na obtížných typech – chtěli Debussyho, Stravinského, Hindemitha. Ježek se tady zase mohl předvést jako neobyčejný znalec hudební literatury. Jak si ji osvojil při svém nedostatečném zraku a za materiálních podmínek tehdy ještě velmi omezených, suď bůh.“

 

Jaroslav Ježek píše Václavu Holzknechtovi z lodi cestou do Ameriky:

„… jsme právě na rozbouřeném oceáně, nevím ani které zeměpisné šířky a délky, podle zimy soudě máme za sebou Nový Founland, ale nabeton to nevím… Cítím se dobře, až na tu chůzi. Musím totiž dávat velký pozor, abych sebou někde neříz‘ a nenatlouk‘ sobě lebku. Kromě toho povyražení je tu vlastně velká otrava, protože si tu připadáš jako v kleci, a taky i proto, že jsou tu strašně protivní spolucestující…

Loď je velmi stařičká, ale čítá osm set padesát mužů posádky, takže pořádek je tu přímo vzorný. Jídla je tu hojnost, jak nikdy nepamatuju, a dokonce i znamenitého. Pak je tu ještě biograf, do kterého denně chodíme, i když jsou to špatné filmy. Tohle by byl asi celkový výsledek mé činnosti na lodi Aquitania, a jestli mi ještě někdo řekne, že je na lodi sranda, tak mu vynadám.“

 

Jak vnímal válku z amerického exilu:

„Jsem tady stále napnut nad naší válkou a není snad hodiny, abych si neposlech‘ zprávy z rádia.  Někdy jsou to pro mě báječné pocity, a jindy už mám zase vztek na celej svět. Ovšem stále ještě nejsem pesimista, jako je zde mnoho a mnoho lidí. Hlavně ti páni, co kecaj do rádia, nebo ti, co rozebírají tu válku v novinách. […] Už se mně samému opravdu zdá, že jsem se docela změnil. Nikam téměř po celé dny nechodím a sedím jen a jen doma a hraju na piáno. Hraju si proto, že nemám vlastně žádnou pořádnější práci. Bohužel ani kompozice mně za těchto dnů nechce jít nijak kupředu. Máme tady letos stále zoufalé počasí. Denně tady máme kolem devadesáti stupňů vlhka, a to prosím trvá už měsíc. Někdy si myslím, že se z toho musím zbláznit…“

 

Dirigent Heřman Adler vzpomíná na své poslední setkání s Ježkem:

„Neměl v sobě nic z onoho horlivého obchodnického nadání některých mladých skladatelů, které je tak charakteristické pro mladou generaci. Jedinkrát jsem na něm zpozoroval cosi jako radostnou reakci při podobné rozmluvě: za oné poslední návštěvy v nemocnici, kdy již sotva žil, vyprávěl jsem mu, že jsem první větu jeho nedokončeného kvarteta odevzdal členu zdejšího známého kvartetního sdružení a ten určitě slíbil, že je provede, jakmile bude dokončeno. Obvykle by byl zabručel něco lhostejného. Toho dne se pokusil obrátit ke mně hlavu a řekl: ‚Skutečně?‘ To bylo poslední slovo, které jsem od něj zaslechl. ‚Skutečně?‘ Po zklamáních a nadějích, jichž se zde jako skladatel dožil, to bylo jeho první a poslední slovo, v němž pochybnost byla zastíněna zábleskem naděje. Nesplnila se.“

 

Odcházení:

„V posledních okamžicích, kdy ještě vnímal, ho navštívil Rudolf Firkušný. ‚Na všecko kašlu,‘ řekl. ‚Chtěl bych jenom vidět mámu.‘ Brzy pak ztratil vědomí, ale pod kyslíkovou bombou ještě prožíval zkoušku v Osvobozeném divadle. Blouznil a volal jmény členy svého orchestru. Dirigoval. Zářil štěstím.“

Touto poslední vzpomínkou na Jaroslava Ježka končí i dnešní díl seriálu o zapomenutých knižních pokladech. Příště na shledanou.

(pokračování)