Zapomenuté knižní poklady. Václav Holzknecht: Maurice Ravel

  1. 1
  2. 2
V předchozí části našeho seriálu o zapomenutých knižních pokladech jsme listovali vzpomínkami Hanuše Theina na jeho milované Národní divadlo a především na pestrou společnost lidí, s nimiž se ve „zlaté kapličce“ setkával. Dnes na nás čeká kniha o skladateli, který by nám nejspíš žádné veselé příhody z uměleckého života nevyprávěl – byl totiž podle všeho poměrně nespolečenský. Maurice Ravel perem Václava Holzknechta.
Maurice Ravel – 1925 (zdroj en.wikipedia.org)

Knížka s prostým názvem Maurice Ravel vyšla v nakladatelství Supraphon v Praze v roce 1967, v edici Hudební profily. Jejím autorem byl klavírista, hudební vědec a popularizátor, kritik, dramaturg, organizátor a pedagog, jeden ze zakladatelů mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, dlouholetý ředitel pražské konzervatoře a především velice plodný hudební spisovatel a publicista Václav Holzknecht (1904-1988).

Krátce k této zajímavé osobnosti českého hudebního života dvacátého století: Holzknecht se narodil na pražském Žižkově v rodině nepříliš úspěšného obchodníka s kůžemi. Přes skrovné začátky vystudoval Václav Holzknecht práva a zároveň hru na klavír na Pražské konzervatoři. Po absolvování konzervatoře vystupoval jako klavírista a v roce 1942 se do školy vrátil – jako profesor. Zanedlouho se stal ředitelem a konzervatoř vedl až do roku 1970. Poté působil jako ředitel a následně dramaturg Opery Národního divadla. Šestnáct let také pracoval ve festivalovém výboru hudebního festivalu Pražské jaro (1957-1973), zasedal rovněž v porotách různých mezinárodních hudebních soutěží. Napsal řadu knih o hudbě a jejích interpretech a byl též oblíbeným hudebním popularizátorem v rozhlase a televizi (pořady Obrazy z dějin české hudby a Profesor Václav Holzknecht vypravuje).

Václav Holzknech (zdroj archiv ND)

Václav Holzknecht se zajímal mimo jiné i o moderní francouzskou hudbu (ostatně z francouzštiny také překládal). Knihu o Ravelovi napsal ke třicátému výročí skladatelovy smrti (my si letos v prosinci připomeneme již osmdesát let od úmrtí Maurice Ravela) a jeho záměrem přitom bylo, aby „knížka přispěla alespoň trochu k osvěžení lidsky složitého a umělecky bohatého zjevu, který na pomezí impresionismu znamená jednu ze základních hodnot moderního umění“. Velkým popudem k tomu, aby o Ravelovi psal, mu navíc byl zážitek z klavírního koncertu Svatoslava Richtera, kde hrál oba cykly Ravelových Valčíků a Zrcadel.

Holzknechtova kniha není typickým životopisem. Ravelův život sleduje hlavně a především prostřednictvím jeho díla, které Václav Holzknecht jako hudebník fundovaně rozebírá (často přidává i fragmenty notových zápisů), popisuje okolnosti jeho vzniku a na závěr publikace podává přehled skladatelovy tvorby v časovém sledu i podle druhů; navíc tu najdeme i soupis nahrávek skladeb Maurice Ravela, poznámky a obrazovou přílohu.

Pojďme teď do Holzknechtovy monografie společně nahlédnout a přečíst si jako vždy v našem seriálu několik ukázek. Na muzikologické rozbory Ravelových děl v tomto článku prostor nemáme, budeme se tedy spíše věnovat skladatelově osobnosti a životu…

 

Z kapitolky První mistrovství:

„V roce, kdy napsal orchestrální Šeherezádu (1898), vznikla i jeho Pavana za zemřelou infantku (Pavane pour une infante défunte), která ho bezděčně proslavila. Popularitu skladby způsobila melancholická melodie [úryvek z notového zápisu], která má do sebe něco jímavého a bolestného – a obecenstvo má rádo smutné věci. Asi se líbil i poetický název: vyvolával bledou krasavici Velasquezovu, která zemřela někde v Escorialu za večera, naplněného vůněmi, a byla asi velmi mladá: obecenstvo má stejně rádo citové nadpisy a příběhy. Kromě toho příjemně dráždí pozadí děl, které se tuší, i když třeba neexistuje. Dotazovali se Ravela, kterou infantku měl na mysli a co je to s její smrtí, hádali nějaký román. Ravel neochotně sděloval, že žádnou infantku nezná a nevěnoval pavanu určité osobě. To nevadilo, aby skladba nezabrala právě tam, kde se mladý skladatel nerad viděl – v salónech, u slečen, které nedovedou dobře hrát na klavír, v tanečních studiích, kde se meloplasticky přebásňovala v amatérských produkcích…“

 

Přátelé:

„Člověk nežije sám, i když je plachý, jako byl Ravel; najde si přátele nebo si přátelé najdou jeho. Zejména u umělců tu působí vzájemná sympatie a pud: sbližují se instinktivně. Tak se vytvářejí skupiny podobných lidí, kteří si věří a kteří se v houfu snadněji vyvíjejí. Taková parta se scházela u malíře Paula Sordesa, který miloval nade vše hudbu […] Skupina chodila každou neděli na koncerty a vzala si za úkol hájit a prosazovat Debussyho. […] Dostali bezděčně jméno, které se jim zalíbilo a které si ponechali. Když se jednou po koncertě vraceli Římskou ulicí, srazili se s pouličním prodavačem novin […] Muž se ohlédl a řekl: ‚Pozor, apači!‘ Celkem přátelská nadávka se jim zalíbila a Viñes přemluvil skupinu, aby si ji ponechali jako trvalý název. […] Parta si dobře rozuměla. Jejím poznávacím znamením, které na sebe pískali, bylo první téma z druhé Borodinovy symfonie. Kromě toho si vymyslil Ravel jakéhosi pana Gomeze le Riqueta, jehož používali, kdykoliv se chtěli zbavit nudné společnosti nebo nudných jedinců. Vymluvili se prostě na pana Riqueta, který je za chvilku čeká na čaj nebo porto a urazil by se, kdyby tam včas nebyli…“

 

Doma…

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář