Zapomenuté knižní poklady. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek

  1. 1
  2. 2
Protagonistka minulého dílu Zapomenutých knižních pokladů Vítězslava Kaprálová, o níž jsme si četli ve vzpomínkovém sborníku Přemysla Pražáka, měla s naším dnešním „hlavním hrdinou“ ledacos společného. Především byli oba hudebními skladateli, kteří milovali hudbu už od dětství. Žili ve stejné době a oba posléze vyhnala válka do exilu. Ani jeden z nich nedisponoval právě pevným zdravím a oba v důsledku toho bohužel předčasně opustili tento svět (mimochodem oba velmi krátce po uzavření manželství)… Dnes tedy o Jaroslavu Ježkovi s Václavem Holzknechtem.
Jaroslav Ježek (foto archiv)

Václav Holzknecht (1904-1988), klavírista, hudební spisovatel a pedagog (více o něm si můžete přečíst v jednom z dřívějších dílů Zapomenutých knižních pokladů, kde jsme listovali jeho monografií o Maurici Ravelovi (zde)), skladatele Jaroslava Ježka (25. září 1906 Žižkov – 1. ledna 1942 New York) osobně znal – chodili spolu na konzervatoř a až do konce Ježkova života byli přáteli, Holzknecht jako pianista hrál všechna Ježkova klavírní díla a viděl všechny premiéry Osvobozeného divadla, po odchodu Jaroslava Ježka do emigrace si dopisovali. O svém příteli skladateli psal Václav Holzknecht několikrát. Poprvé krátce po válce (1949, publikace s názvem Tak žil Jaroslav Ježek), podruhé napsal na výzvu Supraphonu obsáhlou monografii k nedožitým Ježkovým padesátinám (1957 a reedice v roce 2007, Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo).

Václav Holzknecht (zdroj archiv ND/foto Jaromír Svoboda)

My dnes máme před s sebou dílo třetí, útlou knížku nazvanou jednoduše Jaroslav Ježek, kterou vydalo pražské nakladatelství Horizont v roce 1982 v edici Medailóny. Podnětem ke vzniku knihy byly nedožité pětasedmdesáté Ježkovy narozeniny, autora ale také motivovala touha vyprávět o Ježkovi mladé generaci. Toto vyprávění o Ježkově životě a tvorbě doplnil v závěru přehledem životopisných dat Jaroslava Ježka a významných událostí politického a kulturního života, soupisem Ježkova díla a také užitečným terminologickým slovníčkem.

A teď už si pojďme společně přečíst několik ukázek z tohoto zajímavého a čtivého Holzknechtova díla, jímž chtěl vzdát hold svému příteli Jaroslavu Ježkovi, o kterém v úvodu napsal: „Čím větší odstup od něho mám, tím více mi roste. Už to, že vydržel tolik převratných událostí za posledních čtyřicet let a trvá, je důkazem jeho významu. V časových intervalech, v nichž jsem o Ježkovi psal, jsem ho mohl vidět pokaždé trochu, nebo i hodně jinak, ale nikdy se tak nestalo k jeho neprospěchu.“

Jaroslav Ježek (foto archiv)

O Ježkově zálibě v hudbě již od dětství:

„Příroda ovšem bývá natolik milosrdná, že vybavuje postižené děti [jak známo, Ježek viděl jen na jedno oko, a to pouze nepatrně, navíc byl následkem spálového onemocnění nedoslýchavý] větší odolností: nebývají si obyčejně vědomi svého stavu tak, jak jej vidí ostatní lidé, a žijí po svém v relativním klidu. Jaroslav byl jinak normální, veselý kluk, který projevoval běžné záliby dětí. Štrachal v otcově dílně a rád si hrál s knoflíky, v maminčině kuchyni vytahoval pokličky a třískal jimi o sebe, což mu působilo potěšení, zatímco ostatní snášeli produkce našeho ‚Franty rámuse‘ jen se sebezapřením. V Riegrových sadech, kam chodívali v neděli odpoledne do restaurace na bílou kávu za zvuků zahradní kapely, se chlapec vloudil pokaždé do koncertního kiosku a nehnul se odtud, dokud hráli a dokud ho rodina neodtáhla, když už byl čas k odchodu. Kapelník to trpěl a asi mu Jardův náruživý zájem lichotil. Možná, že pokličky a hudební požitky v tzv. Riegráku svědčily o zálibě pro hudbu? Ale s tou otec pro syna nepočítal. Muzikantská budoucnost se mu zdála pochybná: kdoví, jak to dopadne s levým okem.“

 

Skladatelské začátky:

„Ještě než Ježek skutečně komponoval, improvizoval na klavír a nevíme ani přesně, kdy s tím začal. Ovšem jeho improvizace nebyly obvyklé. Chtěl, aby mu posluchači udali čtyři tóny a zároveň řekli, jakou formu si přejí. Zde vlastně už komponoval na místě a v nesnadných podmínkách. Jestliže mu laik udal čtyři zcela náhodné tóny, z nichž se i při dobré vůli nedalo udělat téma pro formu, jaká z nich měla vzniknout, dostával se leckdy do ošemetné situace. Ale podobná nebezpečí ho asi bavila a znalci se divili, jak se z toho pokaždé dostal. […]

I v druhém způsobu improvizací osvědčil Ježek udivující schopnost hudebních znalostí a humoru. Předváděl lidovou píseň ‚Šla Nanynka do zelí‘ v pojetí různých skladatelů. Užil k tomu pokaždé obecných znaků, typických pro určitého autora, a docílil tím jakési autentičnosti rukopisu. Zejména si liboval v Lisztovi, kterého charakterizoval efektní technikou a patetickým koncem. Ovšem jako při improvizacích na čtyři tóny, tak i zde se ho snažili někteří posluchači nachytat na obtížných typech – chtěli Debussyho, Stravinského, Hindemitha. Ježek se tady zase mohl předvést jako neobyčejný znalec hudební literatury. Jak si ji osvojil při svém nedostatečném zraku a za materiálních podmínek tehdy ještě velmi omezených, suď bůh.“

 

Jaroslav Ježek píše Václavu Holzknechtovi z lodi cestou do Ameriky:

„… jsme právě na rozbouřeném oceáně, nevím ani které zeměpisné šířky a délky, podle zimy soudě máme za sebou Nový Founland, ale nabeton to nevím… Cítím se dobře, až na tu chůzi. Musím totiž dávat velký pozor, abych sebou někde neříz‘ a nenatlouk‘ sobě lebku. Kromě toho povyražení je tu vlastně velká otrava, protože si tu připadáš jako v kleci, a taky i proto, že jsou tu strašně protivní spolucestující…

Loď je velmi stařičká, ale čítá osm set padesát mužů posádky, takže pořádek je tu přímo vzorný. Jídla je tu hojnost, jak nikdy nepamatuju, a dokonce i znamenitého. Pak je tu ještě biograf, do kterého denně chodíme, i když jsou to špatné filmy. Tohle by byl asi celkový výsledek mé činnosti na lodi Aquitania, a jestli mi ještě někdo řekne, že je na lodi sranda, tak mu vynadám.“

 

Jak vnímal válku z amerického exilu:

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář