Zapomenuté knižní poklady. Václav Holzknecht: Maurice Ravel

V předchozí části našeho seriálu o zapomenutých knižních pokladech jsme listovali vzpomínkami Hanuše Theina na jeho milované Národní divadlo a především na pestrou společnost lidí, s nimiž se ve „zlaté kapličce“ setkával. Dnes na nás čeká kniha o skladateli, který by nám nejspíš žádné veselé příhody z uměleckého života nevyprávěl – byl totiž podle všeho poměrně nespolečenský. Maurice Ravel perem Václava Holzknechta.

Knížka s prostým názvem Maurice Ravel vyšla v nakladatelství Supraphon v Praze v roce 1967, v edici Hudební profily. Jejím autorem byl klavírista, hudební vědec a popularizátor, kritik, dramaturg, organizátor a pedagog, jeden ze zakladatelů mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, dlouholetý ředitel pražské konzervatoře a především velice plodný hudební spisovatel a publicista Václav Holzknecht (1904-1988).

Krátce k této zajímavé osobnosti českého hudebního života dvacátého století: Holzknecht se narodil na pražském Žižkově v rodině nepříliš úspěšného obchodníka s kůžemi. Přes skrovné začátky vystudoval Václav Holzknecht práva a zároveň hru na klavír na Pražské konzervatoři. Po absolvování konzervatoře vystupoval jako klavírista a v roce 1942 se do školy vrátil – jako profesor. Zanedlouho se stal ředitelem a konzervatoř vedl až do roku 1970. Poté působil jako ředitel a následně dramaturg Opery Národního divadla. Šestnáct let také pracoval ve festivalovém výboru hudebního festivalu Pražské jaro (1957-1973), zasedal rovněž v porotách různých mezinárodních hudebních soutěží. Napsal řadu knih o hudbě a jejích interpretech a byl též oblíbeným hudebním popularizátorem v rozhlase a televizi (pořady Obrazy z dějin české hudby a Profesor Václav Holzknecht vypravuje).

Václav Holzknecht se zajímal mimo jiné i o moderní francouzskou hudbu (ostatně z francouzštiny také překládal). Knihu o Ravelovi napsal ke třicátému výročí skladatelovy smrti (my si letos v prosinci připomeneme již osmdesát let od úmrtí Maurice Ravela) a jeho záměrem přitom bylo, aby „knížka přispěla alespoň trochu k osvěžení lidsky složitého a umělecky bohatého zjevu, který na pomezí impresionismu znamená jednu ze základních hodnot moderního umění“. Velkým popudem k tomu, aby o Ravelovi psal, mu navíc byl zážitek z klavírního koncertu Svatoslava Richtera, kde hrál oba cykly Ravelových Valčíků a Zrcadel.

Holzknechtova kniha není typickým životopisem. Ravelův život sleduje hlavně a především prostřednictvím jeho díla, které Václav Holzknecht jako hudebník fundovaně rozebírá (často přidává i fragmenty notových zápisů), popisuje okolnosti jeho vzniku a na závěr publikace podává přehled skladatelovy tvorby v časovém sledu i podle druhů; navíc tu najdeme i soupis nahrávek skladeb Maurice Ravela, poznámky a obrazovou přílohu.

Pojďme teď do Holzknechtovy monografie společně nahlédnout a přečíst si jako vždy v našem seriálu několik ukázek. Na muzikologické rozbory Ravelových děl v tomto článku prostor nemáme, budeme se tedy spíše věnovat skladatelově osobnosti a životu…

 

Z kapitolky První mistrovství:

„V roce, kdy napsal orchestrální Šeherezádu (1898), vznikla i jeho Pavana za zemřelou infantku (Pavane pour une infante défunte), která ho bezděčně proslavila. Popularitu skladby způsobila melancholická melodie [úryvek z notového zápisu], která má do sebe něco jímavého a bolestného – a obecenstvo má rádo smutné věci. Asi se líbil i poetický název: vyvolával bledou krasavici Velasquezovu, která zemřela někde v Escorialu za večera, naplněného vůněmi, a byla asi velmi mladá: obecenstvo má stejně rádo citové nadpisy a příběhy. Kromě toho příjemně dráždí pozadí děl, které se tuší, i když třeba neexistuje. Dotazovali se Ravela, kterou infantku měl na mysli a co je to s její smrtí, hádali nějaký román. Ravel neochotně sděloval, že žádnou infantku nezná a nevěnoval pavanu určité osobě. To nevadilo, aby skladba nezabrala právě tam, kde se mladý skladatel nerad viděl – v salónech, u slečen, které nedovedou dobře hrát na klavír, v tanečních studiích, kde se meloplasticky přebásňovala v amatérských produkcích…“

 

Přátelé:

„Člověk nežije sám, i když je plachý, jako byl Ravel; najde si přátele nebo si přátelé najdou jeho. Zejména u umělců tu působí vzájemná sympatie a pud: sbližují se instinktivně. Tak se vytvářejí skupiny podobných lidí, kteří si věří a kteří se v houfu snadněji vyvíjejí. Taková parta se scházela u malíře Paula Sordesa, který miloval nade vše hudbu […] Skupina chodila každou neděli na koncerty a vzala si za úkol hájit a prosazovat Debussyho. […] Dostali bezděčně jméno, které se jim zalíbilo a které si ponechali. Když se jednou po koncertě vraceli Římskou ulicí, srazili se s pouličním prodavačem novin […] Muž se ohlédl a řekl: ‚Pozor, apači!‘ Celkem přátelská nadávka se jim zalíbila a Viñes přemluvil skupinu, aby si ji ponechali jako trvalý název. […] Parta si dobře rozuměla. Jejím poznávacím znamením, které na sebe pískali, bylo první téma z druhé Borodinovy symfonie. Kromě toho si vymyslil Ravel jakéhosi pana Gomeze le Riqueta, jehož používali, kdykoliv se chtěli zbavit nudné společnosti nebo nudných jedinců. Vymluvili se prostě na pana Riqueta, který je za chvilku čeká na čaj nebo porto a urazil by se, kdyby tam včas nebyli…“

 

Doma…

„Vilka, kterou osídlil a která se jmenovala Belvédère, měla malé místnosti. Pracovna s oknem do zahrady se podobala sklepu, o něco větší byla jídelna. Salónek vyzdobil japonskými bibeloty, vesměs nepravými. Nakoupil všechny ty vázy, číše a květy ze skelné příze v pařížských obchodních domech a nevadilo mu, že jsou to obyčejné výrobky spotřebního průmyslu. Měl šibalský smysl pro falza. Na stěně v salónku visel nepravý Renoir a Monticelli. Když nějaký návštěvník tuto stránku věci nepoznal a začal předměty nebo obrazy chválit, nechal ho Ravel chvíli v klamu a pak vítězně s nezakrývanou radostí vykřikoval: ‚Ale vždyť to není pravé!‘ Měl přitom radost jako kluk. […] Jeho vášní bylo míchání coctailů, a nabídnout je návštěvníkovi si nikdy neodpustil. Měl na to osobité recepty a připravoval je v baru, který si upravil ve sklepní místnosti. Nechal hosta čekat nahoře bůhví jak dlouho, dokud neumíchal nápoj tak, jak se slušelo, a neuvědomil si, že se příchozí asi nudí nebo že vlastně přišel s určitým cílem – ukázat mu kompozici, pohovořit si, sdělit něco – a ztrácí dlouhým čekáním drahý čas. Nakonec přinesl vítězně coctail Fi-Fi nebo Valencii a čekal zvědavě na pochvalu. […] Jeho samotu oživovala i zvířata, zejména kočky. Měl siamský párek s mládětem, který zbožňoval. Kočičí duo v Dítěti a kouzlech vděčí za svůj humorný realismus domácím zážitkům ve vile Montfort-l‘Amaury. Když je on a paní Morhangeová zkoušeli dvojhlasně, připlížily se zvědavě do pracovny domácí kočky v domnění, že jsou tu kolegyně.“

 

Z kapitoly Závěr:

„Stalo se tak v polovině roku 1933. Ravel zjistil při plavbě v moři za pobytu v Saint-Jean-de-Luz, že nemůže konat určité pohyby. Co to je? Nešlo o přechodnou indispozici, protože stav trval. Lékaři krčili rameny; doporučovali delší klid, duševně nepracovat, nekouřit, hodně spát. Mluvili o apraxii, disfasii, o společných znacích mozkové poruchy, která však neznamená ztrátu rozumu. Stav byl nicméně vážný. […] Když ho jednou navštívila paní Jourdanová-Morhangeová v Montfort-l’Amaury, našla ho, jak stojí u zábradlí terasy. ‚Co tu děláte, Ravele?‘ zeptala se ho znepokojena. ‚Čekám,‘ bylo jediné slovo, které jí řekl. Čekal ortel, nevěda, jak dlouhá lhůta je stanovena a co se během ní stane. […]

V Montfortu měl oddaného souseda v Jacquesu de Zogheb, který ho denně navštěvoval od pěti do osmi. Seděli spolu a mluvili málo. ‚Jak se daří?‘ – ‚Špatně.‘ ‚Spal jste dobře?‘ – záporný posunek hlavy. ‚Chutná vám?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Pracoval jste trochu?‘ – Opět zavrtěl hlavou a pojednou mu vytryskly slzy.

‚Proč se to stalo zrovna mně?‘ říkal, ‚proč?‘ – A po chvilce ticha: ‚Napsal jsem přece slušné věci, že?‘ – Přesto se cítil poután k životu, který miloval. ‚Život je tak krásný,‘ říkal, ‚že stojí za to, i když je to takové.‘“

Pro obdivovatele tvorby Maurice Ravela určitě bude zajímavé přečíst si celou Holzknechtovu monografii a dozvědět se víc o francouzském Baskovi, milovníkovi zvířat a přírody, ale také mechanických hraček a starožitností Ravelovi, i o tom, jak tvořil třeba Španělskou rapsodii, Bolero, Dafnise a Chloe nebo Valses nobles et sentimentales, jaký měl ke svým dílům vztah a jak byla ve své době přijata veřejností.

Na shledanou za týden s dalším zapomenutým pokladem hudební literatury.